neděle 4. listopadu 2012

4. kapitola


„Neměli bychom zkontrolovat, jestli není mrtvá?“ Zeptal se jeden z Brazelových vojáků. Držel lucernu u dveří, jeho těžká zbraň na opasku cinkala s každým pohybem.
„Ne. Ta hospodyně ji každé ráno kontroluje a dává jí nějaký lektvar. Uslyšíme o tom dostatečně brzy. Krom toho, hrozně to tady páchne.“ A začal si rukou mávat před obličejem.
„Jo. Pokud tenhle pach nezničí náladu, pak sundávání jejího zvratky nasáklého oblečení určitě ano. I když…“ Voják držící lucernu se krátce dotkl pout visících z jeho opasku. „Mohli bychom ji dotáhnout do lázní, očistit ji a trochu se pobavit, než zemře.“
„Ne, někdo by nás mohl spatřit. Pokud přežije, budeme mít spousty času stáhnout z ní uniformu. Bude to jako otevírání dárku, a rozhodně zábavnější, když bude vzhůru.“ Dodal chlípně. Pak se rozesmáli.
Pokračovali dál chodbou a za chvíli se mi ztratili z dohledu. Já se dál držela u zdi, a pak mě napadlo, jestli to, čeho jsem právě byla svědkem, bylo skutečné. Jsem snad stále paranoidní? V mé hlavě to vypadalo, jako bych ji měla příliš dlouho namočenou v kaluži vody. Závrať a nevolnost projížděla mým tělem.
Vojáci byli dávno pryč, než jsem se propracovala k odvaze vrátit se do svého pokoje. Zatlačila jsem do širokých dveří a strčila lucernu před sebe, svítíc světlem do každého kouta a pod postel. Ostrý, štiplavý zápach bylo to jediné, co mě mohlo napadnout. S dávením jsem odemkla okenice a rozrazila je, zhluboka se nadechujíc čistého vzduchu.
Podívala jsem se na odpornou louži na podlaze. Poslední věc, kterou jsem chtěla udělat, bylo vyčistit ji, ale věděla jsem, že bych se nikdy nebyla schopná vyspat, kdybych měla dýchat ten odporný pach. Po útoku na hlavní zásoby domácnosti, a zastavováním se při občasných záchvatech nevolnosti, se mi podařilo vydrhnout podlahu bez ztráty vědomí.
Vyčerpaná jsem se natáhla na postel. Byla hrbolatá. Obrátila jsem se ve svých přikrývkách, doufajíc, že najdu lepší polohu. Co když se Brazellovi vojáci vrátí? Spící na posteli bych mohla být snadným terčem. Sama jsem se okoupala, takže by nebylo třeba táhnout mě do lázní. Místnost je cítit desinfekcí a já zapomněla zastrčit židli pod kliku.
Představa se dostavila náhle, živá scéna mě připoutané k posteli, bezmocná, zatímco mě vojáci pomalu svlékají, aby si zvýšili chuť ochutnáním mého strachu.
Zdálo se, že stěny mého pokoje pulsují a tloustnou. Vtrhla jsem na chodbu, očekávajíc, že spatřím Brazellovy vojáky číhající u mých dveří. Chodba byla tmavá a opuštěná.
Když jsem se pokusila znovu vstoupit do svého pokoje, zasáhl mě pocit, jako by mi někdo přidržoval u obličeje polštář. Nemohla jsem nohy přinutit k překročení prahu dveří. Můj pokoj byl past. Paranoidní efekt My Love nebo zdravý rozum? Přemýšlela jsem. Nerozhodnost mě držela v předsíni, dokud můj žaludek nezakručel. Vedena svým hladem jsem se vydala pro jídlo.
Doufajíc, že najdu kuchyň prázdnou, jsem byla vyděšena vysokým mužem s bílou uniformou, na přední straně potištěnou dvěma diamanty, mumlajícím si pro sebe, když poskakoval kolem pecí. Jeho levá noha se ani neohnula. Snažila jsem se proplížit, ale uviděl mě.
„Hledáš mě?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Hledala jsem…něco k jídlu.“ Zaklonila jsem se ve snaze vidět mu do tváře.
Zamračil se a přenesl váhu na zdravou nohu, jak studoval mou uniformu. Je příliš hubený na kuchaře pomyslela jsem si, ale byl oblečen do správné uniformy a jen kuchař bývá vzhůru tak brzy. Byl pohledný takovým jemným způsobem se světle hnědýma očima a krátkými hnědými vlasy. Napadlo mě, jestli to je Dilanin Rand, který mluvil o Margg.
