neděle 4. listopadu 2012

3. kapitola

V REKORDNÍM ČASE JSEM SE osprchovala a po čtyřiadvaceti minutách co jsem zavěsila telefon, jsem byla čistá, suchá, oblečená a už mi chyběl jen make-up, aby zakryl šok. Ale ještě jsem si rovnala vlasy, když jsem slyšela vjíždět auto na příjezdovku.
Sakra. Jestli se k němu nedostanu první, tak ho strejda Brendon pozve dovnitř a zahrne ho otázkami.
Vytáhla jsem žehličku ze zástrčky, pádila zpátky do mého pokoje pro mobil, klíče a peněženku, pak jsem sprintovala dolů chodbou a ven předními dveřmi a stejným dechem jsem křičela „dobré ráno“ a „sbohem“ na ohromeného strejdu.

„Na oběd je brzo. Co třeba palačinky?“ Zeptal se Nash, když jsem vklouzla na místo spolujezdce v autě jeho mámy a zavřela dveře.
„Um… jistě.“ Ačkoliv se smrtí na mém svědomí a Nashem v dohledu, jídlo bylo vážně to poslední, na co jsem myslela.
Auto vonělo po kávě a Nash po mýdle, zubní pastě a něčem nepopsatelném, dráždivě mňam. Chtěla jsem ho celého vdechovat a nemohla jsem přestat zírat na jeho, dnes ráno už hladkou, bradu, když ji měl včera večer lahodně drsnou. Pamatovala jsem si strukturu jeho tváře proti mé a musela jsem zavřít oči a soustředit se, abych zapudila tu nebezpečnou vzpomínku.
Nejsem úlovek, bez ohledu na to, jak hezky voní. Nebo jak dobře chutná. A najednou jsem naléhavě potřebovala zjistit, co by cítily jeho rty, kdyby mě celou roztřásly a rvala jsem se, abych něco řekla. Něco nenuceného, co by nenaznačovaly nebezpečný směr, kterým se ubíraly mé myšlenky.
„Vidím, že auto nastartovalo,“ řekla jsem a přetáhla si pás přes trup. Pak jsem proklínala samu sebe kvůli takovému stupidnímu úvodnímu tématu. Jasně, že auto nastartovalo.
Zdálo se, že jeho krátký pohled, se skrze mě propálí. „Mám nepřiměřeně hodně štěstí.“
Mohla jsem jen přikývnout a pevně uchopit madlo dveří, zatímco jsem nutila mé myšlenky vrátit se zpátky k Heidi Andrson, aby se vyhýbali Nashovi a… myšlenkám, o kterých bych neměla přemýšlet.
Když se znovu podíval mým směrem, pohled mu sklouznul dolů po mém krku až do výstřihu mého trička předtím než sebou trhnul zpátky na cestu, zatímco zatnul čelist. Počítala jsem si výdechy, abych je nezadržela.
Skončili jsme v kóji v Jimmy’s Omelet, lokálu vlastněného řetězcem, který podává snídani až do tří odpoledne. Nash si sedl naproti mně s rukama ležícími na stole a rukávy vyhrnutými do půli loktů.
Jakmile si servírka vzala naše objednávky a šla dál, Nash se předklonil a drze, úzce se setkal s mým pohledem, jako bychom spolu sdíleli mnohem víc než básničku v tmavé uličce a skoro-pusu. Ale škádlení a flirtování bylo pryč; vypadal víc vážně, než jsem ho kdy viděla. Chmurný. Téměř ustaraný.
„Dobře…“ Řekl tiše, ústupek vůči mluvícímu, žvýkajícímu davu a cinkajícím příborům okolo nás. „Takže, minulou noc jsi předpověděla smrt dívky a dneska ráno se objevila ve zprávách, mrtvá.“
Přikývla jsem a silně polkla. Slyšet to takhle– – po pravdě řečeno – znělo to bláznivě a děsivě. A já si nebyla jistá, co z toho je horší.
„Říkala jsi, že už jsi tyhle předtuchy měla předtím?“
„Jen párkrát.“
„Vyplnila se některá z nich?“
Potřásla jsem hlavou, pak pokrčila rameny a zvedla jsem příbor zabalený do ubrousku, abych měla co dělat s rukama. „Ne, že bych o nich věděla.“
„Ale víš jen o téhle jedné, protože byla ve zprávách, že?“ Přikývla jsem, ale nevzhlédla a on pokračoval. „Takže ostatní se taky mohly vyplnit a ty jen o nich nemusíš vědět.“
„Asi.“ Ale jestli byl tohle ten případ, nejsem si jistá, že o tom chci vědět.
