pondělí 5. listopadu 2012

2. kapitola


V duchu Helen viděla svého pronásledovatele, jak prozkoumává zničený pokoj a prohlíží podlahy a stěny kvůli jejímu úkrytu. Přes zeď slyšela chraplavý, ale lehký dech.
Ačkoli nedokázala říct proč, nějak věděla, že je to muž. Možná to bylo těžkými kroky, které nyní ztichly. Nebo agresivní energií, která zaplňovala prostor mezi její ložnicí a vnitřkem zdi, kde se schovávala skrčená a tichá.
Cokoli to bylo, cítila muže hledajícího na druhé straně.
Proklínala svou hloupost. Že nezjistila, kde jsou schody předtím, než přišel, když právě ony jsou její jediná naděje na útěk. Nyní neměla jinou možnost, než být zticha. A podle matčiných instrukcí čekat.
Vzpomínala si na hru, kterou hrála s otcem, když byla malá. Jmenovalo se to „Najdi cestu ven“ a na výletě, mohlo to být do parku, muzea nebo restaurace na čaj, Helenin otec po ní chtěl, aby našla jak nejbližší, tak nejméně nápadný východ. Užívala si tu výzvu v bezpečí otcovy společnosti.
Tady moc bezpečno nebylo.
Něco škrábalo zvenku na zeď a Helen v reakci na zvuk prudce zvedla hlavu. Zdálo se jí nemožné, že by muž na druhé straně neslyšel její dech. Že nemohl cítit, jak se krčí stejně, jako ona mohla cítit jeho, jak hledá.
Zvuk začínal slábnout a ona si ho představovala, jak obchází kolem pokoje s rukama přejíždějícíma po zdech. Dokončoval svůj okruh, zvuk začínal opět zesilovat, když jiné kroky přerušily jeho postup.
„Kde je?“ Hlas byl zkomolený, ale Helen stále rozuměla jeho slovům. Snažila se určit jejich směr a rozhodla se, že kdokoli to mluvil, pravděpodobně stál ve dveřích jejího pokoje.
Zatajila dech v pauze, která následovala, a čekala na odpověď svého pronásledovatele. Druhý to protahoval a ona si nemohla pomoci a ptala se sama sebe, jestli snad ten muž nevěděl přesně, kde byla schovaná. Jestli si s ní pro zábavu jednoduše nehrál.
Jeho hlas, když se ozval, byl mladší a zřetelnější než Helen čekala, dokonce i když byl tlumený, protože zněl z druhé strany jejího úkrytu. „Není tady. Museli ji odvézt, než jsme přišli. Co ostatní?“
Zadržela dech, čekala, jaký osud přesně potkal její rodiče a jejich kolegy.
„Vyřízeno.“ Helen se zasekl dech v krku, jak se snažila rozluštit význam tak jednoduché fráze. Nemusela nad tím moc dlouho přemýšlet, když druhý muž položil svou vlastní otázku. „Co bych měl udělat teď?“
Helenin celý život byl pozastaven v pauze, která následovala. S odpovědí něco spadlo na podlahu.
„Zapal to.“
Ta slova bylo téměř nemožné pochopit. Jistě neznamenaly zapálit dům v celém rozsahu. Určitě by neměla být lapena ve zdi domu, když bude celý v plamenech.
Popírajíc zřejmou skutečnost, kufřík přitiskla ještě pevněji na hruď, když se kroky na druhé straně otočily a zamířily ven z místnosti.
Dům ztichl a její mysl upadla do předchozí  letargie. Zůstala bez hnutí, i když první pramínky kouře proudily přes podlahu a po čele se jí skutálela první kapka potu, jak teplota ve stěně pomalu rostla.
Teprve  když se někde pod ní něco zřítilo a ozvalo se nezaměnitelné praskání ohně z jejího pokoje, setřásla ze sebe svou otupělost. Slova její matka pronikala přes kouř, který stále více prosakoval přes podlahu a zdi.
Je tam schodiště, které tě zavede pod dům a pak zase nahoru a dál na silnici…
Řekla Helen, aby počkala, dokud nebude v domě ticho, ale Helen věděla, že už by tu ticho nebylo nikdy. Ne dokud to tu nelehne popelem. Bojovala s nutkáním kašlat a lapat po dechu, kouř plnil její malou místnost a v horku ohně se její noční košile lepila na její kůži.
