neděle 4. listopadu 2012

5. kapitola

„VEVNITŘ NEBO VENKU?“ Nash položil svůj tácek na nejbližší stůl a zalovil v peněžence. Mince zacinkaly, sotva to bylo slyšitelné přes řinčení příborů a bzukot několika tuctů probíhajících konverzací a vytáhl hrstku drobných, už si to namířil k automatu na pití.
Podzimní ráno bylo zpočátku jasné a chladné, ale od třetí hodiny bylo pro mého učitele biologie dost horko, aby v labinách otevřel okno a vyvětral štiplavý zápach chemických konzervantů. „Ven.“ Oběd na nádvoří mi zněl dobře, zvláště s ohledem na dav studentských těl v jídelně a tuctu či nějak tak lidí, kteří si mě již ve frontě na pizzu povšimli a jejichž prsty se stočili mým směrem.
Včetně jeho poslední bejvalky, která na mě zlostně hleděla z kokonu jejích nepřátelských roztleskávačských klonů, který ji obklopoval.

Přes rameno jsem se koukla na Emmu, která kývla. „Zaberu stůl.“ Otočila se a uhnula prvákovi, jež nesl tři zmrzliny a který ji téměř vyrazil tácek z rukou.
„Promiň,“ zamumlal, pak se zastavil, aby si ji prohlédl, jeho výraz v sobě mísil očividný chtíč a touhu. Emma si toho ani nevšimla.
Nash z automatu vytáhl dvě coly a jednu mi položil na tácek, pak jsme se cestou do hlavní uličky propletli kolem dvou stolů, namířili si to rovnou k východu. Prakticky jsem mohla cítit pohledy mých spolužáků, kteří mi zírali na záda a vše co jsem mohla dělat, bylo nekroutit se pod jejich pečlivým dohledem. Jak může vystát to, že na něj lidé neustále čumí?
Byli jsme dvě stopy od dvojitých dveří vedoucích na nádvoří, když se rozletěly, jen pár palců od toho, aniž by mi třískly do tácku. Kolem nás se protáhlo stádo štíhlých dívek v bundách s čestným uznáním za sport, několik se jich zastavilo a usmálo na Nashe. Jedna mu dokonce přejela prsty po rukávu a já byla vylekaná zlým, iracionálním nutkáním plácnout ji po ruce. Což se ukázalo být zbytečné, když okolo ní jen prošel a neudělal nic, až na roztěkané kývnutí.
Sophie byla jediná, která se i podívala mým směrem a její výraz by se dal stěží považovat za přátelský. Dokud nepřistál na Nashovi. Když ho míjela, paží se otřela o jeho, koukla se vzhůru do jeho očí, živočišný úsměv jí zvedl jeden koutek perfektně namalované pusy v bezostyšném, nevyřčeném pozvání.
O pár sekund později byly tanečnice pryč, opustily nás v mraku parfému silného dost, aby mi spálil oči. Mašírovala jsem si to přes stále otevřené dveře a dolů po schodech. Nash popoběhl, aby mě dohnal. Svůj tácek nesl v jedné ruce a druhou ovinul kolem mého pasu, jeho prsty se s intimní známostí stočily kolem mého boku, což donutilo můj puls vzrůst. „Jen se tě snažila nasrat.“
„Říkala, že byla na tvém zadním sedadle.“ Nemohla jsem ze svého hlasu odstranit podezření. Ano, jeho ruka na mém boku z toho dělala velmi veřejné prohlášení, a tak – zároveň s jeho mlčením o záležitosti mého duševního zdraví – jsem nakonec dala k ledu můj neoblomný strach, že se se mnou plánoval dát přes víkend dohromady a pak mě v pondělí odkopnout.
Ale Nash se nikdy nesnažil popřít fámy o jeho minulých kouscích a já nemohla unést fakt, že Sophie byla jedním z nich.
„Co?“ Zastavil se uprostřed nádvoří, mračil se dolů na mě, evidentně zmaten.
„Zadek tvýho auta. Říkala, že na tvém zadním sedadle je dírka a chtěla, abych si myslela, že ji viděla zblízka.“
Nash se tiše zachichotal a jak mluvil, znovu vykročil, tak jsem neměla nic jiného na výběr, než ho následovat. „Um… jo. Tu udělala ona. Tu noc byla úplně namol, tak jsem ji vzal domů a ona poblila úplně celou přední palubku. Dal jsem ji dozadu a ona měla jakousi stupidní přezku na botě, kterou se zachytla do švu a roztrhla ho.“
Zasmála jsem se a můj hněv roztál jako Sophiin make-up v červenci. Vlastně mi jí bylo téměř líto – ale ne tak líto, abych tím malým kouskem informací mávala mé sestřence před očima, když příště bude přede mnou flirtovat s Nashem.
