neděle 4. listopadu 2012

4. kapitola

NASH MĚ VZAL DOMŮ dvě hodiny předtím, než jsem musela do práce, a když jsem prošla dveřmi, vůně frézií mi způsobila okamžitou bolest hlavy. Sophie je doma.
Sestřenice se zvedla z gauče, kde zřejmě špehovala přes závěsy a opřela si štíhlé, pěstěné ruce o kyčel, která jí vyčnívala z nízkých, úplých džínů. „Kdo to byl?“ zeptala se, třebaže její zúžené oči říkaly, že už jí podezřelý přišel na mysl.
Sladce jsem se usmála a prošla kolem ní do chodby. „Kluk.“

„A jeho jméno je…?“ Následovala mě do pokoje, kde si sedla na mou neustlanou postel, jako by byla její. Nebo jako bychom byly kamarádky. Sophie hrála tuhle hru jen tehdy, když ode mě něco chtěla, obvykle peníze nebo odvoz. Tentokrát, jasně prahla po informacích. Drby, které by podnítily táborák, který ona a její přátelé ve škole udržují jasně hořící.
Ale já jsem nehodlala rozdmýchat její plameny.
Otočila jsem se k ní zády, abych si vyprázdnila kapsy do prádelníku. „To není tvoje věc.“ V zrcadle jsem viděla, jak jí přes tvář přelétlo zamračení, deformovalo to její skřítkovské rysy.
Problém v tom, když vždycky dostaneš to, co chceš je ten, že nejsi připravená na zklamání, když přijde.
Považovala jsem za potěšení, seznámit Sophii s tímto pojmem.
„Máma říkala, že je čtvrťák.“ Natáhla si nohy na postel a zkřížila si je pod ni, boty a všechno. Když jsem jí neodpověděla, zlostně se dívala na můj odraz. „Můžu si zjistit, kdo to je, víš, za dvě sekundy.“
„Pak ode mě zjevně nic nepotřebuješ.“ Stáhla jsem si vlasy do vysokého culíku. „Vítej na párty, Nancy Drew.“ (pozn. př.: knižní i filmová hrdinka řešící detektivní případy)
Kolem pusy se jí utvořily drobné vrásky, když se zamračila a já přešla pokoj, abych si stáhla tričko do práce z ramínka, které jsem na věšáku nechala se pohupovat. „Vypadni. Musím jet do práce. Proto si můžu zaplatit autopojistku.“ Sophie by na příštích pět měsíců neměla mít nárok na licenci a štvalo ji to, že já můžu řídit a ona ne.
Moje auto bylo tou nejlepší věcí, co mi kdy otec dal, dokonce, i když bylo použité. A dokonce, i když ho vlastně nikdy neviděl.
„Když už mluvíme o autech, tvoje záhadné rande vypadalo povědomě. Malý stříbrný Saab s koženým čalouněním, že?“ Sophie si stoupla, pomalu se šourala ke dveřím, pohupovala úzkými boky, zvedala hlavu, jako by byla zamyšlená. „Zadní sedadla pěkně pohodlná, i s tou dírkou na sedadle spolujezdce.“
Bolest mi projela čelistí a já si uvědomila, že skřípu zuby.
„Pozdravuj ode mě Nashe,“ zavrněla s rukou omotanou okolo dveří. Pak se její výraz změnil z kruté semetriky na Dobrou Samaritánku, za jedinou sekundu. „Nesnažím se teď ranit tvé city, Kaylee, ale myslím si, že bys měla znát pravdu.“ Její světle zelené oči se rozšířily falsch nevinností. „Využívá tě, aby dostal mě.“
Moje zuřivost náhle vzplanula a já práskla dveřmi. Sophie vyjekla a trhla rukou pryč právě v čas, aby unikla zlomeným prstům. V pěsti jsem svírala své triko do práce a přehodila ho přes důlek, který udělal její taneční zadek na mé přikrývce.
Mýlí se. Ale stejně jsem zkoumala svůj odraz, snažila se vidět samu sebe, jak mě vidí ostatní. Jak mě vidí Nash. Ne, nemám Sophiinou štíhlou taneční postavu, ani Emmiiné bohaté křivky, ale nejsem škaredá. Přesto by Nash mohl mít mnohem víc, než ne-ošklivou.