Když jsem obrátila mou pozornost od ubrousku, který jsem zpola sloupala z vidličky a nože, našla jsem ho, jak mě upřeně sleduje, jako kdyby každé mé slovo znamenalo něco velice důležitého. Rty měl pevně přitisknuté k sobě, čelo se mu vraštilo soustředěním.
Zavrtěla jsem se na vinylem vycpaném křesle, nesvá z takového zkoumání. Teď si asi opravdu myslí, že jsem šílená. Dívka, která si myslí, že ví, že někdo zemře – to by mohlo být zajímavé v určitých kruzích; rozhodně to představuje určitou morbidní prestiž.
Ale dívka, která opravdu může předpovědět smrt? To je prostě děsivé.
Nash se zamračil a jeho pozornost se přesouvala tam a zpátky mezi mýma očima, jako kdyby hledal něco určitého. „Kaylee, víš, proč se tohle děje? Co to znamená?“
Moje srdce bolestivě zabušilo a já sevřela rozcupovaný ubrousek. „Jak víš, že to něco znamená?“
„Já… nevím.“ Povzdechl si a opřel se zpátky do kóje, pohledem padl na stůl, jak si vzal z košíčku s džemy mini-skleničku s jahodovou zavařeninou. „Ale nemyslíš si, že by to mohlo něco znamenat? Myslím tím, nemluvíme tady o číslech v loterii nebo dostihových vítězích. Nechceš vědět, proč tohle můžeš dělat? Nebo jaké jsou možnosti? Nebo –“
„Ne.“ Ostře jsem vzhlédla, iritována známým, otravným strachem usazujícím se mi v žaludku, zabíjejícím ten malý kousek chuti k jídlu, který jsem si zvládla udržet. „Nechci vědět proč nebo jak. Vše co chci vědět, je to, jak to zastavit.“
Nash se znovu předklonil, přišpendlil mě pohledem tak intenzivním, tak důkladně invazivním, až jsem zalapala po dechu. „Co když nemůžeš?“
Moje nálada tím pomyšlením potemněla. Potřásla jsem hlavou, popírala tuto možnost.
Znovu se podíval dolů na džem, otáčel ho na stole, a když se podíval zpátky, jeho pohled se zjemnil. Zpříjemněl. „Kaylee, potřebuješ s tím pomoct.“
Oči se mi zúžily a prošel skrz mě hrot hněvu a zrady. „Myslíš si, že potřebuju poradit?“ Každý další nádech přišel rychleji než ten poslední jak jsem zaháněla vzpomínky na zářivě barevné nemocniční oblečení a jehly a polstrované pásky na přivazování zápěstí. „Nejsem blázen.“ Postavila jsem se a upustila nůž na stůl, ale když jsem se ho snažila obejít, tak mi rukou pevně sevřel zápěstí a otočil se, aby na mě viděl.
„Kaylee, počkej, to není to, co jsem –“
„Pusť mě.“ Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale bála jsem se, že jestli mě nepustí, tak bych o ni přišla. Čtyřbodové přivazovací pásky nebo nepoddajná ruka, obojí bylo stejné, když jsem se nemohla osvobodit. Panika se pomalu drápala nahoru mým tělem, jak jsem nesnažila vytáhnout z jeho sevření. Hrudník se mi stáhl a já ztuhla zoufalstvím zůstat v klidu.
„Lidé se dívají…“ zašeptal naléhavě.
„Tak mě nech jít.“ Každé nadechnutí teď přišlo kratší a rychlejší a pot se mi shromažďoval v ohbí loktů. „Prosím.“
Pustil mě.
Vydechla jsem a zavřela oči, jak mnou prošla pomalá úleva. Ale nemohla jsem se donutit pohnout. Ještě ne. Ne aniž bych běžela.
Když jsem si uvědomila, že si třu zápěstí, sevřela jsem ruce do pěstí, až mě nehty řezaly do dlaní. Matně jsem si všimla, že restaurace kolem nás ztichla.
„Kaylee, prosím, sedni si. To není to, co jsem myslel.“ Jeho hlas byl tichý. Uklidňující.
Ruce se mi začaly uvolňovat a já se zhluboka nadechla.
„Prosím,“ zopakoval a to vyžadovalo každý kousek mého sebeovládání, abych couvla a klesla do polstrovaného křesla.
S rukama v klíně.
