neděle 4. listopadu 2012

2. kapitola


„CO?“ NASHOVO obočí se vyklenulo, ale neprotočil oči nebo se nezasmál nebo nechytil moji hlavu a nezavolal mužům v bílých pláštích. Vlastně vypadal, jako kdyby mi skoro věřil. „Jak víš, že zemře?“
            Promnula jsem si oba spánky, snažila jsem se zahnat známou frustraci tyčící se uvnitř mě. Možná, že se zvenku nesměje, ale určitě se řehtá uvnitř. Jak by nemohl? Co jsem si sakra myslela?
            „Nevím, jak to vím. Ani nevím, jestli se nemýlím. Ale když jsem ji uviděla, byla… temnější, než všichni okolo ní. Jako kdyby stála ve stínu něčeho, co nemůžu vidět. A vím, že zemře.“

            Nash se v obavách zamračil a já zavřela oči, sotva jsem si všimla náhlého zesílení hudby z klubu. Znala jsem ten pohled. Byl to jeden z těch, které matky dávají svým dětem, když spadnou z klouzačky a posadí se, mluvící o fialových ponících a tančících veverkách.
            „Já vím, že to zní –“ šíleně „– divně, ale…“
            Vzal obě moje ruce, kroutil se, aby mi na poskládané krabici pod námi lépe čelil a zase se zdálo, že barvy v jeho duhovkách pulsují stejně jako můj srdeční tep. Otevřel pusu a já zadržela dech, očekávající svůj verdikt. Ztratila jsem ho, když jsem mluvila o hrůzostrašných černých stínech nebo moje chyby, s pomocí rozlitého pití, mu zařadily zpátečku?
            „Mně to zní pěkně divně.“
            Oba jsme vzhlédli, abychom našli Emmu, jak nás sleduje s vychlazenou láhví s vodou v jedné ruce, orosení kapalo na špinavý beton a já téměř zaúpěla frustrací. Cokoliv o tom chtěl Nash říct, bylo už pryč;  viděla jsem mu to na obezřetném úsměvu, kterým po mě šlehl, předtím než se zaměřil na Emmu.
            Odšroubovala víčko a podala mi láhev. „Ale pak bys nemohla být Kaylee, jestli mě tu a tam nezastrašíš.“ Přívětivě pokrčila rameny a vytáhla mě na nohy, jak si Nash stoupl, aby se k nám připojil. „Takže jsi měla panický záchvat, protože si myslíš, že nějaká holka v klubu zemře?“
            Váhavě jsem přikývla, čekala jsem, až se začne smát nebo protočí oči, jestliže si bude myslet, že žertuju. Nebo na nervózní pohled, pokud bude vědět, že ne. Místo toho vyklenula obočí a naklonila hlavu na jednu stranu. „Dobře, neměla bys jí to jít říct? Nebo tak něco?“
            „Já…“ Zmateně jsem zamrkala a zamračila se na cihlovou zeď za ní. Vlastně mě tato možnost nikdy nenapadla. „Já nevím.“ Pohlédla jsem na Nashe, ale nenašla jsem v jeho teď-už-normálních očích žádnou odpověď. „Pravděpodobně si bude myslet, že jsem prostě blázen. Nebo všechny vyplaší.“ Ale vážně, kdo by ji mohl vinit? „ Vlastně na tom vůbec nezáleží, protože to není pravda. Že? Nemůže být.“
            Nash pokrčil rameny, ale vypadal, jako že chce něco říct. Ale pak promluvila Emma, která nikdy neváhá vyslovit svůj názor. „Samozřejmě, že ne. Měla jsi další panický záchvat a tvoje mysl se zaklesla do první osoby, kterou jsi viděla. Mohla jsem to být já, nebo Nash, nebo Traci. Nic to neznamená.“
            Přikývla jsem, ale tak moc jak jsem chtěla věřit její teorii, prostě se to nezdálo správné. Ani jsem se nemohla přinutit jít varovat tu zrzku. Nehledě na to, co si myslím, že vím, vyhlídka na to, že řeknu úplné cizince, že zemře, bude znít jako, že jsem naprostý blázen a já už mám pro teď dost bláznovství.
