pondělí 5. listopadu 2012

5. kapitola


Obléknout si šaty a najít schodiště vedoucí na hlavní podlaží jí zabralo jen chvilku.
Dům byl děsivě tichý, když procházela chodbami. Byla zvyklá na hlasitý hovor rodičů, tikání dědečkových hodin a šoupání nohou služebnictva nad schody. I v noci byl její domov jen zřídkakdy tichý.
Teď se zde neozýval žádný zvuk, dokud se nedostala pod schody.
Šepot ji přitáhl do chodby u knihovny. Mramor  pod jejíma nohama studil, ale byla ráda, že nechala boty vzadu. Dělaly by hluk.

Hlasy zesílily, jak se blížila ke knihovně. Zastavila se přede dveřmi. Chodba byla holá a  prázdná, nebylo mnoho míst, kde se schovat. Rozhlédla se kolem a pak se ukryla v hlubokém stínu v rožku, kde chodba zahýbala přede dveřmi do kuchyně.
Díky naprostému tichu v domě zachytila útržky rozhovoru z knihovny.
Má přívěsek. Je jedna z nás, Darie. Proč popíráš, co je zřejmé?“
Dokonce i za dveřmi mohla slyšet frustraci v Dariově hlase. „Protože nechci, aby to byla pravda. Bude nás jenom zdržovat. Nedosáhla ještě ani Osvícení.
Na tom nezáleží. Musíme ji chránit.
Těžko ji můžeme chránit před sebou, Griffine. Bude víc v bezpečí, dokud nezjistíme, kdo je  za to zodpovědný.
Když vycházeli z místnosti, přitiskla se více do stínu a tiše poslouchala, jak Darius pokračuje. „Pojďme navštívit Galizura. On už to pravděpodobně ví, ale měli bychom si být jisti.
Kroky přecházely přes koberec a ona se tiskla ještě více ke stěně, zadržela dech a snažila se být neviditelná.
Bratři překročili práh místnosti, otočili se a prošli kolem bez povšimnutí. Nesměřovali k předním dveřím, ale zpět do domu. Počkala pár vteřin, než se vydala sledovat jejich kroky. Nikdy předtím nikoho nesledovala, ale věděla, že bude potřeba ponechat co největší vzdálenost mezi nimi.
Cvaknutí dveří někde mimo její zorné pole ji vysvobodilo, rychle se protáhla dveřmi do velké kuchyně. Byl tu jen jeden východ. Okamžitě zamířila k němu. Nebylo by dobré bratry ztratit z očí kvůli obavě, že by ji chytili při sledování.
Otevřely se dveře někde v zadní části domu. Měla pocit, že vedou do zahrady nebo na pozemek za domem, ale byla příliš tma. Následovala je tak tiše, jak jen to šlo, a pokračovala po cestičce kolem domu. Nemohla si být jistá, že tohle byl správný směr, protože Griffin a Darius už byli pryč z dohledu. Ale jediná další možnost byl zadní dvorek, a ona si byla celkem jistá, že si bratři nešli dát čaj v přírodě.
Cesta ji zavedla dopředu před dům. Viděla pouliční světlo, pod kterým stála před nějakou dobou a snažila se rozhodnout, jestli se má schovat do stínu. Co když už bylo pozdě? Co když jsou pryč z dohledu?
Ale ne. Když se podívala doprava a zahlédla bratry, zaplavila ji úleva. Následovala je  a snažila se udržovat dostatečnou vzdálenost, aby nemohli vidět její stín nebo slyšet její kroky, i když to bylo pravděpodobně zbytečná opatrnost. S uspokojením zaznamenala, že její kroky na kamenném dláždění vůbec nejsou slyšet.
Nebylo lehké snažit se udržet tempo s rychlým tempem mužů, zatímco se snažila sledovat záchytné body, aby se při cestě zpátky do domu neztratila.
Světlo se zachvělo, když se jakoby odnikud objevila tmavá postava stojící ve světle lampy.
„Oh, Panebože!“ Dala si rychle ruku před ústa.
„To si děláš legraci?“ Její šok z náhlého zjevení postavy předstihlo jen její překvapení ze známého hlasu.
Naklonila se k němu a zadívala se na něj skrz mlhu. „Darius?“
Kývl, naklonil hlavu, takže mohla rozeznat jeho rysy. „Neměla bys vypadat tak překvapeně, vzhledem k tomu, že TY jsi sledovala NÁS. Máš ve zvyku sledovat cizince?“
Zavrtěla hlavou. „Ale vy… Já… To znamená, že jsem sledovala vás..“
„Myslím, že to už se prokázalo.“  Hlas přicházel odněkud za jejími zády. Aniž by se otočila, věděla, že patřil Griffinovi.
Párkrát mrkla a snažila se odstranit mlhu, která se z ulice přesouvala do její mysli. „Sledovala jsem vás. To znamená, že jste byli přede mnou.“
Darius si založil ruce na prsou, jeho výraz byl stejně pochmurný jako ulice okolo. „Takhle obvykle sledování funguje.“ Jeho upřený pohled se přesunul ke Griffinovi. „Patří mezi ty chytré, bratře.“
„Nač ta ironie,“ odsekla. „Ty víš, co myslím.“
Podívala se nahoru po ulici, kde před chvílí šli. Věděla, že tam byli. Viděla je. A teď, Darius byl vedle ní napravo, jako kdyby se tam z čista jasna zjevil.
Griffin přikývl. „Poslouchej, všechno ti vysvětlíme později. Opravdu bys nás neměla sledovat. Není to bezpečné.“
Založila si ruce v bok. Byl to jediný vzdorný postoj, který zvládala. „Nepůjdu zpátky. Cokoli děláte, kamkoli jdete, mě se to také týká. Nejsem dítě a nechci být ignorovaná.“
„Kdykoliv jindy bych to potvrdil.“ Darius přešel ze světla lampy. „Už se stalo a my nemáme čas tu o tom diskutovat. Budeš teď muset jít s námi, i když si budeš přát, abys nešla, až se vše dovíš.“
Šel napřed bez dalšího slova. Griffin jí pokynul, aby ho následovala.
„Pojď a drž se blízko. Je to velmi nebezpečná doba pro našince.“
Ztratila přehled o jejich cestě temnými ulicemi. Nevěděla, proč věří Channingovým po tak krátké době, ale už neměla strach, že se bude zpět do domu vracet sama. Nějak věděla, že až tato noc skončí, vrátí se spolu s bratry do jejich velkého tichého domu.
Prošli bohatou čtvrtí sousedící s Claridge a s méně žádanou částí města. Nebála se ani, když Griffinova tvář zůstala napjatá a jeho ruka sahala na podivně vyhlížející věc visící z opasku. Nemohla vidět Dariův výraz, když pokračoval ve svém tempu před nimi. V každém případě na tom nezáleželo. Pochybovala, že by se jeho naštvaný výraz nějak změnil.
Začínala se zajímat, kam jdou, když Darius zastavil. Zvedla hlavu, dívala se na rozpadající se sklad před nimi a byla si jistá, že se Darius spletl. Ale když se podívala na Griffina, nevypadal překvapeně.
„Kde to jsme?“ Její hlas zazněl ve tmě příliš hlasitě.
Darius už kráčel k velkým železným dveřím vepředu. Nepodíval se na ni, když promluvil.
„Navštívit jediného člověka v Londýně, který nám může pomoci.“

Žádné komentáře:

Okomentovat