Seděly jsme v tichosti, dokud se konverzace kolem nás znovu nerozběhla, já se dívala na stůl, on na mě, pokud mám hádat.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se nakonec, když servírka donesla jídlo na stůl za námi a já cítila, jak mi z ramen vyprchává napětí, když jsem se opřela o dřevěné opěradlo kóje.
„Nepotřebuju doktora.“ Donutila jsem se vzhlédnout, připravená stát si za svým proti jeho opačným argumentům. Které se nedostavily.
Povzdechl si, ten zvuk byl plný neochoty. „Vím. Měla bys to říct tetě a strejdovi.“
„Nashi…“
„Oni by ti mohli být schopni pomoct, Kaylee. Musíš to někomu říct –“
„Oni to ví, jasné?“ Koukla jsem se na stůl a uvědomila jsem si, že prsty cupuji roztrhaný ubrousek na malé kousky. Odstrčila jsem je na bok, setkala jsem se s Nashovým pohledem a najednou jsem se mu lehkomyslně rozhodla říct pravdu. Jak moc hůře by byl o mě možný smýšlet?
„Když se tohle stalo naposled, šílela jsem a začala křičet. A nemohla jsem přestat. Vzali mě do nemocnice a přivázali k posteli a zdrogovali a nepustili mě, dokud jsme všichni nesouhlasili, že jsem překonala všechny moje ‚klamy a hysterii‘ a že už o tom víc nepotřebuju mluvit. Jasné? Takže si nemyslím, že povědět jim to, to nějak moc zlepší, ledaže bych chtěla strávit podzimní prázdniny na jednotce duševního zdraví.“
Nash mrkl a na jednu jedinou sekundu jeho výraz přešel přes nevíru, zhnusení a pobouření, až se nakonec ustálil na zuřivosti, jeho obočí kleslo, svaly na rukách se vyboulily, jako kdyby chtěl do něčeho praštit.
Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že nic z toho, nebylo směřováno na mě. Že nebyl naštvaný a ani zahanbený, že byl viděn se školním šílencem. Pravděpodobně proto, že o tom nikdo nevěděl. Nikdo až na Sophii, které její rodiče vyhrožovali společenským vykázáním – totální domácím vězením – jestli vypustí rodinné tajemství v příslovečném balíčku.
„Na jak dlouho?“ Zeptal se Nash, jeho pohled do mě vrtal díru tak hlubokou, až jsem žasla, že mi nemůže mýma očima vidět přímo do mozku.
Vzdychla jsem a odlupovala etiketu z malé láhve sirupu bez cukru. „Na týden, řekla jsem všechny správné věci a strejda mě dostal ven i přes lékařský zákaz. Řekli škole, že jsem měla chřipku.“ Tehdy jsem byla druhačka a bylo to téměř rok potom, co jsem poznala Nasha, když Emma začala randit s řadou jeho spoluhráčů.
Nash zavřel oči a silně se nadechnul. „To by se nikdy nemělo stát. Ty nejsi blázen. Minulá noc to dokazuje.“
Strnule jsem přikývla. Jestli jsem si to špatně vyložila, tak už nikdy znovu nebudu schopná jít ve své vlastní škole narovnaná. Ale právě teď jsem v sobě nemohla najít rozčilení, navzdory této možnosti. Ne s mými odhalenými tajemstvími, srdcem zejícím dokořán a utajenou hrůzou ukrývající se v drogami zamlžených vzpomínkách, jež doufám v jejich pohřbení.
„Musíš jim to říct znovu a –“
„Ne.“
Ale on pokračoval, jako kdybych nic neřekla. „– když ti nebudou věřit, zavolej tátovi.“
„Ne, Nashi.“
Předtím než mohl něco namítnout, se v mém zorném poli objevila hladká, bledá paže a servírka jeden talíř položila přede mě a jeden před něho. Neslyšela jsem, že by přišla a podle Nashových doširoka otevřených očí, tak ani on.
„Dobře, děcka, pusťte se do toho. A dejte mi vědět, jestli budete potřebovat něco dalšího, okej?“
Oba jsme přikývli, jak odešla. Ale já mohla jen krájet palačinky na precizní trojúhelníky a nalít na ně sirup. Neměla jsem vůbec chuť. Dokonce i Nash se jen v jídle rýpal.