            Vlastně na zbytek života.
            „Je ti líp?“ zeptala se Emma, když si přečetla rozhodnutí na mé tváři. „Chceš jít zpátky dovnitř?“
            Cítila jsem se líp, ale ta temná panika stále přetrvávala na okraji mé mysli a bude to jenom horší, když tu dívku uvidím znovu. Nepochybovala jsem o tom. A Nashovi bych nedala přídavek večerního představení, pokud je to vůbec možné.
            „Jen si to zamířím domů.“ Strejda vzal tetu ven na její čtyřicáté narozeniny a Sophie byla na celonočním výletě s tanečním týmem. Pro jednou budu mít dům jen pro sebe. Omluvně jsem se na Emmu usmála. „Ale jestli chceš zůstat, pravděpodobně bys mohla jet s Traci.“
            „Kdepak, pojedu s tebou.“ Emma si ode mě vzala láhev s vodou a hltla si. „Řekla, že musíme odejít společně, pamatuješ?“
            „Taky řekla, že nemáme pít.“
            Emma protočila její velké hnědé oči. „Kdyby si to opravdu myslela, tak by nás nevpašovala do baru.“
            To byla Emmiiná logika, v pohodě. Jak jste o tom déle přemýšleli, tak to dávalo menší smysl.
            Emma koukla ze mě na Nashe. Pak se usmála a namířila si to dolů uličkou směrem k autu naproti přes ulici, abychom měly nějaké soukromí. Z kapsy jsem vyhrabala klíče a zírala na ně, snažila jsem se vyhnout  Nashově pohledu, dokud nebudu vědět, co říct.
            Viděl mě v tom nejhorším a místo toho, aby šílel nebo se bavil, tak mi pomohl ovládnout se. Byli jsme propojeni způsobem, který jsem ještě před hodinou nemyslela, že je vůbec možný, speciálně s někým jako je Nash, jehož jednokolejná mysl byla věcí legend. A přesto jsem nemohla bojovat s jistotou, že tento večer skončí zítřejší noční můrou. Denní světlo mu vrátí rozum a především se bude divit, co že to se mnou dělal.
            Otevřela jsem pusu, ale nevyšel ze mě žádný zvuk. Klíče zacinkaly, kroužek se mi pohupoval na ukazováčku, a když se podíval na klíče, zamračil se.
            „Jsi v pořádku, abys mohla řídit?“ Zazubil se a můj puls poskočil v odpověď. „Mohl bych tě odvézt domů a jít od tebe pěšky. Bydlíš v komplexu Parkview, že? To je jen pár minut ode mě.“
            On ví, kde bydlím? Musela jsem se dívat nedůvěřivě, protože přispěchal s vysvětlením. „Jednou jsem vezl tvou sestru. Před měsícem.“
            Napjaly se mi čelisti a já cítila, že můj pohled ztmavl. „Ona je moje sestřenice.“ Nash odvezl Sophii? Prosím, ať to není eufemismus…
            Zamračil se a potřásl hlavou v odpověď na mou nevyslovenou otázku. „Scott Carter mě požádal, abych ji svezl.“
            Oh. Dobře. Přikývla jsem a on pokrčil rameny. „Takže, chceš, abych vás, lidi, vzal domů?“ Natáhl ruku pro klíče.
            „To je v pohodě, můžu řídit.“ A neměla jsem ve zvyku nechávat lidi, které sotva znám, za volantem mého auta. Zvláště pak ne opravdu sexy kluky, kteří – prý – dostali dvě pokuty za rychlost v jeho minulém autě Firebird.
            Nash ukázal hluboké ďolíčky v zarostlé tváři a pokrčil rameny. „Pak tedy, můžeš mě svézt? Jel jsem s Carterem, ale on ještě několik hodin nebude chtít jet.“
            Puls mi vyskočil až do krku. Odejde dřív, jen aby mohl jet se mnou? Nebo jsem mu zničila večer mým superšíleným hysterickým záchvatem?