Jednou rukou pustila kufřík a sundala z krku přívěsek, který měla od svých devátých narozenin. Vzpomněla si na své rodiče, na matčin úsměv zabarvený strachem, když vyndávala přívěsek z komplikovaně zabalené dárkové krabice. Její matka si klekla vedle ní a naklonila se k pevnému objetí.
Je to důležité dědictví, Helen. Nikdy to nesundávej. Nikdy.
Její oči zářily ve světle svíček od slavnostně prostřeného stolu a Helen přikývla s knedlíkem v krku, i když nevěděla, jestli je to z radosti nebo z obav. Pověsila si ten zvláštní předmět – tyčku s průsvitným třpytícím se hranolem na jednom konci a s filigránovou kovovou korunou na druhé – kolem krku.
Přesně jak ji matka nabádala, od té doby ho už nikdy nesundala.
Sáhla po něm až teď, neschopna zabránit škytnutí, zatímco se jí z krku dral kašel. Nevěděla, jak by jí přívěsek mohl pomoci. Pokud ví, není to nic víc než exotický šperk.  Ale její matka řekla, že si tím má svítit na cestu, a ona neměla nic jiného než svou víru v matčina slova.
Uchopila náhrdelník do volné ruky a zamávala jím ve tmě. Nebylo tu žádné světlo, jen mrazivá zima, která se šířila z její dlaně nahoru do její paže a dál do ostatních končetin a přemáhala dokonce i horko z rychle se šířícího požáru. Nebylo to ale teplo samo, které by bylo její nepřítel. Kouř ji pálil v očích i v krku a řada záchvatů kašle propukala příliš nahlas na takový malý prostor kolem ní. Když znovu nabyla své smysly, o chvíli později ji napadlo využít podlahové desky pod jejíma nohama a dokonce i zeď za jejími zády. Šilhajíc do tmy ji napadlo, jestli to není jen její představivost. Možná jen prostě přivykla tmě. Ale ne, místnost začínala být světlejší, a když její oči následovaly světlo ke zdroji, pochopila proč.
Držela to špatně. Přívěsek zářil z průhledného krystalu schovaného v její dlani. Jakmile ho převrátila a držela ho za kovovou korunu, druhý konec zářil jako malý maják, děsivé zelené světlo osvětlující zeď před ní, i ty napravo a nalevo od ní. Teď mohla vidět, jak kouř plní místnost. Nořil se a vířil ve světle. Uháněla pryč ke zdi za jejími zády, dusila se, když kouř plnil její plíce a věděla, že v prostoru před ní je jediná šance najít ty schody, co jí matka slíbila.
Zpočátku to vypadalo jako zeď – celistvý kus dřeva, který zakrýval její únikovou cestu, když poslouchala kroky muže, který ji pronásledoval v její ložnici. Ale když se zadívala na místo, kde by měla vidět další zeď, zjistila, že nejsou úplně spojené. Lézt k mezeře, zatímco v jedné ruce svírala tašku a ve druhé přívěsek, nebylo vůbec snadné ani tiché, ale ona, i přes matčino varování, vzdala mlčení už dávno. Pokud vrzání a praskání ohně byly skutečné, šelest jejího pohybu po podlaze skryté místnosti byl její nejmenší problém.
Trvalo jen vteřinku, než se dostala k otvoru ve dřevěné stěně. Otvor byl větší, než se si zprvu myslela, naklonila se a podívala se do tmy na druhé straně.
Schody byly přesně tam, kde její matka říkala, že budou. Klesaly v úzké spirále do naprosté tmy pod ní, ale pálení v Heleniných očích a plicích bylo připomínkou toho, že nemá na výběr. Matka říkala, že by tu měly být, a byly. Říkala Helen, že by mohla utéct – a ona mohla.
Zaváhala nahoře nad schody, když začalo sílit sténání domu a kouř byl silnější. Viděla strach v matčiných očích chvíli před tím, než byly rozděleny. Helen se dusila, její plíce hořely, ale její odhodlání vrátit se pro rodiče sílilo.
„Musíš se odsud dostat živá… jinak by bylo všechno zbytečné.“