Nádvoří bylo ve skutečnosti podlouhle obdélníkovité, ze tří stran bylo obklopeno různými křídly školních budov se vchodem do jídelny na konci jedné dlouhé stěny. Čtvrtá strana se otevírala do fotbalového a baseballového tréninkového hřiště v zadní části kampusu.
Emma získala stůl ve vzdáleném rohu, více chráněnější od větru, kvůli spoji jazykové a vědecké chodby. Sedla jsem si na lavičku naproti ní a Nash vklouzl vedle mě. Nohou se mě dotýkal od kyčle až ke kolenu, což bylo dost, aby mě rozehřál zevnitř ven, navzdory chladnému, občasnému vánku vanoucímu mi na záda.
„Co to bylo s tím tanečním týmem?“ zeptala se Emma, když jsem si ukousla kousek z mého plátku pizzy. „Před minutou tudma prošly, ječely a poskakovaly okolo, jako kdyby jim někdo nalil horkou polívku do trikotu.“
Zasmála jsem se a málem se udusila kusem feferonky. „V sobotu vyhrály oblastní šampionát. Sophie byla od té doby nesnesitelná.“
„Takže jak dlouho ještě budou kvičet jako veverky?“
Zvedla jsem prst, dožvýkala jsem a spolkla další kousek, než jsem odpověděla. „Státní šampionát je příští měsíc. No a pak, buď budou prostě jen víc nezkrotně ječet, nebo zoufale brečet. Pak to skončí až v květnu, kdy bude konkurz do týmu na příští rok.“ Přesto budu truchlit nad koncem soutěžní sezóny i společně se Sophií. Tréninky tanečního týmu jí po několik měsíců v roce zabírají většinu času a mě tak dávají tolik kýženého míru a ticha, zatímco není v domě.
A, i když je tak zkažená a arogantní, Sophie je týmu totálně oddaná. Ostatním tanečníkům dává víc respektu, než kdy považovala za vhodné vyplýtvat na mě a ta oddanost a dochvilnost, kterou jim ukazuje, jsou za celých třináct let jediné důkazy, že má aspoň jedinou zodpovědnou kost v tom nesnesitelně ladném těle.
Plus, hodně z jejích spolutanečníků může řídit a zdá se, že se vždy najde někdo, kdo je ochotný jí odvézt. Po státním šampionátu se Sophie vrátí ke každodenním hodinám baletu a teď, když už mám auto, si jsem celkem jistá, že mě její rodiče donutí ji tam vozit a vyzvedávat ji. Jako bych neměla nic lepšího na práci s volným časem. A mými penězi na benzín.
„No, pořád je tu možnost, že všichni ohluchnem‘.“ Emma pozvedla svou láhev s vodou a Nash a já jsme si s ní našimi plechovkami přiťukli. „Takže…“ Zašroubovala si flašku víčkem. „Dozvěděli jste se něco nového o tý dívce z Arlingtonu?“
Nash se zamračil, obočí se mu stáhlo nad oči, že je měl na chvíli spíš víc hnědé než zelené.
„Jo.“ Hodila jsem na tácek zbytek mé pizzy a zvedla potlučené červené jablíčko. „Její jméno je Alyson Baker. Stalo se to tak, jak říkal Jimmy. Složila se na zem mrtvá a cajti vůbec nemaj představu, co ji zabilo.“
„Byla opilá?“ zeptala se Emma, zjevně přemýšlela o Heidi Anderson.
„Ne-e. Nejela na ničem takovém.“ Nash zagestikuloval s okrajem jeho prvního plátku. „Ale s tou první nemá nic společného, ne?“ Kouknul se mým směrem, obočí mu vyletělo v otázce. „Myslím tím, tuhle jsi nepředpověděla. Dokonce si ji nikdy neviděla, že?“
Přikývla jsem a poprvé si ukousla z mého jablka. Měl pravdu, samozřejmě.
Ale byla tu mezi oběma dívkami jasná spojitost: obě zemřely bez zřejmé příčiny. Místní zprávy to ví. Emma to ví. Já to vím. Jen Nash se zdál být lhostejný. Nebo přinejmenším znuděný.