Tohle bylo to, proč mě nepolíbil? Jsem pohodlí mezi přítelkyněmi? Nebo rande ze soucitu? Nějaký druh programu pomoci ve společnosti pro dobrosrdečné sportovce?
Ne. Netrávil by tolik času mluvením s někým, pro koho nemá skutečný zájem, dokonce i když hledal příležitostné spojení. Jinde by byly snazší výsledky.
Ale přišel by mi vhod kompetentní druhý názor. S telefonem v ruce jsem si kecla na postel a zadržovala dech, zatímco jsem psala sms, doufala jsem, že máma Emmě vrátila telefon.
Žádné takové štěstí. Dvě převelice dlouhé minuty potom, co jsem poslala textovku – Můžeš mluvit? – přišla odpověď.
Má pořád zaracha. Promluv si s Emmou v práci.
Nikdy neměla svou matku naučit textovat. Řekla jsem jí, že jí to nic dobrého nepřinese.
Em a já jsme si směny naplánovaly stejně, takže tohle odpoledne jsem jí dodala podrobnější informace o mém rande s Nashem, když jsme prodávaly lístky na nejnovější počítačově-animovaný kreslený film a nevyhnutelnou romantickou komedii. V naší pauze na večeři jsme si sedly do rohu snack baru, podělily jsme se o měkký preclík a sýrové hranolky, zatímco jsem jí povídala o Heidi Anderson – což neslyšela od své sestry – když nebyl zrovna nikdo v doslechu.
Emma byla fascinovaná správností mé předpovědi a souhlasila s Nashem, že bych to měla povědět tetě a strejdovi, ačkoli měl její motiv víc co dočinění s tím, abych jim vychloubačně řekla, Já-vám-to-říkala, než aby mi pomohla zjistit, co se dá mým s morbidním talentem dělat.
Ale zase, radu jsem odmítla. Nemám žádný zájem o další setkání s Dr. Nelsonem – jeho lékařské zákazy a zombie pilulky. Držela jsem se naděje, že další předpověď – jestli nějaká další bude – by mohla být měsíce, či dokonce roky dolů po cestě. Koneckonců, ta poslední byla skoro po devíti měsících od předchozí.
Poslední část směny se táhla ještě víc než normálně, protože během méně než patnácti minut, manažer přesunul Emmu za snack bar, takže mě nechala samotnou u pokladny se studentem A&M počítačových věd (pozn. překl.: texaská univerzita), na jehož tílku – zvednul si uniformu, aby mi ho ukázal – stálo: Moje další tričko je oblek storm troopera.
Když byl den konečně u konce, píchla jsem si odchod a čekala na Emmu v zaměstnanecké svačinárce. Jak jsem si zapínala bundu, Emma se protlačila dveřmi a stoupla si do nich, temné zamračení jí zastínilo celý obličej.
„Co se děje?“ Ruka se mi vznášela nad háčkem, kde měla stále pověšenou bundu.
„Pohni. Tohle musíš slyšet.“ Držela dveře dokořán a postavila se na stranu, takže jsem jimi mohla projít. Ale já jsem váhala. Její novinky očividně nebyly dobré a já pro tuhle chvíli byla už plná děsivého a deprimujícího. „Vážně. Tohle je ujetý.“
Povzdechla jsem si, pak jsem strčila ruce do kapes bundy a následovala ji přes osm stop lepkavého linoleového dláždění a skrz vstupní halu směrem k baru.
Jimmyho Barnese zaměstnával zákazník, ale jak uviděl, že Emma čeká, aby si s ním promluvila, objednávku sfouknul tak rychle, až skoro zapomněl na popcorn stříknout máslo. Byl trochu do Emmy zamilovaný.
Ale taky nebyl jediný.
„Už jsi zpátky?“ Jimmy na mě kývl, pak se oběma tučnýma rukama opřel o skleněnou desku linky, zíral na Emmu, jakoby smysl životního partnera ležel pohřbený v jejích očích. Jeho prsty byly potřísněné žlutým olejem s máslovou příchutí a voněl jako popcorn a předek černé zástěry si pokapal kořeněným pivem.