            „Um… jo.“ V autě jsem měla binec, ale už bylo příliš pozdě se tím zabývat. „Ale budeš muset Emmu donutit posunout se.“
            Naštěstí to bylo zbytečné. Em si vlezla dozadu, vrhala na mě významné pohledy a ukazovala na Nashe, když se sklouzla přes sedadlo a hodila na zem pytlík s cornflakes. Vysadila jsem ji první, hodinu a půl před večerkou, což určitě musí být nějaký rekord.
            Když jsem vyjela z Emmiiné příjezdové cesty, Nash se zkroutil na sedadle spolujezdce tak, aby na mě viděl, měl zasmušilý výraz a moje srdce bylo tak silně, až to šlo skoro slyšet. Nastal čas pro snadné zklamání. On je příliš cool, na to, aby to řekl před Emmou, a i když Emma odešla, pravděpodobně bude pořád opravdu milí. Ale to podstatné bylo stejné; neměl o mě zájem. Přinejmenším ne po mém veřejném zhroucení.
            „Takže, měla jsi tyhle panické záchvaty už někdy předtím?“
            Cože? Sevřela jsem volant pevněji, když jsem na konci ulice zabočila doleva.
            „Párkrát.“ Alespoň půl tuctu. Nemohla jsem z mého hlasu vypudit podezření. Moje „problémy“ by ho měly s křikem hnát do noci a on místo toho chce znát detaily? Proč?
            „Ví o tom rodiče?“
            Posunula jsem se na sedadle, jako kdyby mi nová poloha mohla zpříjemnit otázku. Ale bude to trvat mnohem déle. „Máma zemřela, když jsem byla malá a táta si mě nemohl vzít na starost. Přestěhoval se do Irska a já jsem od té doby s tetou a strejdou.“
            Nash zamrkal a pobídl mě, abych pokračovala. Nijak trapně se mnou nesoucítil nebo neudělal nutkavé já-nevím-co-říct pročištění-krku, které normálně dostávám, když lidé zjistí, že jsem poloviční sirotek, navíc úplně opuštěná. Měla jsem ho pro to ráda, i když se mi nelíbilo, kam jeho otázky směřují.
            „Takže, ví o tom teta se strejdou?“
            Jo. Myslí si, že nejsem nejjasnější žárovka na řetězu. Ale pravda příliš bolí, aby se říkala nahlas.
            Obrátila jsem se a uviděla ho sledovat mě z blízka a moje nedůvěra zase zablikala, usadila se, aby se uvnitř mě rozhořela. Proč se stará, co moje rodina ví o tom ne-tak-osobním trápení? Ledaže by se později s přáteli chystal vysmát tomu, jaký jsem exot.
            Ale vypadá to, že jeho zájem není podlý. Především vzhledem k tomu co pro mě udělal v Taboo. Takže možná byla jeho zvídavost jen předstíraná a on pak chce o tom přátelům říct něco jiného. Něco jako, že ho dívky mimořádně odmítly, jestli jsou ty fámy pravdivé.
            Jestliže to nedostane, řekne celé škole mé nejtemnější, nebolestivější tajemství?
            Ne. Žaludek mi tímto míněním nadskočil a jak jsme se dostali ke stopce, příliš silně jsem dupla na brzdu.
            Nohu jsem pořád měla na brzdě, zpětným zrcátkem jsem se podívala na prázdnou ulici za mnou, pak jsem přejela do Park a obrátila se na Nashe, připravovala jsem se na nadcházející otázku. „Co ode mě chceš?“ Vychrlila jsem to ze sebe předtím, než jsem mohla změnit názor.