Emma na něj ukázala špičkami plastové vidličky, její porcelánová tvář se zkroutila do stejně krásné masky nedůvěry. „Takže ty si nemyslíš, že je divný, že dvě holky v minulých dvou dnech natáhly brka?“
Povzdechl si a zatáhl za nálepku na jeho prázdné plechovce sodovky, sledoval ji, raději, než by se koukal na nás. „Nikdy jsem neřekl, že to není divné. Ale nejsem tím tak morbidně posedlý, jak vy dvě jste těma chudinkama. Zemřely. Ani jednu jste z nich neznaly. Nechte je odpočívat v pokoji.“
Protočila jsem oči a odloupávala z mého jablka prodejní nálepku. „My je nevyrušujeme z jejich odpočinku.“
„A není to posedlost – je to opatrnost.“ Odpověděla Emma, namířila na něho láhev s vodou jako dirigentovu taktovku. „Nikdo neví, jak zemřely, a já nevěřím na náhodný stanovisko. Zítra to může být jeden z nás.“ Její pohled se stočil mým směrem, zřejmě mě počítaje mezi potencionální oběti… hmm… spadnutí mrtvý bez důvodu. „Nebo někdo z nich.“ Kývla směrem k jídelně a já se otočila a uviděla jsem Sophii a několik jejích přátel, jak se řítí dolů po schodech ve společnosti půl tuctu sportovců v ladících zelenobílých bundách.
„Reaguješ přehnaně.“ Nash odstrčil tácek a otočil se na lavičce tak, aby viděl nás obě. „Je to jen divná shoda okolností, která s námi nemá nic společnýho.“
„Co když ne?“ dožadovala jsem se a dokonce jsem i ve svém hlase rozpoznala bolest. Nemůžu zahodit tu možnost, že bych mohla pomoci. Možná jsem mohla Heidi zachránit, kdybych jen něco řekla. „Nikdo neví, co se těm dívkám stalo, takže vůbec nemůžeš vědět, jestli se to náhodou nestane znovu.“
Nash zavřel oči, jako kdyby sbíral myšlenky. Nebo možná trpělivost. Pak je otevřela a první kouknul na Emmu, pak na mě. „Ne, nevím, co se stalo ani jedné z nich, ale dřív nebo později, cajti na to přijdou. Pravděpodobně stejně zemřely na úplně odlišné, totálně nesouvisející nemoci. Aneurysma nebo mimořádnou zástavu srdce teenagerů. A já na to vsadím svůj Xbox, že spolu nemaj co dočinění.“
Pak na mě přimhouřil oči a vzal mi mou ruku do obou svých dlaní. „A nemají nic co dočinění s tebou.“
„Pak teda, jak věděla, že se to stane?“ Emma zírala na nás oba, hnědé oči rozšířené. „Kaylee věděla, že první holka umře. Říkám, že jí to dělá pěkně hluboko zapojenou.“
„Dobře, ano.“ Nash se ode mě otočil, aby se na ni mohl podívat. „Kaylee věděla o Heidi. To je ujetý a hrůzostrašný a zní to jako zápletka z nějakýho lacinýho hororu –“
„Hej!“ Loktem jsem dloubla do Nashe a ten po mě šlehl úsměvem s ďolíčky.
„Promiň. Ale ona se zeptala. Můj názor je ten, že tvoje zlá předtucha je z totoho jen ta divnější část. Zbytek je prostě náhoda. Naprostá haluz. Znovu se to nestane.“
Vytáhla jsem ruku z jeho sevření. „Co když se mýlíš?“
Nash se zamračil a proběhl si prsty šikovně rozcuchané vlasy, ale předtím než mohl odpovědět, mi na rameni přistála ruka a já nadskočila.
„Trable v ráji?“ zeptala se Sophie a já se na ni koukla a našla ji, jak se přes moji hlavu zářivě usmívá na Nashe.
„Ne-e. Všichni tady jsou šťastní a spokojení, díky,“ řekla Emma, když jsem nemohla dostatečně dlouho rozevřít zatnuté zuby.