„Můžeš říct Kaylee, co ti říkal Mike?“
Jimmyho přihlouplý, zamilovaně štěněčí pohled povadl a on si stoupnul a natočil se čelem k nám oběma. „Nejděsivější věc, kterou jsem kdy slyšel.“ Sáhnul pod bar a popadl plastově zabalený stoh šestnácti uncových papírových kelímků (pozn. př.: 1 am. unce= 29,6ml) a jak mluvil, začal doplňovat automat.
„Znáš Mikea Powella, že?“ zeptal se.
„Jo.“ S vyklenutým obočím v otázce jsem se koukla na Emmu, ale ta jen kývla k Jimmymu, potichu mi sdělovala, abych mu věnovala pozornost.
Jimmy pokračoval v obracení stohu kelímků, které se potopily v otvoru v desce a tím uvolnily místo pro další. „Mike si dneska vzal směnu ve snack baru v Arlingtonské pobočce, kde zaskakoval za nějakého chlápka, kterého vyhodili, za to, že někomu chlustl do koly.“
„Hej, můžu tu dostat nějaký pocorn?“
Koukla jsem se a uviděla muže středního věku čekajícího před pokladnou, vedle sebe měl holčičku s palcem v puse a staršího kluka přilepeného pohledem – a palci – na PSPéčku. (pozn. př.: PlayStation Portable)
„Chcete obří, pane?“ Jimmy na nás zvedl jen-minutku prst a zašel k nejbližšímu popcornovači, zatímco jsem sahala do kapsy pro mobil, abych zkontrolovala čas. Bylo po deváté a já hladověla. A nebyla jsem úplně tak nažhavená na jakýkoliv ujetě děsivý příběh, který mi Jimmy měl říct.
Když zákazníci odešli s lepenkovým táckem plným nezdravého jídla a sodovky, Jimmy se obrátil zpátky k nám. „Každopádně, Mike asi před hodinou a půl volal a totálně vyšiloval. Říkal, že toto odpoledne zemřela přímo před jeho pokladnou nějaká dívka. Prostě se složila a pořád držela svůj popcorn.“
Prošel mnou šok, ochlazoval mě zevnitř ven. Podívala jsem se na Emmu a ta na mě jen jednou vážně kývla. Když jsem se otočila zpátky k Jimmymu, hluboko uvnitř mě se rozevřely temné obavy, vinuly se kolem mé páteře nahoru jako úponky ledu. „To myslíš vážně?“
„Naprosto.“ Zkroutil konec plastového obalu zbývajících kelímků. „Mike říkal, že celá věc byla neskutečná. Záchranka ji odvezla v podělaným pytli na těla a manažer byl donucenej ten podnik zavřít a všem zákazníkům rozdat kupony. A cajti Mikeovi kladli otázky, snažili se zjistit, co se stalo.“
Emma sledovala moji reakci, ale já mohla jen zírat, rukama svírat okraj pultu, neschopná přinutit mé roztroušené myšlenky, aby se logicky poskládaly. Ta podobnost s Heidi Anderson byla zjevná, ale já neměla žádný konkrétní důvod si tyto dvě smrti spojovat.
Jimmy pokrčil rameny. „Mike říkal, že jednu minutu byla v pohodě a další ležela na zádech. Žádný kašel, ani dušení, či chňapání po srdci nebo po hlavě.“
Začal ve mně růst nejasný, těžký strach, pozvolna vroucí zlá předtucha, rovnající se rychlému přívalu paniky, kterou jsem cítila, když jsem viděla Heidiin závoj ze stínů. Ty smrti byly propojené. Musely být.