„Posluž si.“ Ukázal směrem ke dvěma kouřícím bochníkům chleba. „Právě jsi mi vyhrála týdenní mzdu.“
„Promiňte,“ řekla jsem, zatímco jsem odřízla velký kus chleba. „Jak bych vám mohla vyhrát peníze?“
„Jsi nový ochutnávač. Mám pravdu?“
Přikývla jsem.
„Každý ví, že ti Valek dal dávku My Love. Chytil jsem se šance a vsadil týdenní mzdu, že přežiješ.“ Zastavil se, aby vytáhl další tři pecny chleba z trouby. „Byl to risk, protože jsi nejmenší a nejvyhublejší ochutnávač, jakého jsme kdy měli. Většina ostatních vsadila, že nepřežiješ, včetně Margg.“
Kuchař se prohrabal jednou skříní. „Tady.“ A podal mi trochu másla. „Udělám ti pár sladkých koláčů.“ Popadl různé ingredience z polic a začal zpracovávat těsto.
„Kolik ochutnávačů už tady bylo?“ Zeptala jsem se ho mezi sousty. Práce o samotě mu zřejmě nevyhovovala. Vypadal potěšen, že má společnost.
S rukama stále v pohybu, řekl: „Pět od doby, kdy Velitel Ambros převzal moc. Valek miluje své jedy. Otrávil mnoho Velitelových nepřátel a má rád, když se může procvičovat. Víš, čas od času testuje ochutnávače, aby se ujistil, že nezlenivěli.“
Kuchařova slova mi přeběhla po páteři. Měla jsem pocit, jako by mé tělo bylo tekutinou a vařilo se v obří míse. Byla jsem jen louží složek, které někdo drtí a míchá k použití. Když kuchař nalil těsto na pánev, má krev syčela společně se sladkými koláči.
„Chudák Oscov, Valek jej nikdy neměl rád. Testoval ho neustále, dokud nepodlehl tomu tlaku. ‘‘Oficiální‘‘ příčina smrti byla sebevražda, ale myslím, že jej Valek zabil.“
Otočka. Zírala jsem na kuchařovo hbité zápěstí, kterým otáčel koláče. Svaly se mi chvěly společně se zvukem smažených koláčů.
Dělala jsem si tady starosti s Brazellem, ale když udělám jeden chybný krok s Valekem a…Otočka. Mohla bych být pryč z tohoto světa. Pravděpodobně měl pár jedů v záloze jen pro případ, že by se rozhodl ochutnávače nahradit. Ohlédla jsem se přes rameno, představujíc si Valeka přicházejícího do kuchyně, aby otrávil mou snídani. Nemohla jsem si ani užít rozhovor s upovídaným kuchařem, aniž bych si nepřipomněla, že ochutnávání možná otráveného jídla není jediné nebezpečí v nové práci.
Kuchař mi podal talíř se sladkými koláči, další tři bochníky chleba vytažené z trouby a pánev zalil dalším těstem. Vařící sladké koláče byly vzácnou pochoutkou, kterou jsem hltala i přes svůj podrážděný žaludek.
„Oscov byl mým přítelem. Byl také nejlepším Velitelovým ochutnávačem. Každé ráno po snídani mi přicházel pomáhat vymýšlet nové recepty. Musím jídlo neustále vylepšovat a obměňovat, jinak si Velitel začne hledat nového kuchaře. Jestli víš, co tím myslím?“
Přikývla jsem, otírajíc si máslo z brady.
Napřáhl ke mně ruku. „Jmenuji se Rand.“
Potřásla jsem mu rukou. „Yelena.“
Po cestě do Valekovy pracovny jsem se zastavila u okna. Vycházející slunce právě zdolávalo Soul Mountains, rozkládající se na východ od hradu. Barvy na obloze měly podobu zničeného obrazu, jako by malé dítě vylilo vodu na plátno. Nechala jsem své oči pást se tím zobrazením všeho živého, když jsem vdechovala čerstvý vzduch. Všechno bylo v plném květu, brzy by se chladný ranní vítr mohl zahřát na příjemnou úroveň. Horké období bylo teprve v plenkách. Dny parného tepla se pomalu blížily, ale vlhké noci budou ještě nějakou chvíli přetrvávat. S Valekem jsem trénovala nějakých čtrnáct dní a já uvažovala, jak dlouho mě My Love držela v bezvědomí.
Odtrhla jsem se od okna a šla směrem k Valekově pracovně, přicházejíc zrovna, když on odcházel.
„Yeleno! Dokázala jsi to.“ Usmíval se Valek. „Už jsou to tři dny. Začal jsem se o tebe bát.“
Studovala jsem jeho tvář. Zdálo se, že je upřímně rád, že mě vidí.
„Kde je Margg?“ zeptal se.
„Neviděla jsem ji.“ Díky osudu, pomyslela jsem si.