„Hej, Hudsone.“ Ruka v zeleném rukávu vklouzla na Sophiina ramena a já přistihla samu sebe, že zírám do tváře Scottu Carterovi, prvnímu quarterbackovi a současné hračce mé sestřenky. „Děláš si nové přátele?“
Nash přikývl. „Emmu znáš, že?“
Carterovi čelisti se sevřely, když zrakem spočinul na mé nej kámošce. Zná ji, bez pochyb. Emma ho odmítla jako rýmu v létě, pak mu v Cinemarku chrstla na triko ledovou tříšť, když nevzal narážku. Kdyby tam tenkrát s ní pracoval někdo jiný kromě Jimmyho, pravděpodobně by ji nahlásili a ona by dostala padáka.
Nashova ruka se ovinula okolo mé. „A tohle je Kaylee.“
Carterovi oči se přetočily mým směrem, pravděpodobně asi vůbec poprvé a úsměv se mu vrátil, jak pohledem cestoval od mojí tváře k předku mého trička. Kde pravděpodobně uvidí rovinku až dolů, dokud bude stát. „Sophiina sestra, že?“
„Sestřenka,“ Sophie a já jsme řekly unisono. Tohle byla ta jediná věc, na které se shodneme.
„Hej, v pátek večer si vyjedeme s lodí mýho táty na jezero White Rock. Vy dva byste mohli přijít.“
„Ona nemůže.“ Sophie se na mě ušklíbla a obtočila svou ruku okolo Carterovi. „Pracuje.“
Jakoby to bylo sprosté slovo. Nicméně osobně, potom, co Emma o něm řekla, raději celou noc strávím seškrabováním žvýkaček ze spodu kinových židlí, než strávím jen jednu minutu na lodi Carterového otce.
„Přidáme se příště,“ řekl Nash a Carter přikývl, když s ním Sophie trhla směrem ke stolu vepředu nádvoří, již se hemžící zelenobílými bundami.
„Wow.“ Zašeptala Emma tiše. „On je takový čůrák. On ti prostě čuměl na spodek trička, i když tu oba, Sophie a Nash, stáli. To je teda sportovec.“
„Nejsme všeci špatní,“ řekl Nash, ale vypadal, že se jasně nebaví ani Carterovým očním vpádem, ani Emminým komentováním toho.
Bez toho, aby byly kolem jeho spoluhráči, bylo lehčí zapomenout, že Nash hraje fotbal. Taky baseball. Co by se mnou asi tak mohl chtít, zatímco dívky jako Sophie budou stát řadu, aby ho mohly oslintat?
„Nesedáváš normálně někde támhle?“ zeptala jsem se, kývla směrem k zelenobílému včelímu roji. Dříve v tomto roce jsme s těmi sportovci sěděli, když Emma chodila s jedním z útočníků, ale upřímně, ten hluk a neustálý postoj mi lezl na nervy.
„Vy dvě jste mnohem lepší společnost.“ Nash se zakřenil, přitáhl si mě blíž, ale pro jednou jsem si to stěží uvědomila. Něco v tom davu stejných bund strhlo moji pozornost. Něco… špatného.
Nééé…! Nemůže se to stát znovu! Nash říkal, že se to nestane!
Ale první úponky paniky už svědily uvnitř mého těla.
Okraje mého vidění ztmavly, jakoby se smrt prostě vznášela ven z mého vidění. Srdce mi bušilo. Kůže se mi chvěla a ruce sevřely do pěstí. Nash sebou cuknul a odtáhl svou ruku z mé. Zapomněla jsem, že jsem ho držela a odkrvila mu dlaň.
„Kaylee?“ Jeho hlas byl plný starostí, ale já se nemohla odtrhnout od zelenobílého davu. Nemohla jsem se na něho soustředit, zatímco mi panika hřměla skrz hlavu a vina drásala srdce. Někdo zemře. Můžu to cítit, ale ještě nemůžu říct kdo. Bundy splývaly jedna přes druhou, jako stádo technicolorových zeber, invidua skrývající se mezi mísícím se davem.
Ale společenská kamufláž nefungovala. Smrt si našla toho jednoho, koho chtěla a já nemohla varovat oběť, když jsem ji nenašla. Nebo ho.
A byla to ona. Tak moc jsem to mohla cítit.
„Ona to dělá znovu.“
Slyšela jsem Emmu, jakoby mluvila z velké dálky, třebaže jsem nejasně věděla, že se přesunula, aby si sedla vedle mě. Nemohla jsem se na ni podívat. Měla jsem oči jen pro dav skrývající tu brzo-mrtvou dívku. Potřebovala jsem vědět, kdo to je. Musela jsem ji vidět…
Pak se dav rozdělil a začal aplaus. Hrála hudba; někdo donesl ven malé stereo. Holky hodily své bundy na hromadu na zem. Seřadily se na trávě, tvořily cikcak formaci, Poznala jsem to ze soutěží, na které mě teta se strejdou dotáhli. Taneční tým dělal demonstraci. Chlubily se rutinou, že ukořistí oblastní trofej.