Emma mě znovu sledovala a já musela vypadat přesně tak, jak jsem se cítila, protože mi položila ruka na rameno. „Díky, Jimmy. Zdar ve středu.“
Cestou domů si Emma povolila pás a přetočila se na sedadle spolujezdce, aby se na mě ve tmě mohla mračit, její tvář byla maska pochmurného půvabu. „Jak divné to bylo? První jsi předpověděla smrt té dívky v Taboo. Pak dneska večer, jiná dívka v kině spadne mrtvá, stejně jako minulou noc.“
Zmáčkla jsem blinkr, abych mohla přejet autem do pravého pruhu. „Nejsou stejné,“ oponovala jsem, navzdory mým vlastním podobným myšlenkám. „Heidi Anderson byla opilá. Pravděpodobně zemřela na otravu alkoholem.“
„Ne-e.“ Emma potřásla hlavou, blonďaté vlasy poskakovaly na kraji mého vidění. „Ve zprávách bylo, že testovali její krev. Byla opilá, ale ne takhle opilá.“
Pokrčila jsem rameny, nesvá z obratu konverzace. „Tak omdlela, a když padala, tak se udeřila do hlavy.“
„Jestli ano, nemyslíš si, že cajti by na to touto dobou už přišli?“ Když jsem neodpověděla, Emma pokračovala, chránila si oči před září lamp lemujících hlavní silnici. „Nemyslím si, že ví, co ji zabilo. Vsadím se, že to je to, proč jí ještě neplánují funus.“
Ruce se mi napnuly na volantu a já na ní překvapeně koukla. „Co jsi zač, špiónuješ smrt té dívky?“
Pokrčila rameny. „Prostě koukám na zprávy. Mám zaracha – co jiného bych mohla dělat? Kromě toho, tohle je ta nejdivnější věc, co se kdy někde tady stala. A skutečnost, že jsi předpověděla něco z toho, přesahuje bizarnost.“
Znovu jsem zmáčkla blinkr a zabočila jsem pryč z hlavní cesty na náš výjezd, nutila jsem své ruce se uvolnit na volantu. Dokonce jsem už víc ani nechtěla přemýšlet o mé zlé předtuše, mnohem míň o ní mluvit. „Nevíš, jestli jsou ty smrti propojené. Není to, jako by byly zavražděné. Aspoň ne ta dívka v Arlingtonu. Mike ji viděl umřít.“
„Mohla být otrávena…“ Emma trvala na svém, ale já pokračovala, ignorovala jsem ji, jak jsem zpomalila, abych odbočila na její ulici.
„A i kdyby byly propojené, nemají co dočinění s námi.“
„Věděla jsi, že ta první zemře.“
„Jo a doufám, že už se to nikdy znovu nestane.“
Emma se zamračila, ale nechala to být. Potom co jsem jí vysadila, jsem vjela na prázdné parkoviště dole v ulici od jejího domu a zavolala Nashovi.
„Halo?“ V pozadí jsem slyšela střelbu a křik, dokud neztišil hlasitost na své televizi.
„Čau, tady Kaylee. Děláš něco?“
„Jen se vyhýbám domácímu úkolu. Jak je?“
Zírala jsem ven čelním sklem na temné parkoviště a mému srdci se zdálo, že na několik dalších tepů škobrtne, zatímco jsem si dodávala odvahu.
„Kaylee? Jsi tam?“
„Jo.“ Zavřela jsem oči a další slova jsem ze sebe donutila vyjít předtím, než by mi zamrzl krk. „Můžu použít tvůj počítač? Potřebovala bych si něco najít, ale nemůžu to udělat doma, aniž by Sophie čmuchala.“ A taky jsem nechtěla, aby mi teta donesla prádlo bez klepání – jak u ní bylo zvykem – a viděla, co hledám online.
„Žádný problém.“
Ale další myšlenka přišla rychle a tvrdě. Neměla bych být s Nashem sama v jeho domě – znovu ta celá síla-vůle věc.
Zasmál se, jako kdyby věděl, na co myslím. Nebo to slyšel v mém nervózním mlčení. „Bez obav. Mamka je tady.“
Úleva a zklamání přišli rovnako a já se přemáhala, abych nenechala ani jedno mi prosáknout do hlasu. „To je fajn.“ Nastartovala jsem motor, reflektory si vyřezávali oblouky světla napříč temným štěrkovým parkovištěm. „Máš hlad?“
„Chystal jsem se ohřát si pizzu.“
„Co říkáš na burger?“
„Neodolám nikdy.“
O dvacet minut později jsem zaparkovala na ulici před jeho domem a vystoupila z auta, fast-foodová taštička v jedné ruce, nápojový tácek ve druhé. Na příjezdovce byl znovu Saab jeho mámy, ale tentokrát měl zavřené dveře.