Nakonec odložil vidličku a pročistil si krk, až jsem se na něho podívala. „Nebudu ti do toho mluvit, nebo ano?“
Zavrtěla jsem hlavou. Zamračil se, pak vzdychl a dostal ze sebe malý úsměv. „Co si myslíš o husách?“
PO SNÍDANI jsem nejedla a Nashovi nechutnalo, tak jsme se zastavili v obchodě se sendviči, kde jsme koupili sáček den starého chleba. Pak jsme zamířili k White Rock Lake, abychom nakrmili kdákající, zobající hejno hus, pár z nich byli odvážní malí démoni. Jedna mi vytrhla chleba přímo z ruky málem i s mými prsty a další štípla Nashe do boty, když jídlo nevytáhl z tašky dostatečně rychle.
Když už byl chleba pryč, unikli jsme husám – jen taktak – procházkou okolo jezera. Vítr mi bušením cuchal vlasy a já zakopla o uvolněné prkno na molu, ale když mě Nash vzal za ruku, nechala jsem ho ji držet a ticho mezi námi bylo příjemné. Jak by nemohlo, když teď už viděl každý stín v mé duši a každý koutek v mé mysli a ani jednou mě nenazval bláznem – nebo si ani netroufnul.
A proč ne? Přemýšlela jsem, kradmo se na něho dívala na jeho profil, když mžoural do slunce přes jezero. Nejsem dostatečně pěkná?
Ne, nechci být poslední na jeho pověstném seznamu úlovků, ale nevadilo by mi vědět, že jsem vhodná.
Nash se usmál, když si všiml, že ho pozoruju. Jeho oči byly ve slunečním světle víc zelené než hnědé a vypadalo to, že lehce víří, pravděpodobně odrážením pohybů vody. „Kaylee, můžu se zeptat na něco osobního?“
Smrt a duševní nemoc nejsou osobní?
„Jen pokud se můžu na něco zeptat já tebe.“
Zdálo se, že si to chvíli rozmýšlí, pak se zakřenil, blýskl jedním hlubokým ďolíčkem, a jak jsme šli, stiskl mi ruku. „Ty první.“
„Spal si s Laurou Bell?“
Nash mě zatáhnutím přiměl náhle zastavit a dramaticky vyklenul obočí nad dlouhými, krásnými chlapeckými řasami. „To není fér. Neptal jsem se s kým’s byla.“
Pokrčila jsem rameny, užívala si jeho rozpaky. „Ptej se dál.“ Ani jsem nepotřebovala prsty, abych si to odškrtla ze seznamu.
Zamračil se; zjevně mu přišla na mysl další otázka. „Když řeknu ano, naštveš se?“
Pokrčila jsem rameny. „Do toho ti nic není.“
„Tak proč se staráš?“
Grrr… „Dobře, nová otázka.“Znovu jsem ho trhla do kroku, sbírala jsem v sobě odvahu, abych se zeptala na něco, při čemž jsem si nebyla jistá, jestli chci znát odpověď. Ale musela jsem to vědět dřív, než věci ještě pokročí. „Co tady děláš?“ Kvůli důrazu jsem zvedla naše spojené ruce. „Co si od toho slibuješ?“
„Tvoji důvěru, snad.“
Hlava se mi při tom jen lehce pootočila a já potlačila omráčený úšklebek. „To je ono?“ Mrkla jsem nahoru na něho, jak jsme šlápli na molo. I kdyby to byla pravda, tak to nemůže být všechno. Nasadila jsem předstírané zamračení. „Jsi si jistý, že se se mnou nepokusíš vyspat?“
Jeho úsměv byl tentokrát opravdový, jak si mě přitáhl blíž a jemně mě zatlačil proti starému dřevěnému zábradlí se rty kousek od mého nosu. „Ty se nabízíš?“
Srdce mi závodilo a nechala jsem ruce na jeho zádech, obkreslovala jsem tvrdé plošky přes jeho tričko s dlouhým rukávem. Cítila jsem ho tlačit proti mně. Zblízka jsem si k němu přičichla. Užívala jsem si to, jen po jeden okamžik škobrtnutí srdce…
Pak jsem dopadla zpátky na zem s fantasticky zdrcujícím zaduněním.
Poslední věc, co jsem potřebovala, bylo být uvedená mezi bývalky Nasha Hudsona. Ale předtím než jsem přišla na to co říct, aniž bych ho nasrala nebo zněla totálně prudérně, se jeho oči zaleskly pobavením a on se naklonil dopředu a políbil mě na špičku nosu.
Zalapala jsem po dechu a on se zasmál. „Žertoval jsem, Kaylee. Jen jsem nečekal, že o tom budeš přemýšlet tak dlouho.“ Zakřenil se, pak ustoupil a znovu vzal mou ruku, zatímco jsem na něho ohromeně zírala a tváře mi žhnuly.
