neděle 4. listopadu 2012

3. kapitola


Bušení v mé hlavě mě přivedlo zpátky do reality. Zvonilo mi v uších a když jsem otevřela oči, přivítala mě tma. Na chvíli jsem nevěděla, kde jsem, nebo co se stalo.
Něco těžkého mě tisklo na hrudi a nohou, když jsem se posunula, několik malých kovových věcí ze mě sjelo a bouchlo o zem.
„ Do prdele,“ zašeptala jsem a vzpomněla si. Horečně jsem se zavrtěla z pod police a kulhala do schodů a dívala se nahoru. Otvorem ve střeše byla noční, mlhavá, bezhvězdná obloha, ale nemocně žlutý měsíc nahlédl přes mraky, jako přes otok očí.
Byla jsem v průšvihu.
Neopatrná, hloupá chyba, Allie.
Vyplížila jsem se po schodech, a rozhlédla se po tmě a stínech, mé srdce v tichu naráželo do žeber.
Pode mnou, se ozývaly jemné kovové zvuky plechovek, jak se kutálely po podlaze, ale nemohla jsem se starat o opouštějící bohatství.
Musela jsem se dostat zpátky do města. Nemohla jsem tu zůstat.
Slyšela jsem historky o Zuřivcích, kteří se nikdy nevzdávali, jakmile vás vycítili, jejích probourávání se skrz stěny a podlahu aby dostali svou kořist.
Opatrně jsem se dostávala z díry , plazila se ke dveřím a natáhla se, abych je otevřela. Ztuhla jsem. Podél strany baráku se něco pohybovalo.  Sykot plevele u zdi, jako kroky šourající se po zemi, a nízké vrčení, které by mohlo patřit zvířeti plazící se přes trhliny. Odsunula jsem svou ruku, tiše se zasoukala do kouta zády ke zdi, mačkajíc svůj nůž, aby se mé ruce přestaly třást.
Zvenku kůlny to bylo černé skoro jako uhel, ale zahlédla jsem přes trhliny ve dřevě bledou, vyhublou postavu, poslouchala jsem kroky, protože se pohybovaly podél vnější zdi… a zastavily se u dveří.
Zadržela jsem dech, počítala sekundy s každým zběsilým tlouknutím srdce, kousala jsem se do tváře, abych nezalapala po dechu. Dveře zaskřípaly a pomalu se otevíraly dovnitř.
Ani jsem se nepohnula. Nechtěla jsem dýchat. Cítila jsem nerovné dřevo na zádech a představovala jsem si část stěny, kousky stínů, které mě maskovaly, přede vším mně skrývaly. Na druhé straně dveří  mezi námi, pomalu, chraplavé vrčení sílilo, jak stín otáčel hlavu ze strany na stranu a prohlížel zdi.
Uběhla věčnost. Konečně se dveře pomalu se zaskřípáním zavřely, a stín se odvrátil, shrbil se do plevelu. Poslouchala jsem šourající se kroky, když se vzdalovaly, stále slabší, dokud nezbyly jen zvuky bzučení nočního hmyzu. Bylo to chvíli předtím, než jsem se mohla pohnout nebo i dýchat.
Jakmile jsem se přestala třást, vyklouzla jsem z kůlny a spěchala přes trávu, stejnou cestou, kterou jsem se dostala sem.
Se zamrazením jsem si všimla, že moje cesta nebyla jediná vyšlapaná ve vysoké trávě, bylo tam několik dalších cest, nyní  se křižovaly, ukazovaly, že jsem nebyla pod zemí sama?
Pokud se najdou na schodech… Zachvěla jsem se a spěchala dál, klopýtala jsem přes prázdné ulice. V měsíčním světle, vypadala zřícenina ještě více zlověstně, ostrá a nepřátelská vůči vetřelcům ve svém středu. Po setmění uvnitř městských hradeb, lidé mizeli z ulic a v noci se tu procházeli upíři, ale stíny byly důvěrně známé a tma uklidňující. Tady v troskách, byla tma cizí a stíny se zdály, jako kdyby se plížily blíž, natahovaly se po vás. Něco v noci zakřičelo, byl to zvířecí výkřik vzteku a já začala utíkat.