A pak jsem ji uviděla. Druhá z leva, třetí dolů od Sophie. Vysoká, štíhlá dívka s medově hnědými vlasy a hustýma řasama.
Meredith Cole. Kapitánka týmu. Zabalená ve stínu tak hustém, že jsem jí téměř nerozeznala rysy.
Když ji mé oči našly, tak mi začal hořet krk, jako bych inhalovala bělící výpary. Zpustošení mě promáčelo, hrozící, že mě stáhne pod hladinu zoufalství. A to známé temné vědění mě nechalo třesoucí se, tam kde jsem seděla. Meredith Cole zemře velmi, velmi brzy.
„Kaylee, pojď.“ Nash se postavil, zatáhl mě za ruku, snažíc se mě vytáhnout. „Jdeme.“
Krk se mi zúžil a dech zkrátil. Hlava mi plavala v hořkém chaosu rostoucím uvnitř mě a srdce mi otékalo a těžklo žalem. Ale já nemohla jít. Musela jsem jí to říct. Nechala jsem Heidi zemřít, ale můžu zachránit Meredith. Můžu ji varovat a všechno bude v pohodě.
Pusa se mi otevřela, ale slova nepřišly. Namísto toho mi křik drásal krk, hlásal svůj příchod s výbuchem paniky a tentokrát tu nebylo nic, co bych mohla udělat, aby to přestalo. Nemohla jsem mluvit; mohla jsem jen křičet. Ale to nestačí. Potřebovala jsem slova, abych Meredith varovala, ne neartikulovaným vřískotem. K čemu mi byl dobrý můj „dar“, když jsem ho nemohla použít? Když vše, co jsem mohla udělat, bylo jen zbytečně křičet?
Nářek mi začal hluboko v krku, tak nízko, že to bylo, jakoby mi hořely plíce. Poprvé byl zvuk ještě tichý. Jako šepot, který jsem mohla víc cítit, než slyšet. V hrůze jsem zatnula čelisti, když se Nashovi rozšířily oči, vypadalo to, že se jeho duhovky v jasném slunečním světle znovu čeří.
Vidění mi potemnělo a zakalilo se, jakoby ten stejný zamlžený šedivý filtr zahalil celičký svět. Den byl teď kalnější, stíny hustší, vzduch mlhavý. Moje vlastní ruce vypadaly rozmazaně, jako bych na ně nedokázala úplně zaostřit. Stoly, studenti a školní budova se najednou louhovali svými vibracemi, jakoby někdo otevřel odtokovou rouru duhy a nechal odtéct všechny barvy.
Postavila jsem se a položila si ruku na pusu, očima jsem žebrala o pomoc zvláštně vybledlého Nashe. Zvuk nářku se valil nahoru mým krkem a tam se zasekl, jako bručení, nabídnutí bez propuštění.
Nash mi jednou rukou sevřel zápěstí a kývl na Emmu, aby obsadila můj druhý bok. „V klidu, Kaylee,“ zašeptal mi do ucha, jeho dech byl proti mému krku horký, provokoval mě tam těmi krásnými vlasy. „Jen relaxuj a poslouchej- –“
Nohy se mi podlomily, právě když se mi pohled stočil zpátky k Meredith, zrovna tancující mezi Sophií a drobnou blondýnkou, kterou jsem znala jen od vidění.
Nash mě vzal na ruce a pevně držel v náručí, pořád mi něco šeptal do ucha. Něco obyčejného. Něco veršovaného. Jeho slova na mě doléhaly s téměř fyzickou přítomností, konejšily mě všude, kde se mě dotkly, jako balzám, který jsem mohla slyšet.
Křik se ještě pořád uvnitř mě vztekal, dožadoval se propuštění a zřejmě byl ochotný sám sebe osvobodit, jestli neposkytnu žádnou alternativu.
Emma nás vedla kupředu do konce Anglické chodby a okolo rohu, pryč z dohledu nádvoří. Nikdo jiný si toho nevšiml; všichni sledovali taneční družstvo.