„V tom případě budeš potřebovat protilátku,“ řekl Valek, zatímco šel zpátky do pracovny.
Jen co jsem polkla tekutinu, Valek zamířil ke dveřím. Když jsem ho nenásledovala, pokynul mi.
„Musím ochutnat Velitelovu snídani,“ řekl poměrně rychlým tempem.
Ohromeně jsem šla za ním.
„Je na čase představit tě Veliteli a měla by ses podívat, jak mají být ochutnávky prováděny.“
Obrátili jsme se k hlavní chodbě hradu. Valek neudělal chybný krok, ale já klopýtla a potlačila povzdech. Slavné tapisérie z doby králů byly zničené a znečištěné černou barvou. V Brazellově sirotčinci jsme se učili, že každý gobelín zastupuje provincii starého království. Ručně prošívané zlatými nitěmi v průběhu mnoha let, vyprávěly barevné hedvábné obrázky příběhy o historii každé provincie. Nyní jako staré hadry zase vyprávěly mocný příběh, ale o Velitelových pravidlech.
Velitelovo pohrdání nadměrným bohatstvím a nespravedlivostí bývalého vládce a jeho rodiny bylo známo po celé Ixii. Od monarchie k vládnutí armády byly změny v Ixii hrozné. Zatímco někteří občané přijali jednoduché, ale přísné předpisy Kodexu chování, jiní se bouřili tím, že odmítali nosit uniformy, také tím, že požádali o povolení k cestování a tím, že utekli na jih.
Podle trestného činu byl vykonán trest přesně podle toho, co bylo napsáno v Kodexu. Bez rozdílu to znamenalo být dva dny připoutaný nahý na náměstí. Nezáleželo na tom, zda měl pachatel oprávněný důvod, trest byl vždy stejný. Lidé v Ixii brzy zjistili, že ohledně jejich trestu nebude žádné smlouvání. Žádné uplácení nebo staré-dobré-kontakty, vládnoucí Velitel znamenal obchod. Žití podle Kodexu nebo čelení následkům.
Odtrhla jsem oči od tapisérií právě včas, abych viděla, jak Valek mizí v klenutých dveřích vyzdobených četnou kamenickou prací. Roztříštěné dveře visely křivě na pantech, ale složitá řezbářská dekorace stromů a exotických ptáků byly viditelné. Další oběti převratu a další připomínka Velitelova záměru.
Zůstala jsem v úžasu stát vedle rozbitých dveří. Tohle byl hradní trůnní sál. Uvnitř bylo moře stolů obsazených četnými poradci a vojenskými důstojníky z každého Kraje v Ixii. Sál šuměl aktivitou.
Bylo těžké odlišit v tom zmatku nějakého jedince, ale nakonec jsem si všimla Valekova uhlazeného kroku, když prošel otevřenými dveřmi v zadní části místnosti. Nalezení cesty v bludišti stolů trvalo nějakou dobu. Když jsem dorazila ke dveřím, uslyšela jsem mužský hlas stěžující si na studené sladké koláče.
Velitel Ambrose seděl za prostým dřevěným stolem. Ve srovnání s Valekovou pracovnou byla ta jeho strohá a postrádala osobní nádech. Jediná věc v místnosti, která postrádala konkrétní účel, byla socha černé sněžné kočky o velikosti ruky. Kočičí oči se leskly stříbrem a světlé kovové skvrny zasypávaly zvířecí silná záda.
Velitelova černá uniforma mu dokonale padla a byla neposkvrněná, k nerozeznání od Valekovy, jedinou výjimku tvořily skutečné diamanty všité do límce. V ranním světle jiskřily. Velitelovy černé vlasy, sem tam šedé, byly zastřižené tak krátce, že prameny stály vzpřímeně nahoru.
V Brazellově třídě jsme se dozvěděli, že se Velitel vyhýbá veřejnému vystupování a namalování jeho portrétu. Čím méně je lidí, kteří vědí, jak vypadá, tím mají menší šanci jej zabít. Někteří jej považují za paranoidního, ale věřím tomu, že od doby, co získal moc pomocí vrahů a utajené války, byl pouze realistou.
Tohle nebyl Velitel, jak jsem si jej představovala – urostlý, vousatý, přetížený medailemi a zbraněmi. Byl hubený, čistě oholený a s jemnými rysy.
„Veliteli, tohle je Yelena, váš nový ochutnávač,“ řekl Valek, táhnouc mě do místnosti.
Velitelovy zlaté oči mandlového tvaru se setkaly s mýma. Jeho pohled měl ostrost bodnutí meče. Stáhlo se mi hrdlo a jeho pohled mě pevně přikoval k zemi. Cítila jsem se obnažená a prozkoumávaná. Když se podíval na Valeka, zhoupla jsem se úlevou.