Něco spadlo s velkou ránou někde dole a podlaha se zatřásla pod Heleninýma nohama. Nevěděla, co se děje, nebo proč, ale jednou věcí si byla jistá: Její rodiče chtěli, aby se dostala z domu živá a obětovali svoje vlastní životy, aby se to mohlo stát. Kdyby se vrátila a nechala se zabít, její matka by měla pravdu, bylo by to zbytečné.
Musí najít Daria a Griffina a získat jejich pomoc. Potom se bude moct vrátit pro své rodiče.
Přehodila si tašku přes záda a zamířila zpátky ke schodům, v jedné ruce držela přívěsek a osvětlovala jím cestu. Zbytečně několik vteřin hledala zábradlí, než si uvědomila, že je to k ničemu. Žádné tu nebylo. Schody byly postaveny přímo u zdi domu. Ony měly být její průvodce.
Kamkoli vedly, byla to jediná cesta ven před vzrůstajícím praskáním domu kolem ní, když si byla jistá, že spadla střecha. Horko a kouř byly stále nepřekonatelné a ona byla překvapená každou chvíli, kdy se schodišťová šachta nezměnila v jeskyni úplně.
Čas ztratil význam ve tmě vznášející se všude kolem. Soustředila se jen na další krok, potlačujíc pocit, že sestupuje do samotného pekla. Na místo bez naděje a plné ne bezpečí. Na místo, kde bude sama, když to všechno přežije.
A pak se najednou před ní rozprostírala hladká podlaha. Vstoupila na ni a ulevilo se jí, že na jedné straně byla kamenná zeď, ale v druhém směru viděla tunel. Kdokoli vytvořil její únikovou cestu, musel si být jistý, že nebude pochyb, kterou cestou by se měla dát.
Nevšimla si poklesu kouře a horka při cestě dolů ze schodů, ale při cestě tunelem se jí hlava začala pročišťovat. Vzduch byl chladný a vlhký. Nasávala ho nenasytně do svých plic, zatímco se mrkáním pokoušela odstranit saze z očí. Chvíli procházela tmou bez toho, aby věděla, kam jde, s úlevou, že je prostě pryč z dosahu kouře z domu.
To bylo jen do doby, než narazila do kamenné zdi, když si uvědomila, jak je vyčerpaná. Bylo to náhlé, hluboká únava, která se netýkala jen jejího těla, ale také její mysli. Bude muset jít dál. Zelené světlo z přívěsku zablikalo ve tmě, zarazila se náhlou obavou, že se zasekne v tunelu bez světle. Nikdy jí nenapadlo, že světlo z přívěsku může být omezené, odstrčila se od zdi a pokračovala dál tunelem takovou rychlostí, jakou dokázala ve svém stavu vyvinout.
Málem vběhla do zdi, než ji uviděla.
Tunel skončil náhle a cítila vlnu klaustrofobického paniky ve chvíli, než zaznamenala hrubě tesané dveře ve zdi. Dokonce i se slabým světlem přívěsku mohla vidět obyčejnou železnou kliku, ale tahat za ní nepomohlo. Dveře byly zamčené.
Podlomily se jí nohy a ona sjela k zemi zády proti studené kamenné zdi. Když světlo ještě více zesláblo, sevřela kolem něj ruku ještě pevněji s přáním, aby nepřestalo svítit. Jak zatáhla za přívěsek, řetízek kolem jejího krku jí připomněl, že má klíč.
Donutila se vstát, sáhla si za noční košili, vytáhla ven klíč její matky, který použila k otevření úkrytu v její zdi. Helen použila klíč k otevření dveří.
Jakkoli slabé bylo světlo z přívěsku, stačilo na osvícení klíčové dírky. Vložila do ní klíč a otočila jím, ucítila, jak se západka někde ve dveřích uvolnila. Nechala klíč spadnout zpátky na živůtek své noční košile, chytla za kliku a pak zaváhala s obavou, co může být na druhé straně.
Ale věděla, že nemá na výběr. Otevřela dveře a prošla jimi. Jediná věc, kterou očekávala na druhém konci tunelu, byly ohořelé trosky jejího rodného domu a dva muži, kteří ji pronásledovali.  Otočila klikou a zatlačila.

1 komentář:

  1. To vypadá zajímavé, moc děkuji za překlad!:)

    OdpovědětVymazat