***
 Bylo to nejdelších pár minut v mém životě, ale byla jsem zpátky v tunelech. Protahovala jsem se přes odpadní potrubí, už skoro přesvědčená o tom, že je něco za mnou a ostrými drápy mě chytí kolem kotníků a zatáhne mě zpátky. Naštěstí k tomu nedošlo a já se opřela o stěnu, a lapala v krátkých zběsilých nádeších, dokud mi srdce nepřestalo závodit kolem mého hrudního koše.
V tunelu jsem neviděla ani ruku před obličejem a žádná doba čekání by nepomohla, aby si oči zvykly na úroveň tmy. Hledala jsem v kapse, vytáhla zapalovač, škrtnutím oživila malý plamínek. Sotva svítilo na zem k mým nohám, ale bylo to lepší než nic. S mihotavým světlem přede mnou jsem začala sestupovat do tunelů. Zvláštní, jak se za několik málo hodin může změnit váš pohled na svět.
Dřívě známé tunely se nyní staly hrozivým tmavým jakoby živým tvorem. Stlačují mně na všech stranách, dusí mě.
Moje kroky se mi v tom tichu zdály příliš hlasité a několikrát jsem zatajila dech a poslouchala záhadné zvuky jistá, že jsem je slyšela přes mé neklidné lapání po dechu.
Tunely pokračovaly, ale i přes mé obavy a představy na mě nic nevyskočilo. Byla jsem skoro doma, jen zatočit a zase pár set metrů k žebříku, který vedl nahoru, když se v temnotě ozvalo šplíchání.
Nebylo to hlasité, a v denních hodinách, se slunečními paprsky klesajícími dovnitř přes mříže, bych možná obviňovala krysu nebo něco podobného. Ale v rýsujícím se tichu a temnotě, se mé srdce téměř zastavilo, a krev se mi změnila v led.
Uhasila jsem plamínek a přikrčila se do rohu, zadržujíc dech a napínala uši k poslouchání. Nemusela jsem čekat dlouho.
Přede mnou ve tmě tunelu zablikal nad zemí paprsek baterky a nízký, hrdelní hlas se odrážel od stěn.
„… Jak jsme se sem dostali?“ Zasípal hlas, když jsem se tiskla ke zdi. „ Krysa? Velký potkan, pojď, přilez ze tmy. Buď si jist, že sis vybral špatnou noc na putování pod městem, příteli.“
Zadržela jsem dech, riskovala jsem rychlé nahlédnutí za roh. Čtyři muži blokovali můj východ  z tunelu, štíhlý a otrhaný, ve špinavém oblečení a neupravenými vlasy. Stáli mírně shrbení, ramena ohnutá nakřivo, jako kdyby celý život strávili v malých, stísněných prostorách a nebyli zvyklí stát rovně.
Chytili zubaté, rezavé listy do svých rukou a šíleně se usmívaly na osamělou postavu ve středu tunelu, jejich oči zářily očekáváním a něčím temnějším.
Přikrčila jsem se za roh a znovu se mi rozbušilo srdce. Musíš to brát jako srandu, uvažovala jsem, potápějíc se nepozorovaně do stínů a doufajíc, že mě neslyší. Tohle prostě není moje noc. Jeleni, Zuřivci a teď šílení krtčí muži v tunelech. Tomu nikdo neuvěří.  Zavrtěla jsem hlavou a schoulila se níž, svírajíc rukojeť svého nože. Teď jediné co potřebuju, je upír, který se sem přicourá a bude to dokonalé. Krtčí muži se zasmáli, a slyšela jsem je nenuceně pospíchat, pravděpodobně, aby obklíčili toho chudáka, který jim vešel do zálohy.