Nash mě položil dolů a opřel o krátkou stěnu na konci budovy, vedle dveří, které jediné fungovaly jako východ. Znovu si sedl vedle mě a tentokrát obtočil paže okolo mě, zatímco si Emma klekla vedle nás. Nash byl na mých zádech horký a jediné zvuky, které jsem mohla slyšet, bylo jeho šeptání a můj vlastní slabý nářek, přetrvávající i přes mou snahu ho potlačit.
Zírala jsem přes jeho rameno a kolem Emmiiné znepokojené tváře na divně šedé hřiště postavené v dálce, koncentrovala jsem se na svůj projev, abych mluvila bez křiku. Něco se prohnalo přes levý okraj mého vidění a pohledem jsem na tom automaticky utkvěla, snažíc to dostat do pozornosti. Ale hýbalo se to příliš rychle, opouštělo mě jenom s vágním dojmem lidské siluety, bez proporcí, které bych v žádném případě nemohla vysvětlit tak krátkým pohledem. Ta postava byla znetvořená, nějak. Přebývající. A když jsem mrkla, tak už jsem si víc nemohla být jistá, kde jsem to viděla.
Učitel, pravděpodobně, byl nepoznatelný kvůli divné šedé mlze, která mi zastínila vidění. Silou jsem zavřela oči, abych se vyhnula budoucímu šílenství.
Pak, tak rychle jak udeřila, se panika ztratila. Napětí se z mého těla vypustilo jako vzduch z plážového balónu, opustilo mě schlíplou úlevou a únavou. Otevřela jsem oči a uviděla, že se barvy a jasnost znovu vrátily do světa. Ruce se mi uvolnily a křik mi odumřel v krku. Ale o okamžik později se to prohnalo vzduchem a vlastně mi zabralo sekundu, abych si uvědomila, že vřískot ze mě nevyšel.
Přišel z nádvoří.
Věděla jsem, co se stalo, i bez dívání. Meredith se zhroutila. Můj důvod ke křiku zemřel v ten moment, co zemřela ona.
Znovu, věděla jsem, že někdo zemře. A znovu, nechala jsem to tak.
Zavřela jsem oči přes vlnu šoku a žalu, která se přese mě převalila, okamžitě jsem se utápěla vinou tak těžkou, že se mi stěží podařilo zvednout hlavu. Moje chyba. Měla jsem být schopná ji zachránit.
Víc křiku přicházelo z nádvoří a někdo na někoho řval, ať zavolá sanitku. Dveře se skřípavě otevřely, pak narazily do boku cihlové budovy. Kecky dupaly po betonu.
Slzy hanby a frustrace mi proudily dolů po tváři. Pohřbila jsem hlavu v Nashově rameni, bezhlavá, jak se mé slzy vsakovaly do jeho trička. Rovněž jsem mohla spolu s ní zabít samu sebe, aspoň by varování nadobro skončily.
Za rohem hukot chaosu vzrostl, vyděšené hlasy se míchaly jeden přes druhý. Někdo brečel. Někdo jiný zdrhal. A nad tím vším, slečna Tucker, softbalová trenérka dívek, foukala do píšťalky a neúčinně se všechny snažila utěšit.
„Kdo je to?“ zeptala se Emma, pořád klečící vedle nás, oči rozšířené šokem a porozuměním, když se zády otřela o pramen mých vlasů, takže se mi mohla dívat do obličeje.
„Meredith Cole,“ zašeptala jsem, utřela jsem si slzy do rukávu.
Nash mě stiskl pevněji, paže ovinul okolo mých, kde se mi tlačily do žaludku.
Emma se pomalu postavila, její výraz se míchal nevěřícností a hrůzou. Vycouvala od nás, vrávorala. Pak se opatrně otočila a mrkla za roh. „Nic nevidím. Je tu až moc lidí.“
„To neřeš,“ řekla jsem, mírně překvapená omámeným stavem mého vlastního hlasu. „Už je mrtvá.“
„Jak to víš?“ Rukou sevřela roh budovy, nehty ryla do hrubě omítnutých spár hnědých cihel. „Jsi si jistá, že to je Meredith?“

„Ano.“ Vzdychla jsem, pak jsem si stoupla a Nashe vytáhla s sebou, z tváří si utírala víc slz. Postavil se po mojí levici, Emma po mojí pravici. Společně jsme zatočili za roh a vstoupili do chaosu.

Žádné komentáře:

Okomentovat