            Nashovi se překvapením rozšířily oči a tvrdě se opřel o dveře spolujezdce, jako kdybych mu vrazila. „Já jen… Nic.“
            „Ty nic nechceš?“ Chtěla jsem se dívat do hlubin zelené a hnědé v jeho duhovkách, ale světlo z nejbližší pouliční lampy mi nedosáhlo do auta, takže ho ozařovalo jen tlumené světlo z mé palubní desky, ale to nebylo dost, aby mu to osvětlilo tvář. Aby mě nechalo doopravdy rozluštit jeho výraz. „Mohla bych spočítat prsty na jedné ruce, kolikrát jsme spolu mimo dnešek mluvili.“ Pro důraz jsem držela ruce nahoře. „Pak se zjevíš odnikud a hraješ bílého rytíře na mou zklíčenou pannu a já bych ti měla věřit, že nechceš nic na oplátku? Nic, abys o tom řekl v pondělí přátelům?“
            Pokusil se zasmát, ale ten zvuk byl afektovaný a znepokojeně se přesunul na sedadle. „Já bych ne-“
            „Šetři si to. Říká se, že sis podrobil víc území než Čingischán.“
            Jedno tmavé obočí zvedl nahoru, vyzýval mě. „Věříš všemu, co slyšíš?“
            Moje obočí vyletělo vzhůru kopírující jeho. „Popíráš to?“
            Místo odpovědi se opravdu zasmál a loktem se opřel o madlo na dveřích. „Vždy si tohle myslíš o chlapech, kteří tě v tmavých uličkách opěvují?“
            Další moje odseknutí mi umřelo na rtech, jak jsem byla překvapená tou připomínkou. On mě opěvoval a taky jaksi shazoval od brutálního panického záchvatu. Zachránil mě od veřejného ponížení. Ale musel tu být důvod a já nebyla až tak ohromená z úlovku.
            „Nevěřím ti,“ řekla jsem nakonec, ruce mi ochably a znehybněly v klíně.
            „Právě teď ti nevěřím ani já.“ Zakřenil se ve tmě, blýskl světlými zuby a jedním šedavým ďolíčkem a jeho gesto otevřené-náruče uchvátilo zastavené auto. „Vyhazuješ mě nebo dostanu podomní službu?“
            To je jediná služba, kterou dostaneš. Ale já zabočila na cestu a znovu jsem se dívala na silnici, pak jsem se otočila doprava na jeho blok, který byl nesporně dál než jen pár minut od mého sousedství. Opravdu by šel pěšky, kdybych ho nechala, aby mě odvezl domů?
            Vzal by mě rovnou domů?
            „Tady to vem doleva, pak hned doprava. Je to ten na rohu.“
            Jeho pokyny mě navedly k malé konstrukci domu v nejstarší části zástavby. Zajela jsem na příjezdovou cestu před zaprášený, promáčknutý sedan.  Dveře od řidiče zůstaly otevřené, vrhané světlo z vnitřku osvětlovalo křivý čtverec mokré trávy vlevo od chodníku.
            „Nechal si otevřené dveře od auta,“ řekla jsem, přesunula se na Park, ráda, že se můžu zaměřit na něco jiného než na Nashe, ačkoli to bylo přesně tam, kde můj pohled opravdu chtěl být.

Nash si povzdychl. „Je mojí mámy. Zničila tři baterky za šest měsíců.“
            Potlačila jsem úsměv, když světlo z jejího auta zablikalo. „Přidej si čtvrtou.“
            Zaúpěl, ale když jsem se na něho podívala, koukal spíš na mě než na auto. „Takže… dostanu šanci, abych si získal tvou důvěru?“
            Můj puls poskočil. Myslí to vážně?
            Měla bych říct ne. Měla bych mu poděkovat za to, že mi pomohl v Taboo, pak ho nechat, aby mě ze dvorku sledoval. Ale nebyla jsem dost silná, abych odolala těm ďolíčkům. Dokonce, i když jsem věděla, kolik dalších dívek nesplnilo tento stejný úkol.
            Vinila jsem za to moji slabost z dřívějšího panického záchvatu.
            „Jak?“ Zeptala jsem se nakonec, pak zrudla, když se zakřenil. Věděl, že jsem se vzdala.