Utíkej, ty idiote, pomyslela jsem si a přemýšlela, co si myslí, že dělá, proč jsem neslyšela zoufalé běžící kroky pryč. Nevíš, co s tebou udělaj? Pokud nechceš být na tyči nad ohněm, měl by si zdrhat.
„ Nechci žádný problémy,“ řekl tichý hlas, klidně a rozvážně. A i když jsem ho neviděla, neodvažovala jsem se podívat za roh, opět mě projel mráz po zádech. „ Nechte mě projít a já si půjdu po svém. Nechcete to udělat.“
„ Ach,“  zapředl krtčí muž, a já jsem si ho představovala, jak se s úsměvem přikrádá, „ Myslím, že ch-“
Jeho hlas se náhle změnil na polekané bublání, následováno mokrým plesknutím a slabý měděný pach krve naplnil vzduch. Zněly rozzuřené výkřiky, zvuky rvačky, čepele prorážející svaloviny, zoufalé výkřiky. Přikrčila jsem se ve svém stínu v rohu a zatajila dech, dokud neutichl poslední výkřik, doukud poslední tělo nepadlo a ticho se znovu nevplížilo do tunelů.
Napočítala jsem třicet vteřin ticha. Šedesát vteřin. Minutu a půl. Dvě. Tunel byl tichý. Žádné kroky, žádný pohyb, žádné nádechy. Bylo tam mrtvo. Opatrně jsem vykoukla zpoza rohu a kousla se do rtu.
Čtyři krtčí muži leželi na hromadách, zbraně roztroušené, baterka slabě svítila proti zdi.
Její paprsek ukazoval na intenzivní stříkance červené, prosakující z cementu na nehybné tělo.
Znovu jsem prohlížela tunel a hledala pátou hromadu, ale byly tam pouze krtčí muži, mrtvá těla ležela ve světle baterky. Tmavý cizinec zmizel. Přikradla jsem se blíž. Nechtěla jsem se dotýkat těl, ale najít baterku bylo cenné.
Jedna by mě udržela na několik dní, pokud bych mohla najít toho správného obchodníka.
Okrajem kolem bledého, špinavého ramena, jsem popadla svou trofej a růžice – zářícího světla zasáhla přímo tvář cizince.
Uskočila jsem. Ani jsem nemrkla. Škrábala jsem se zpátky, téměř jsem zakopla o paži, kterou jsem obcházela, držíc svůj nůž před sebou. Cizinec zůstal, kde byl, i když jeho oči byly černější než plocha za mnou. Pořád jsem držela nůž a baterku směrem k němu, až jsem došla na okraj, abych vyrazila do stínu.
„ Pokud poběžíš, budeš mrtvá dřív, než uděláš tři kroky.“
Zastavila jsem se, srdce mi bušilo. Věřila jsem mu. Svírala jsem svůj nůž, otočila se a podívala se na něj přes mrtvá těla, čekal, co udělám dál. V mé mysli o tom nebyl pochyb. Věděla jsem, čemu jsem čelila, co na mě zíralo přes tunel, tak nehybný, že by klidně mohl  být sochou. Byla jsem tady sama, s upírem. A nebyl tady nikdo, kdo by mi mohl pomoci. „Co chceš?“ Můj hlas byl nejistější, než jsem chtěla, ale zasadila jsem nohy a vzdorně hleděla. Neukázat strach. Upíři strach cítili, alespoň mi to každý říkal. Pokud jste někdy narazili na hladové pijavice sami v noci, a nevypadali jste jako kořist, mohlo vám to dát výhodu k přežití setkání. Nevěřila jsem tomu, samozřejmě. Upír vás kousnul, ať jste se báli nebo ne. Ale já jsem neměla v úmyslu dát mu uspokojení žádné. Upír naklonil hlavu a byl to malý pohyb, který by zůstal bez povšimnutí, jinak byl velmi, velmi klidný.