Přešla jsem přes malý, upravený dvorek a postavila se na verandu, ale Nash otevřel přední dveře dřív, než jsem mohla zaťukat. „Čau, pojď dál.“ Vzal pití a podržel mi otevřené dveře a já prošla okolo něho do čistého, řídce vyzdobeného obýváku.
Nash položil kelímky na kraj stolu a strčil si ruce do kapes, zatímco já se rozhlížela okolo. Nábytek jeho mámy nebyl nový nebo tak luxusí jako tety Val, ale vypadal víc útulně. Podlaha z tvrdého dřeva byla opotřebovaná, ale perfektně čistá a celičký dům voněl jako čokoládové cookies.
Prvně jsem předpokládala, že ta vůně pochází ze svíčky jako ta jedna, kterou teta Val zapaluje na Vánoce, aby navodila pocit, že umí péct. Pak jsem ale nalevo od obýváku uslyšela skřípavé otevření dvířek trouby a ta cookie-vůně zesílila. Paní Hudson doopravdy pekla.
Když jsem se pohledem vrátila k Nashovi, přistihla jsem ho zírat mi na triko, ale spíš pobaveně než opravdovým zájmem. A to bylo tehdy, když jsem si uvědomila, že mám stále oblečenou Ciné uniformu. Způsob, jak se obléct do role, Kaylee…
Nash se zasmál, když viděl mé překvapení, pak mi naznačil směrem do úzké chodby vedoucí z obýváku. „Pojď…“ Ale předtím než ušel dva kroky, se otevřely lítačky do kuchyně a ve dveřích se objevila štíhlá žena s dobrými proporcemi, bosá, v úplých džínech a modře žebrovaném tričku.
Nejsem si jistá, co jsem očekávala, jak Nashova mamka vypadá, ale tahle žena nevyhovovala požadavkům. Byla mladá. Jako třicátnice. Ale to nemohlo být správně, protože Nashovi je osmnáct. Měla své dlouhé, tmavé blond kudrny svázané do jednoduchého ohonu, až na pár loken, které ji vypadly, rámujíc její tvář.
Klidně mohla být jeho starší sestra. Jeho velmi sexy starší sestra. Teta Val by ji nenáviděla…
Když oči paní Hudson našly moje, zdálo se mi, že se svět přestat hýbat. Nebo lépe řečeno, ona se přestala hýbat. Absolutně. Jako kdyby ani nedýchala. Myslím, že jsem nebyla přesně taková, jakou očekávala. Nashovi bejvalky byly krásné a já se svadím, že ještě žádná nevešla dovnitř v neforemném fialovém tričku s límečkem s vyšitým Ciné logem na jednom rameni.
Nedbala na to, jak intenzivně na mě zírala, což mě znervózňovalo, jakoby mi zkoušela přečíst z očí myšlenky a já měla nesnesitelné nutkání je zavřít jen pro případ, že to je přesně to, co dělá. Namísto toho, jsem oběma rukama sevřela fast-foodový pytlík a opětovala její pohled mým vlastním upřímným, protože nevypadala naštvaně. Jen velmi zvědavě.
Po dalších několika nepříjemných sekundách, blýskla krásným, ne-mateřským úsměvem a kývla, jako kdyby mě schvalovala nebo cokoliv na mě viděla. „Ahoj Kaylee, já jsem Harmony.“ Nashova mamka si otřela pravou ruku o předek džínů, nechávala na nich lehkou šmouhu z mouky tvaru dlaně, pak se postavila přede mě a natáhla ruku ke mně. Váhavě jsem si s ní potřásla. „Hodně jsem toho o tobě slyšela.“
Ona o mně slyšela?
Vzhlédla jsem a uviděla Nashe mračit se na jeho matku a měla jsem zřetelný dojem, že jsem propásla, jak zatřásl hlavou nebo po ní mrštil nějaký další tichý „drž hubu!“ signál.
Co jsem zmeškala?
„Taky Vás ráda poznávám, paní Hudson.“ Potlačila jsem nutkání otřít si zbývající mouku do pracovních kalhot.