            „Půjdeš se mnou zítra večer?“
            K němu domů? V žádném případě. Mám jen slabou vůli, ale nejsem blbá. Ne, že bych to vlastně mohla říct… „Soboty pracuju do devíti.“
            „V Ciné?“
            On ví, kde pracuju. Překvapení mě zahřálo zevnitř až ven a zamračila jsem se v otázku.
            „Viděl jsem tě tam.“
            „Oh.“ Samozřejmě, že mě tam viděl. Pravděpodobně na rande. „Jo, od dvou budu u pokladny.“
            „Oběd, tedy?“
            Oběd. Jak bych mohla být v pokušení ve veřejné restauraci? „Dobře. Ale pořád ti nevěřím.“
            Usmál se a otevřel dveře a stropní světlo se rozžehlo k životu. Jeho zorničky se z náhlého světla scvrkly do velikosti špendlíkových hlaviček, a jak mé srdce závodilo, naklonil se ke mně, jakoby mě chtěl políbit. Namísto toho se jeho tvář otřela o tu moji a jeho horký dech mi sklouzl po uchu, když zašeptal. „To je jen polovina zábavy.“
            Dech se mi zadrhl v krku, ale než jsem stihla promluvit, auto se pod jeho vahou zhouplo a na jednou bylo místo spolujezdce prázdné. Zavřel dveře od auta, pak vyběhl po příjezdovce nahoru, aby zabouchl těmi matčinými.
            Omámená jsem vycouvala od jeho domu, a když jsem zaparkovala před mým, nepamatovala jsem si cestu domů.
„DOBRÉ RÁNO, KAYLEE.“ Teta Val stála u kuchyňské linky, koupala se v pozdně ranním slunci a držela šálek kouřící kávy skoro tak velký jako její hlava. Měla na sobě saténový župan ve stejném odstínu modré jako její oči a lesklé hnědé vlny měla stále rozcuchané ze spánku. Ale byly rozcuchané tak, jak vždy vlasy vypadají ve filmech, když se herec probudí s make-upem, oblečený v zázračně nepokrčeném pyžamu.
            Jako první věc ráno bych nemohla prsty rozčísnout vlasy.
            Tetin župan a velikost hrnku kávy byly jediné znaky, že ona a strejda byli pryč pozdě do noci. Lépe řečeno, do brzkého rána. Slyšela jsem je přijít okolo 2 ráno, klopýtali dole v chodbě a hihňali se jako pitomci.
            Pak jsem si do uší narazila sluchátka, takže jsem nemusela poslouchat, jak jí dokazuje, jak je pro něho stále atraktivní, dokonce po sedmnácti letech manželství. Strejda Brendon je z nich dvou ten mladší a teta nesnáší ty čtyři roky, které je od něho.
            Problém není v tom, že vypadá na svůj věk – díky Botoxu a nutkavé pracovní rutině tak nanejvýš na pětatřicet – ale že on vypadá tak mladě. Ona mu z legrace říká Petr Pan, ale jak se jí blíží její velká 4-0, její vtipy pro ni přestávají být vtipné.
            „Cereálie nebo vafle?“ Teta Val položila kávu na mramorovou linku a vytáhla z ledničky krabici borůvkových Eggos (pozn. př.: značka vaflí) a dala mi je na výběr. Teta nedělá velké snídaně. Říká, že si nemůže dovolit sníst v jednom jídle moc kalorií a že nebude vařit to, co nejí. Ale my máme dovoleno, abychom si nabídli vše tučné a plné cholesterolu co chceme.
            Normálně strejda Brendon v sobotu ráno chystá od obojího spoustu, ale pořád můžu slyšet z jeho ložnice chrápání, přes polovinu domu. Zřejmě ho velmi dobře utahala.
            Přešla jsem z jídelny do kuchyně, tiše v chlupatých ponožkách na studených kachličkách. „Jen toast. Za pár hodin jdu ven na oběd.“
            Teta Val strčila vafle zpátky do ledničky a podala mi bochník nízkokalorického celozrnného pšeničného chleba – jediný druh, který kupuje.  „S Emmou?“
            Potřásla jsem hlavou a dala dva plátky do toustovače, pak jsem si vytáhla kalhoty od pyžama a utáhla na nich šňůrky.