„Zeptej se mě, dřív, než změním názor.“
Úsměv mu povadl, žertování bylo pryč. Co jiného by mohl chtít vědět? Co nám dávali v blázinci k obědu? „Co se stalo tvojí mámě?“
Oh.
„Nemusíš mi to říkat.“ Zastavil se a otočil tváří ke mně, změnil svůj názor, když si spletl mou úlevu s rozpaky. „Byl jsem jen zvědavý. Ohledně toho jaká byla.“
Odstrčila jsem si zamotaný pramínek hnědých vlasů pryč z obličeje. „Nevadí mi to.“ Přeju si, aby byla moje matka stále naživu, samozřejmě a opravdu si přeju, abych mohla žít se svojí vlastní rodinou, raději než se Sophiinou. Ale máma je pryč hrozně dlouho, sotva si ji pamatuju a já jsem zvyklá na otázky. „Zemřela při autonehodě, když mi byly tři.“
„Viděla jsi někdy tátu?“
Pokrčila jsem rameny a skopla z mola kamínek. „Přijížděl několikrát za rok.“ Pak už jen na Vánoce a moje narozeniny. A teď už jsem ho neviděla víc než rok. Ne, že bych se starala. On má svůj život – nejspíš – a já svůj.
Soudě podle záblesku sympatie V Nashových očích, slyšel i ty části, které jsem neřekla nahlas. Pak se objevila nepatrná změna v jeho výraze, kterou jsem si nemohla tak docela vyložit. „Pořád si myslím, že bys o minulé noci měla říct tátovi.“
Zamračila jsem se a zamířila jsem zpátky dolů po molu s jednou rukou přes hrudník, vděčná větru, že mi pro jednou foukal vlasy pryč z tváře.
Nash běžel za mnou. „Kaylee…“
„Víš, co je na tomhle nejhorší?“ Dožadovala jsem se, když se se mnou srovnal a zpomalil do kroku.
„Co?“ Vypadal překvapeně mojí ochotou o tom mluvit. Ale já nemluvila o tátovi.
Zavřela jsem oči, a když vítr polevil, slunce bylo na mé tváři horké v překvapivém kontrastu s chladem rostoucím uvnitř mě. „Mám pocit, že bych měla udělat něco, abych to zastavila. Myslím tím, věděla jsem, že měla zemřít a já nic neudělala. Ani jsem jí to neřekla. Jen jsem zastrčila ocas a běžela domů. Nechala jsem ji zemřít, Nashi.“
„Ne.“ Jeho hlas byl pevný. Otevřela jsem oči, když mě otočil tváří k němu, dřevěná prkna pod námi zavrzala. „Nic jsi neudělala špatně, Kaylee. To, že jsi věděla, že se to stane, neznamená, že jsi to mohla zastavit.“
„Možná mohla. Ani jsem to nezkusila!“ A byla jsem tak pohroužená do toho, co její smrt znamenala pro mě, že jsem málem přestala přemýšlet, co jsem pro ni měla udělat.
Jeho pohled se zavrtal do mého, jeho výraz byl divoký. „Není to tak jednoduché. Smrt neudeří náhodně. Jestli byl její čas, aby odešla, není nic, co by kdokoliv z nás mohl udělat, aby to zastavil.“
Jak si může být tak jistý? „Přinejmenším jsem jí to měla říct…“
„Ne!“ Jeho drsný hlas vylekal nás oba, a když se natáhl, aby uchopil mou ruku, ustoupila jsem o krok. Nash nechal klesnout hlavu a ruce držel napřažené, že nemá v úmyslu se mě dotknout, pak je strčil do kapes. „Nevěřila by ti. A vůbec, je to nebezpečné motat se kolem věcí, kterým nerozumíš a ty jim ještě nerozumíš. Přísahej, že jestli se to stane znovu a já tam nebudu, tak nic neuděláš. Nebo nic neřekneš. Prostě se otočíš a půjdeš pryč. Dobře?“
„Okej,“ souhlasila jsem. Začal mě děsit, jeho oči byly široké a vážné, linie jeho nádherné pusy sevřená a úzká.
„Přísahej,“ vyžadoval Nash, duhovky mu v jasném slunečním světle intenzivně blýskaly a vířily. „Musíš přísahat.“
„Přísahám.“ A myslela jsem to tak, protože v tu chvíli, se sluncem malující jeho tvář s výraznou pomocí světla a stínu, Nash vypadal nejen vyděšeně, ale i děsivě.

Ale ještě horší bylo, že vypadal, že přesně ví, o čem mluví.

Žádné komentáře:

Okomentovat