Oh, nejsem paní.“ Její úsměv změkl, ačkoliv pohledem zůstala zaklesnutým do mého. „Teď je to po několik roků jen já a Nash. A co ty, Kaylee? Pověz mi o tvých rodičích.“
„Já… um…“
Nashovi prsty se sevřely okolo mých a já ho nechala, aby mě přitáhl blíž. „Kaylee si potřebuje půjčit můj počítač.“ Ukázal na zamaštěný pytlík, který jsem stále držela v ruce. „Pojíme, zatímco budem‘ pracovat.“
Na chvilku to vypadalo, že by slečna Hudson mohla být proti. Pak se na Nashe přísně usmála. „Nechte otevřené dveře.“
Nash nejasně zamumlal souhlas, pak si to namířil s kartónem pití dolů krátkou, tmavou chodbou. Stále oněmělá úžasem jsem ho následovala, pytlík z fast-foodu si tiskla k hrudi.
Nashův pokoj byl všední a útulný a okamžitě se mi líbil. Postel měl neustlanou a stůl zaplněný CDčky, Xbox hrami a obaly z nezdravých jídel. Televize byla zapnutá, ale jak šel okolo ní, tak šáhl po knoflíku, kde se zapíná a cokoliv sledoval, se přeměnilo do tiché černé obrazovky.
Židle u psacího stolu byla jediná v tomhle pokoji a otevřená plechovka coly na jeho stole říkala, že tam sedává. Na chvilku jsem zamrzla jako králík v centru pozornosti, zírala na postel, jediné další místo k sezení, zatímco mi v uších uháněl puls.
Nash se zasmál a zatlačil na dveře, až byly méně než palec otevřené, volnou rukou mával směrem k posteli. „Nedá se složit do stěny.“
Spíš jsem se starala o to, že mě celou spolkne. A já si nemohla pomoct, abych si nelámala hlavu s tím, kolik dívek už tam přede mnou sedělo…
Nakonec mě rozpaky dohnaly k akci, odstrčila jsem neotevřenou učebnici chemie a sedla si na kraj postele, už jsem se pustila do papírového sáčku. „Tady.“ Podala jsem mu burger a krabičku hranolek.
Položil jídlo na stůl a zabořil se do židle, škubal myší do té doby, dokud se monitor nerozsvítil k životu. „Co hledáme?“ zeptal se, pak si nacpal hranolku do pusy.
Já si rozbalila vlastní burger, uvažovala jsem jak nejlépe zformulovat odpověď. Ale nebyla tu žádná lepší možnost, jak vyjádřit to, co jsem musela říct. „Dneska večer zemřela další dívka. V Ciné v Arlingtonu. Kluk, s kterým pracuju, tam byl a říkal, že se prostě skácela na zem mrtvá, svírajíc v ruce pytlík popcornu.“
Nash na mě mrkl, zamrzl v polo-žvýkání. „Jako fakt?“ zeptal se potom, co polkl, a já přikývla. „Myslíš si, že to je spojené s tou dívkou ve West Endu?“
Pokrčila jsem rameny. „Tuto jsem nepředpověděla, ale je dokonce divnější potom, co se stalo v Taboo. Chci detaily.“ Tak jsem se mohla přesvědčit, že tyto dvě smrti nejsou tak podobné jak znějí.
„Dobře, vydrž…“ Něco vyťukal do adresního řádku a vyhledávač vyskočil na monitoru. „Arlington?“
„Jo,“ řekla jsem, co jsem si odkousla z burgeru.
Nash psal, když žvýkal a odkazy začaly zaplňovat obrazovku. Kliknul na první z nich. „Tady to je.“ Byly to webové stránky kanálu dallaských zpráv – stanice, která vysílala den předtím ten příběh o Heidi Anderson.