„ Snažím se rozhodnout,“ řekl s tímtéž hlubokým, chladným hlasem, „ jestli jsi jednoduše mrchožrout, odposlouchávající konverzaci, nebo jestli se chystáš utéct pryč a říct zbytku svého klanu, že jsem tady.“
„ Vypadám snad jako jeden z nich?“
„ Takže… jsi mrchožrout. Čekající, až tvoje kořist bude mrtvá, místo abys jí zabila sama.“
Jeho tón se nezměnil. Byl stejný, chladný a nestranný, ale i přes svůj strach jsem se cítila naštvaná.
Zlost, nenávist a zášť bublaly napovrch, což mi přišlo hloupé, chtěl mě jen zranit.
Kdo to vraždil, bezduchá pijavice, že mi chce dávat přednášku?
„ Jo, no, to je to, co se stane, když necháš svůj dobytek o hladu,“ odsekla jsem, zužujíc oči. „ Začnou se vrhat na ostatní, ale to jsi věděl že?“
Ukázala jsem na krtčí muže, rozptýlené u mých nohou a zkroutila rty. „ Ale já nejsem jedna z nich. A já sakra nejím lidi. To je tvoje věc, pamatuješ?“
Upír se na mě jen díval. Pro mě dost dlouho na to, aby mě mrzelo, že jsem ho popichovala, byla to hloupost od samého začátku. Skoro mi na tom nezáleželo. Neplazila bych se a neprosila bych, jestli to bylo to, co hledal.
Upíři neměli duše, neměli emoce, žádné rozvážné pochopení. Pokud mě pijavice chtěla vysát dosucha a nechat mě tady hnít, tak nebylo nic, co bych mohla říct, abych ho zastavila. Ale zatraceně bych s ním bojovala.
„ Zajímavé,“ vampýr konečně zahloubal, skoro pro sebe. „  Někdy zapomínám, na složitost lidské rasy. Ponížili jsme mnohé z vás na zvířata, divochy – zbabělce, takže se obrací proti sobě, aby přežili. A přesto, na těch nejhorších místech, ještě můžu najít ty, kteří jsou stále více či méně člověkem.“
Neměl žádný rozum, a já byla unavená mluvením, čekáním na něho, až se pohne. „ Co chceš, upíre?“  Zeptala jsem se znova. „ Proč pořád mluvíš? Pokud se mě chystáš kousnout, tak se už do toho dej.“
Přestože se neočekává, že si lehnu a vezmu si jej. Bude mít kapesní nůž zatlačený skrz svůj oční důlek, než to udělám, přísahám.
Ohromující, upír se usmál. Byl to mírný oblouček bledých rtů, ale v tom žulovém obličeji mohl stejně tak rozzářit od ucha k uchu.
„ Už jsem se dnes večer nakrmil,“ prohlásil klidně a udělal krok dozadu, do stínů. „A ty, malá divoško, mám podezření, že bys měla drápky, které bys neváhala použít. Zjistil jsem, že nemám náladu na další boj, tak si to sama rozmysli. Setkala ses s bezcitnou, bezduchou pijavicí a žiješ. Příště by to mohlo být velmi odlišné.“  A stejně tak se otočil na podpatku a odešel do tmy. Jeho závěrečná slova proudila ze tmy ve které zmizel. „ Děkuji ti za rozhovor.“ A byl pryč. Zamračila jsem se, naprosto zmatená. Jaký druh upíra zabije čtyři lidi, vede záhadný rozhovor s krysou z ulice, poděkuje jí za rozhovor a pak odejde?
Přehnala jsem baterku kolem tunelu, jestli to byl trik, abych snížila svou ostražitost a jen ležela vepředu v záloze a smál se mi. To se zdálo jako něco, co by upír udělal. Ale tunel by tichý a prázdný ve světle baterky, po chvíli jsem si vybrala cestu přes stále krvácející mrtvoly, spěchala k žebříku a vyšplhala na trubku tak rychle, jak jsem jen mohla.