„Z toho, kolik křiku kolem ní Brazell nadělal, bych čekal, že bude přinejmenším chrlit oheň,“ řekl Velitel.
Ztuhla jsem při zvuku Brazellova jména. Pokud si Brazell stěžoval u Velitele, mohla bych se hned ocitnout v zástupu k oprátce.
„Brazell je blázen,“ řekl Valek. „Chtěl drama veřejného oběšení pro vraha svého syna. Já osobně bych se o ni postaral okamžitě. Bylo by to v rámci jeho práv.“ Valek usrkl z Velitelova čaje a přičichl ke sladkým koláčům.
Stahoval se mi hrudník. Ve vzduchu jsem cítila potíže.
„Krom toho, v Kodexu chování je jasně napsáno, že před tím než bude odsouzený oběšen, dostane nabídku práce. A Brazell byl jedním z autorů.“ Odřízl kousek jednoho sladkého koláče uprostřed a druhý zboku, a pak je oba vložil do úst a pomalu žvýkal. „Tady.“ Podal talíř Veliteli.
„Brazell má přece pravdu,“ řekl Velitel. Zvedl čaj a zíral na obsah. „Kdy začne? Jsem unavený ze studeného jídla.“
„Ještě pár dní.“
„Dobrá,“ řekl Velitel Valekovi, pak se otočil ke mně. „Dorazíš s mým jídlem a rychle ochutnáš. Nechci se na tebe dívat. Pochopilas?“
S pocitem, že omdlím, jsem odpověděla: „Ano, pane.“
„Valeku, kvůli tobě ztrácím na váze. Oběd je ve válečném sálu. Neopozdi se.“
„Ano, pane,“ řekl Valek a zamířil ke dveřím. Následovala jsem jej. Proráželi jsme si cestu mezi změtí stolů. Když Valek přestal mluvit s jiným poradcem, rozhlédla jsem se. Hrstka Velitelových poradců byly ženy a také jsem si všimla dvou žen ve funkci kapitánů a jedné ve funkci plukovníka. Jejich role byly jednou z výhod převratu. Velitel přiřazoval pracovní místa na základě schopností a inteligence, ne pohlaví.
Zatímco za monarchie preferovali, aby ženy zastávaly posty služek, kuchyňských pomocníků a manželek, Velitel jim dal svobodu vybrat si, co chtějí dělat. Některé ženy raději vykonávaly své původní povolání, zatímco jiné skočily po šanci dělat něco jiného a mladší generace rychle využívala nových příležitostí.
Když jsme konečně dosáhli Valekovy pracovny, Margg utírala prach kolem hromady Valekových papírů na stole. Připadalo mi, jako by trávila více času čtením těch dokumentů než jejich rovnáním. Copak si toho Valek nevšiml? Uvažovala jsem, co krom čištění Margg pro Valeka dělá.
Margg otočila k Valekovi příjemnou tvář, ale jakmile odešel, pohlédla zlostně na mě. Musela přijít o hodně peněz, když sázela proti mému přežití, pomyslela jsem si. Usmála jsem se na ni. Podařilo se jí ovládnout svůj pobouřený výraz před tím, než Valek vzhlédl od stolu.
„Yeleno, vypadáš vyčerpaně. Cítím se unavený, jen když se na tebe podívám. Běž si odpočinout. Vrať se po obědě a budeme pokračovat v tréninku.“
Doopravdy jsem se unavená necítila, ale odpočinek zněl jako skvělý nápad. Jak jsem se pohybovala chodbou, Valekova hřejivá poznámka zněla mou myslí. Moje tempo zpomalilo a já pomalu vlekla nohy směrem k mému pokoji. Byla jsem tak zaujatá fyzickým úsilím vynaloženým k chůzi, že jsem přímo narazila do dvou Brazellových strážců.
„Lookie, Wrene, našel jsem naši krysu!“ zvolal strážný a popadl mě za zápěstí.
Pozorně jsem zírala na zelené diamanty na strážcově uniformě.
„Dobrá práce,“ řekl Wren. „Pojďme tvůj úlovek ukázat Generálu Brazellovi.“
„Generál není nakloněn živým krysám. Hlavně téhle ne.“
Strážný se mnou prudce škubnul. Bolest pronikla od ruky až k rameni a krku. V panice jsem se snažila najít v chodbě nějakou pomoc. Byla opuštěná.
„To je pravda, raději je stahuje zaživa.“
Slyšela jsem dost. Udělala jsem to, co každá dobrá krysa. Zakousla jsem se strážnému do ruky, dokud jsem neucítila krev. Zakňučel a nadával překvapením, jeho stisk povolil. Prudce jsem vytrhla svou ruku z jeho sevření a utekla.

Žádné komentáře:

Okomentovat