Naklonila jsem se blíž, abych viděla přes jeho rameno, intenzivně jsem si uvědomovala, jak hezky voní a Nash četl nahlas. „Místní činitelé jsou zmatení ze smrti druhé aglomerační teenagerky v několika dnech. Dnes v podvečer ve vestibulu v Ciné 9 v nákupním centru Six Flags zemřela patnáctiletá Alyson Baker. Polocie stále zjišťuje příčinu její smrti, ale drogy a alkohol může jako faktory vyloučit. Poskytli nám jedno svědectví, Baker ‚prostě spadla mrtvá u výdajového pultu‘. Vzpomínkový obřad pro Baker se bude konat zítra na Střední škole Stephena F. Austina, kde byla studentkou druhého ročníku a též roztleskávačka.“
Srkala jsem brčkem, zkoumala článek i chvíli poté, co dočetl. „To je všechno?“
„Je tu fotka.“ Sjel dolů a odhalil černobílou ročenkovou fotku pěkné brunetky s dlouhými, rovnými vlasy a dramatickými rysy. „Co si o tom myslíš?“
Povzdechla jsem si a klesla zpátky na kraj postele. To, že jsem viděla poslední mrtvou dívku, mi neopovědělo na žádnou z otázek, ale zjistila jsem jméno a tvář a její smrt to udělalo nekonečně, nešťastně více reálnou. „Nevím. Není moc podobná Heidi Anderson. A je o čtyři roky mladší.“
„A nebyla opilá.“
„A já neměla ani tušení, že se to stane.“ Už jsem nebyla hladová, tak jsem zabalila zbytek mého burgeru a dala ho do šáčku. „Jediná věc, kterou mají společnou je, že obě zemřely na veřejnosti.“
„Bez zřejmých známek smrti.“ Nash pohlédl na sáček v mém klíně. „Už jsi dojedla?“
Podala jsem mu burger, ale jeho slova se mi stále ozývaly v hlavě. S tou jednou udeřil hřebíčkem o hlavičku – a mířil mi tím přímo do srdce. Heidi a Alyson doslova natáhly brka bez varování, ani nemoci nebo zranění jakéhokoliv druhu. A já věděla, že smrt Heidi přichází.
Kdybych byla u toho, když si Alyson Baker objednávala popcorn, věděla bych, že umře?
A kdybych tam byla, řekla bych jí, že ji nečeká nic dobrého?
Pádila jsem zpátky k posteli a přitáhla si kolena k hrudi, jak ve mně rostl pocit viny kvůli smrti Heidi, jako houba nasávající vodu. Nechala jsem ji zemřít?
Nash dal prázdný obal od burgeru do pytlíku a otočil se na židli tváří ke mně. Zamračil se, když viděl můj výraz a předklonil se, aby mi jemně zatlačil nohy dolů, takže mi mohl vidět do obličeje. „Nebylo nic, co bys mohla udělat.“
Byly mé myšlenky tak zřejmé? Nemohla jsem se donutit k úsměvu, ani přes jeho ďolíčky a pozdně večerní strniště jen pár palců daleko. „To nevíš.“
Rty se mu v jednu chvíli zformovaly to pevné linky, jako by byl schopný se hádat, ale pak se potutelně usmál a pohledem se zaklesl do mého. „To, co vím je, že si potřebuješ odpočinout. Myslet na něco jiného než na smrt.“ Jeho hlas byl mírné bručení, když se přesouval ze židle, aby si sedl vedle mě na postel a matrace pod jeho vahou poklesla.
Můj dech se v očekávání zadrhl a puls závodil. „O čem bych měla přemýšlet?“ Můj vlastní hlas ze mě vyšel hlubší, slova tak tichá, že jsem je mohla sotva slyšet.
„O mě,“ zašeptal nazpátek, naklonil se dopředu až tak, že se mi jeho rty otřely o ucho, když promluvil. Jeho vůně mě obklopila a jeho tvář byla oproti té mé drsná. „Měla bys přemýšlet o mně.“ Propletl si v mém klíně se mnou prsty a pomalu se vzdálil od mého ucha, jeho rty mi klouzaly po líčku, výtečně jemně v kontrastu s ostrým strništěm. Po čelisti mi vytvořil stezku drobných polibků a s každým jedním mi srdce tlouklo silněji.
Když mi dorazil k bradě, polibky se svažovaly vzhůru, dokud jeho ústa nepotkaly má, něžně vsál můj spodní ret mezi své rty. Škádlil, aniž by mě úplně políbil. Hruď se mi rychle zvedala a klesala, dech jsem měla mělký, puls mi závodil.
Víc…
Slyšel mě. Musel. Nash se odtáhl jen na tak moc, aby se mi mohl dívat do očí, žár mu sálal z očí a já si uvědomila, že taky těžce oddechuje. Jeho prsty se okolo mých sevřely a jeho volná ruka mi vklouzla do vlasů ve spodní části mé lebky.
Pak mě teprve políbil doopravdy.