            Přes šálek na mě vyklenula obočí. „Máš rande? S někým koho znám?“ Myslící si, „Někdo ze Sophiiných ex?“
            „O tom pochybuju.“ Ona je silně zklamaná, že na rozdíl od její dcery – nejvíce společensky ambiciózní druhačky – se nezajímám o studentskou radu ani o taneční tým nebo o výbor plánující zimní karneval. Z části proto, že Sophie dělá můj život mizerným, když jí narušuju „její“ území. Ale více proto, že musím pracovat, abych si zaplatila autopojištění a raději strávím můj zřídkavě volný čas s Emmou než pomáháním tanečnímu týmu sladit jejich třpytkový gel s flitrovými kostýmy.
            Zatímco by se Nash bezpochyby setkal s vřelým souhlasem tety Val, nepotřebovala jsem, až bych se vrátila domů, aby kolem mě kroužila s leskem v očích v očekávání společenského vzestupu, o který jsem neměla žádný zájem. Jsem šťastná na úrovni s Emmou a jakoukoliv partou, kterou v tuhle chvíli má.
            „Jmenuje se Nash.“
            Teta Val vytáhla ze šuplíku s příbory nůž na máslo. „V kterém je ročníku?“
            V duchu jsem zasténala. „Ve čtvrťáku.“ Jdeme na to…
            Její úsměv byl trochu moc nadšený. „No, to je báječné!“
            Co si samozřejmě doopravdy myslela, bylo „Vystup ze stínů, společenský vyděděnče, a vejdi do zářivých světel přijetí!“ Nebo nějakou takovou blbost. Protože moje teta a příliš privilegovaná sestřenice uznávají jen dva stavy bytí: lesk a špínu. A jestli nejsi lesk, no, pak zbývá už jen jedna možnost…
Na toast jsem si namazala jahodový džem a sedla si k baru. Teta Val si nalila druhý šálek kávy a zaměřila televizní ovladač přes jídelnu až do pracovny, kde padesáti palcová plazma zablikala k životu a tím signalizovala konec nutné snídaňové „konverzace“.
            „…živě z Taboo, ve West Endu, kde bylo minulou noc na podlaze toalet nalezeno tělo devatenáctileté Heidi Anderson.“
            Neee…
            Žaludek se mi zkroutil okolo půl plátku toastu a já se pomalu otočila na barové stoličce, kvůli strachu mi žílami proudily jehličky adrenalinu. Na obrazovce byla příliš-klidná reportérka, která stála před klubem na cihlovém chodníku, kam jsem se před dvanácti hodinami vyplížila a jak jsem se dívala, její obraz byl vystřídán pořád jen snímkem Heidi Anderson sedící v piknikové židli v tričku UT Arligton, rovné zuby se jí leskly, nazrzlé blond vlasy vlály za ní kvůli vytrvalému prérijnímu větru.
            Byla to ona.
            Nemohla jsem dýchat.
            „Kaylee? Co se děje?“
            Zamrkala jsem a rychle nasála dech, pak jsem se podívala na tetu, která hleděla na můj talíř, kam jsem upustila toast namazanou stranou dolů. Byl to zázrak, že jsem nepřišla i o tu polovinu, kterou jsem už snědla.
            „Nic. Můžeš to zesílit?“Odstrčila jsem svůj talíř stranou a teta Val zesílila hlasitost a házela po mě zmatené zamračené pohledy.
            „Příčina smrti zatím nebyla zjištěna,“ řekla televizní reportérka. „Ale podle zaměstnankyně, která nalezla tělo slečny Anderson, nebyla viditelná žádná známka násilí.“
            Obraz se opět změnil a Traci Marshall právě zírala do kamery, bledá šokem a s ochraptělým hlasem, jako kdyby plakala. „Ona tam prostě ležela, jako kdyby spala. Myslela jsem si, že omdlela až do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že nedýchá.“
            Traci zmizela a vrátila se reportérka, ale já ji přes tetu Val neslyšela. „Není to Emmiiná sestra?“
            „Jo. Ona je barmanka v Taboo.“
            Teta Val zírala na televizi s chmurným výrazem. „Ta celá věc je tak tragická…“
            Přikývla jsem. Nemáš představu. Ale já ano.