Napovrchu bylo město tiché. Nic se nepohybovala po ulicích, rozpadající se obchody, domy a apartmány ležely tiché a tmavé. Nad hlavou, rýsující se nad vším, se upíří věže třpytily do noci, chladné a netečné, jako jejich páni. To byl ještě čas dravců, to ticho hodinu před svítáním a všichni byli z ulice, choulili se ve svých postelích s okny a dveřmi na závoru. Ale aspoň na téhle zdi tma neskrývala divoké, nemyslící zrůdy, které kdysi bývaly člověkem. Zde jsou dravci složitější, ale stejně nebezpeční.
Studený vítr vál ulicí, rozdmýchával prach a posílal prázdnotu poletovat nad zemí.
Připomnělo mi to co jsem nechala za sebou na druhé straně zdi a hněv mi pálil cestu do žaludku, zabíjel poslední strach. Tolik jídla! Tolik bohatství jsem musela nechat za sebou… Přitom pomyšlení se mi začaly vařit vnitřnosti, a kopla jsem kámen na odepsaný vůz, zařinčel mimo rezavý rám.
Musela jsem se dostat zpátky. V žádném případě bych nešla do shluku ke Zdi, jedla šváby a fantazírovala o policích a regálech pravého jídla, rozkládajícího se u někoho ve sklepě.
Tak či onak, chtěla jsem se vrátit na to místo a vzít si to, co jsem ztratila. Ale teď byl můj žaludek plný, bolelo mě vše z mého pádu a byla jsem zatraceně unavená.
Svítilna slabě svítila ve tmě, a tak jsem ji vypla, protože jsem nechtěla ztrácet drahocennou životnost baterie. Nepotřebovala jsem se pomocí umělého světla navigovat ve Fringe, vůbec.
Vsunula jsem do zadní kapsy svou jedinou trofej a zamířila jsem k domovu.
***
„Ach, Bože můj, jsi naživu.“
Poslala jsem Stickovi svůj pohrdavý pohled, když jsem vklouzávala do svého pokoje, kopnutím jsem za sebou zavřela dveře.
Vyškrábal se na mou matraci, zírajíc, jako kdybych byla přelud. „ Co je to za pohled?“ Zamračila jsem se na něj. „A proč jsi tady? Jsi na mě čekal celou noc?“
„ Ty jsi to neslyšela?“ Stick přeskakoval očima kolem, jako by někdo mohl číhat ve stínu, poslouchat. „ Lucas ti to neřekl?“
„ Sticku.“ Vzdychla jsem a zhroutila jsem se na matraci. „ Právě jsem se vrátila z poměrně pekelné noci venku,“ zamumlala jsem, dávajíc si ruku přes oči. „ Jsem unavená, jsem rozmrzelá, a pokud není někdo na pokraji smrti a nebo upíři nerozbíjejí naše dveře, chci jít spát. Ať už to je co chce, může to počkat do rána? Musím mluvit s Lucasem tak jako tak.“
„ Upíři byli venku dnes večer,“ pokračoval Stick, jako bych neřekla ani slovo.Odendala jsem ruku a posadila se k němu, chlad mě mrazil po zádech. Jeho tvář byla ve stínu místnosti bledá, tenké rty strachem pevně sevřené. „ Viděl jsem je. Chodili od sektoru do sektoru se svými mazlíčky a strážci a všechno, rozbíjeli dveře, chodili do lidských domů. Nešli sem, ale Lucas nás přestěhoval do sklepa, dokud si nebyl jistý, že odešli. Slyšel jsem, že… slyšel jsem, že byl někdo zabit.. když se snažil utéct.“
„ Byl nějaký Zajatec?“
Stick pokrčil kostnatými rameny. „ To si nemyslím. Prostě procházeli, šli do několika budov a odešli. Lucas říkal, že něco hledají, ale nikdo neví co.“
Nebo koho.