Moje pusa se pod jeho otevřela a polibek přišel hlubší, když jsem si ho přitáhla, najednou jsem prahla po tom, co jsem nikdy ani neochutnala. Moje prsty se sevřel okolo jeho a volná ruka našla jeho paži, prozkoumávala ty tvrdé plošky, libovala si v potencionálu takové umírněné síly.
Nash se odtáhl a podíval se na mě, hluboká potřeba mu doutnala za očima. Ta intensita potřeby – ta ohromující hloubka touhy – do mě narazila jako vlna do boku lodi, hrozící, že mě shodí přes palubu. Že mě vrhne do rozbouřeného moře, kde mě zcela jistě unese proud.
Prsty mi obkreslil spodní ret, pohledem se zaklesl do mého a moje pusa se otevřela, znovu připravená na jeho.
Jeho váhavost bylo strašné milosrdenství. Když se mě dotýkal, sotva jsem mohla dýchat, byla jsem tak přemožená… vším. Ale on voněl tak hezky a chutnal tak dobře, nechtěla jsem, aby přestal, i kdybych už nikdy znovu neměla dýchat.
Tentokrát jsem ho políbila já, brala jsem si, co jsem chtěla, zároveň potěšená a ohromená jeho ochotou mi to dát. Hlavu jsem měla plnou Nashe, že jsem si nebyla jistá, jestli vůbec někdy znovu budu schopná přemýšlet o něčem jiném…
Dokud se dveře ložnice neotevřely.
Nash sebou škubnul dozadu tak rychle, až jsem překvapením zalapala po dechu. Mrkla jsem, pomalu se probojovávala z vlny pocitů, po kterých jsem znovu chtěla jet. Tváře se mi rozhořely, když jsem si uhlazovala culík.
„Večeře, co?“ Slečna Hudson stála ve dveřích, paže zkřížené na prsou, čerstvá skvrna od čokolády na lemu jejího trička. Mračila se na nás, ale nevypadala nijak zvlášť naštvaně nebo překvapeně.
Nash si oběma dlaněmi třel obličej. Já tam seděla, neschopná slova a zahanbená více, než jsem kdy v životě byla. Ale aspoň jsme byli přistiženi jeho mámou, než mým strejdou. N o, z toho bych se už nikdy nevzpamatovala.
„Tentokrát už necháte otevřené dveře doopravdy, ne?“ Otočila se k odchodu, ale pak její pohled upoutala obrazovka počítače, kde fotka Alyson Baker stále zářila do pokoje. Něco temného jí přeletělo přes tvář – strach nebo znepokojení? – pak její pohled potemněl, když se zaměřila na svého syna.
„Co vy dva děláte?“ tiše se dožadovala, zcela zjevně se už nezmiňovala o naší společenské interakci.
„Nic.“ Nashův výraz měl takovou váhu jako jeho matky, ale v jeho jsem nemohla přečíst nic specifického, i když napětí v pokoji znatelně vzrostlo.
„Měla bych jít.“ Postavila jsem se, už jsem si vyhrabávala z tašky klíče.
„Ne.“ Nash mě vzal za ruku.
Výraz slečny Hudson zjemněl. „Vážně nemusíš,“ řekla. „Zůstaň a vem si nějaké sušenky. Prostě jen nechte otevřené dveře.“ V té poslední části se dívala na Nashe, a když její pohled roztál, napětí se ze vzduchu vytratilo.
Nash protočil oči, ale přikývl. Pak se oba otočili ke mně, čekali, až odpovím.
„Díky, ale ještě musím dodělat nějaké úkoly…“ A Nashova máma nás přistihla muckat se na jeho posteli, což bylo pro mě jako konec noci.

Nash mě doprovodil k autu a znovu mě políbil, jeho tělo tisklo moje na dveře na straně řidiče, naše ruce se propletly. Pak jsem jako ve snách odjela domů a nesla se přímo do mého pokoje, ignorovala jsem každou méně-než-nepatrnou narážku kvůli informacím, kterou Sophie házela na můj účet. A teprve až později jsem si uvědomila, že jsem si, vlastně, ani nevzpomněla na žádnou z mrtvých dívek, a když jsem usínala, myslela jsem pořád na Nashe.

Žádné komentáře:

Okomentovat