            Taky jsem měla husí kůži. Opravdu se to stalo.
            Při mých předchozích panických záchvatech, teta se strejdou neměli žádný důvod, aby si všímali mého hysterického blábolení o vynořujících se stínech a nadcházející smrti. A když už jsem jednou začala křičet, tak nebylo možné mě utišit jinak, než mě vzít domů – shodou okolností pryč od zdroje paniky – abych se zklidnila. Kromě toho posledního, kdy mě odvezli přímo do nemocnice, kde mě přijali na oddělení duševního zdraví a začali se na mě dívat očima plnýma lítosti. Starostí. Nevyřčená úleva, že jsem byla ta, kdo ztratil rozum, namísto jejich vlastní, díky bohu normální dcery.
            Ale teď jsem měla důkaz, že nejsem blázen. Že ano? Viděla jsem Heidi Anderson zabalovat se do stínu a věděla, že umře. Řekla jsem to Emmě a Nashovi. A teď se má předtucha vyplnila.
            Příliš rychle jsem si stoupla, barová židlička se smýkla na kachličkách. Musím to někomu říct. Potřebovala jsem vidět v něčích očích potvrzení, ujištění, že jsem si tu zpravodajskou reportáž nepředstavila, protože pokud bych si opravdu dokázala představit smrt, jak moc těžké by bylo pro mou ubohou, nemocnou mysl vymyslet takový příběh? Ale tetě jsem nemohla říct, co se stalo bez připuštění, že jsem se do klubu vplížila, a když už jí jednou tuto část řeknu, nebude chtít slyšet zbytek. Prostě mi vezme klíče a zavolá mému tátovi.
            Ne, říct to tetě Val, tak by to bylo bez diskuzí. Ale Emma mi bude věřit.
            Zatímco se teta upřeně dívala, položila jsem talíř do dřezu a běžela do mého pokoje, ignorovala jsem ji, když za mnou volala. Kopnutím jsem zavřela dveře, sesula jsem se na postel, pak sáhla na noční stolek pro telefon, kde se od včerejška nabíjel.
            Zavolala jsem Emmě na mobil a skoro jsem nahlas zaúpěla, když to zvedla její máma.  Ale Emma se pro jednou dostala domů o hodinu dříve. Jak by pro tentokrát mohlo být možné, že má domácí vězení?
            „Ahoj, paní Marshall.“ Žuchla jsem sebou dozadu a zírala na drsný, matný strop. „Můžu mluvit s Em? Je to celkem důležité.“
            Její máma si povzdechla. „Dneska ne, Kaylee. Včera večer Emma přišla domů načuchlá rumem. Má zaracha až do odvolání. Zajisté doufám, že jsi s ní nepila.“
            Oh, kecy. Zavřela jsem oči, snažila jsem se přijít na odpověď, která by nevyzněla oproti Em jako delikvent. Neuspěla jsem. „Um, ne, madam. Já řídila.“
            „No, aspoň jedna z vás má trochu rozumu. Udělej pro mě něco a zkus se o něco z toho příště podělit i s Emmou. Pokud jí někdy pustím z domu.“
            „Jistě, paní Marshall.“ Zavěsila jsem, najednou jsem byla ráda, že jsem nestrávila noc u Marshallů, jak jsem měla původně v plánu. S Emmou, která má zaracha a Traci, pravděpodobně pořád v šoku, by snídaně nebyla zrovna to nejpříjemnější jídlo.
            Po chvilce váhání a více předběžné paniky, jsem se rozhodla zavolat Nashovi, protože navzdory jeho reputaci a mému podezření o jeho motivech, se mi nebude smát, když mu řeknu pravdu o panických záchvatech.