Myslí jsem byla zpátky u upíra v tunelech pod městem. Byl součástí té prohlídky, která zkoumala podsvětí z jakéhokoliv důvodu, co pijavice chtěli? Nebo… to byla ta tajemná věc, kterou všichni hledali? Ale to nedávalo moc smysl. Proč by upíři lovili jednoho ze svých vlastních? A pokud ano, proč to nedělají častěji?
„ Jsou tu pověsti o celoměstském uzamčení,“ pokračoval Stick tichým, vystrašeným hlasem. „ Zákazy vycházení, hlídky,oblastní omezení, všechno.“
Zamumlala jsem kletbu. Uzamčení byly špatné zprávy a to nejen pro Neregistrované.
Bylo to dvakrát v minulosti, jednou, když se válka gangů hnala Fringe, ucpané ulice mrtvými těly a podruhé, když zamoření vzteklých krys vytvořilo celoměstskou paniku. K uzamčení se naposledy upíři uchýlili, jako odpověď, když se věci vymkly kontrole. Všichni museli zůstat ve svých domovech při zákazu vycházejících hodin, zatímco se ozbrojené stráže proháněli ulicemi. Pokud jste byli chycení při uzamčení venku, zastřelili vás, žádné otázky.
„ Allie, co budeme dělat?“
„ Nic,“ řekla jsem a díval se na mě. Pokrčila jsem rameny. „ Dneska v noci nic. Svítat bude během několika hodin. Pijavice se vrátí zpátky do svých věží a nebudou nic dělat až do večera. Můžeme se o to starat pak.“
„ Ale…“
„ Sticku. Já. Jsem. Unavená.“ Vstala jsem z matrace a vzala jeho loket, nasměrovala jsem ho ke dveřím. „ Pokud je Lucas stále nahoře, řekni mu, že s ním musím zítra mluvit. Je to důležité. Opravdu důležité.“ Začal protestovat, ale pevně jsem ho tlačila přes práh. „ Hele, jestli chceš zůstat a starat se o lovce upírů, můžeš to dělat za nás za oba. Jdu spát, dokud je to ještě možný. Probuď mě, až bude svítat, ano?“
A než mohl jakkoliv protestovat, zavřela jsem mu dveře před nosem.
Zhroutila jsem se na matraci, obrátila svou tvář ke zdi a zavřela oči. Stickova zpráva byla znepokojující, ale věděla jsem, že dělat si starosti věcma, které jsem nemohla změnit bylo k ničemu a já jsem pořád potřebovala spát. Zítra si promluvím s Lucasem a řeknu mu o potravinové skrýši co jsem našla, mohl by přesvědčit ostatní, abychom pro ně šli. Než by se město uzamklo, samozřejmě. Pracovat společně, mohli bychom mít místnost vyklizenou po dvou, třech cestách a nemuseli bychom se starat o nadcházející zimu. Rat byl kokot a tyran, ale byl součástí mého klanu, a dívali jsme se tak na ostatní. Kromě toho, jedné osobě by trvalo věčnost vyklidit to místo, a já nechtěla být v troskách déle než bylo nutné.
S plánem pevně na paměti, jsem zamítla všechny myšlenky na tuhle noc – na Zuřivce a štvanice a upíry v kanálech – a upadla jsem do zapomnění.

5 komentářů:

  1. mohla bych se zeptat jestli to budete ještě překládat? protože mi to příde celkem škoda.....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. překladatelka na tom bude pracovat od Nového roku

      Vymazat
  2. :/ a neviete kde si stiahnuť aspoň anglickú verziu? :P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. napiš mi na mail a já ti ji pošlu

      Vymazat
    2. andulkaxp@azet.sk a vopred dakujem ;)

      Vymazat