            A kvůli Emminému domácímu vězení, on byl jediný zbývající, kdo o tom ví.
            Znovu jsem zvedla telefon – pak jsem si uvědomila, že nemám jeho číslo.
            Opatrně, abych se vyhnula tetě a strejdovi, který byl už vzhůru a smažil slaninu, jejíž vůně se nesla po celém domě, jsem se vplížila do obýváku, z konce zásuvky stolu vytáhla telefonní seznam a odnesla si ho zpátky do pokoje. Byly tam čtyři Hudsoni se správným předčíslím, ale jen jeden v jeho ulici. Nash to vzal po třetím zazvonění.
            Srdce mi tlouklo tak silně, až jsem si byla jistá, že to mohl slyšet přes telefon a po několik sekund bylo mlčení vše, co jsem dokázala zvládnout.
            „Haló?“ zopakoval, teď zněl skoro tak naštvaně jako ospale.
            „Čau, to je Kaylee,“ vyhrkla jsem nakonec, vroucně jsem doufala, že si mě pamatuje – že jsem si tančení noc předtím jen nepředstavovala. Upřímně řečeno, po noční předtuše a ranních zprávách, dokonce i já jsem uvažovala, jestli o mě nemá Sophie náhodou pravdu.
            Nash si pročistil krk, a když promluvil, byl jeho hlas ochraptělý spánkem. „Čau. Nevoláš, abys to zrušila, že ne?“
            Neubránila jsem se úsměvu, navzdory důvodu proč volám. „Ne. Já… Viděl jsi ranní zprávy?“
            Chraplavě se zahihňal. „Dneska ráno jsem ještě ani neviděl podlahu.“ Nash zívnul a pružiny pod ním zaskřípaly. Byl stále v posteli.
            Potlačila jsem ostudné myšlenky, které mi vědomí přineslo na mysl, a přinutila jsem se zaměřit na záležitosti, které byly při ruce. „Zapni si televizi.“
            „Já opravdu nejsem na současné události…“ Zaječelo víc pružin, když se otáčel a něco zašustilo proti jeho telefonu.
            Zavřela jsem oči a opřela se o pelest postele, zhluboka jsem nasála vzduch. „Je mrtvá, Nashi.“
            „Cože?“ Tentokrát zněl, že už se nepatrně víc probral. „Kdo je mrtvý?“
            Naklonila jsem se dopředu a moje vlastní postel zaskřípěla. „Ta dívka z klubu. Emmiiná sestra ji minulou noc našla mrtvou v koupelně v Taboo.“
            „Jsi si jistá, že je to ona?“ Teď už byl rozhodně vzhůru a já si ho představila, jak se v posteli narovnal do sedu. Snad bez trička.
            „Podívej se sám.“ Zaměřila jsem ovladač na osmnácti palcový set na mém prádelníku a projížděla přes místní kanály, dokud jsem nenašla jeden, který stále pouštěl reportáž. „Kanál devět.“
            Něco přes telefon cvaklo a z jeho pokoje zazněl ožralý smích. O chvilku později se zvuk z jeho televize sladil s mým. „Oh, do prdele,“ zašeptal Nash. Pak se jeho hlas prohloubil. Vážně. „Kaylee, stalo se ti to už někdy předtím? Myslím tím, měla jsi už někdy předtím pravdu?“
            Zaváhala jsem, nejistá, kolik mu toho mám říct. Znovu jsem zavřela oči, ale vnitřek víček mi nedal žádnou radu. Tak jsem si povzdychla a řekla mu pravdu. Nakonec, stejně už ví tu nejdivnější část „Nevím. Nemůžu o tom tady mluvit.“ Poslední věc, kterou bych chtěla, aby teta se strejdou slyšeli. Buď by mi dali zaracha na zbytek mého života, nebo by mě šoupli zpátky do psychiatrické léčebny.
            „Přijedu pro tebe. Za půl hoďky?“
            „Budu na příjezdovce.“

Žádné komentáře:

Okomentovat