sobota 24. listopadu 2012

2. kapitola - 1. část


Trestem byla smrt a on to věděl, ale stále pokračoval v běhu.
Byla neděle, tři hodiny ráno. Celý víkend neustále provázely bouřky a děsivé ticho panovalo dokonce i v East Austinu. Ozvěnu jeho kroků uhánějících po chodníku narušil akorát mdlý paprsek blesku doprovázený vzdáleným hřměním. Sem tam pršelo po celou sobotu, nejvíce ale v noci, z horkého srpnového dne to udělalo saunu, která zahnala dovnitř dokonce i ty nejodvážnější pařiče.

East Side byla tou chudší, menšinovou částí města a tady v tuhle dobu nikdo venku nebýval, jen děvky, dealeři a odpadlí upíři, kteří se vyhýbali spravedlnosti.
Wallace běžel po Stassney směrem na východ a míjel domy v různých stavech rozpadu. Nenáviděl tohle sousedství a lidi v něm. Žily tu pracující rodiny, většinou mexičtí imigranti a jejich potomci, vykrmené manželky honily každé ráno svoje děti a kocovinou zmožené manžely ze dveří na mši en español. Když minul roh bíle namalovaného pojízdného obchodu, který pyšně nabízel pollo al carbon, opravdu mu nosní dírky naplnila mastná vůně grilovaného kuřete, přeběhl přes ulici a minul předek obchodu.
Naposledy se krmil ve městě na jedné roztomilé studentce letního semestru na ACC. Pamatoval si, jak sklouzla na podlahu, jak její divoký boj ustal, když mu těch pár posledních kapek její krve sklouzlo do krku. Nechal její mrtvolu ležet tváří vzhůru uprostřed ulice a věděl, kdo ji najde a jak rozzlobení budou. Bylo to víceméně takové synonymum toho, když vládci ustřelíte prst.
Nakonec už nemohl dál utíkat. Bolestí ho bodalo v obou bocích a nohy už se mu začínaly podlamovat. Zamotal se do pletiva a popadl ho, aby se opřel, zatímco se sípavě nadechoval.
Nic z tohohle by se nestalo, kdyby Auren byl stále Prvním. Když Auren vládl noci nad jihem Spojených států, neexistovala žádná pravidla – mohl zabíjet, kdy se mu zachtělo, koho se mu zachtělo a jak se mu zachtělo. Auren byl tím nejlepším Prvním: zvrácený, vášnivý lovec s neskutečným pohrdáním vůči lidskému životu. To bylo podle Wallacova názoru perfektní. Všichni si mysleli, že Auren byl nepřemožitelný.
Ne tak docela. Před patnácti lety se převážily misky vah a potom šlo všechno do háje. Teď bylo zabíjení lidí hrdelním zločinem.
Wallace s takovou kravinou nesouhlasil a nebyl sám. Byli i další, kterým tenhle nový řád vadil a blížil se čas, kdy měl být starý znovu nahrazen novým. Plánoval si, že v čele smečky bude on, že znovu získá své místo na světě, ale nějak ho našli a teď ho pronásledují.
Schválně čekal na ten moment, až uslyší zvuk jejich blížících se kroků, ale věděl, že by stejně žádné nezaslechl. Vnitřní kruh bojovníků Prvního, Elita, byli tiší lovci, kteří nepociťovali žádnou touhu nedodržovat tuhle zvláštní verzi spravedlnosti, kterou První zavedl.
Napůl mrtvý strachy se rozhlédl kolem. Tohle místo bylo pro smrt dobré jako každé jiné. Budou tu každou chvilku a potom bude jeho krev stříkat všude po betonu.
„Dobrý večer, Wallaci,“ ozval se najednou nechutně známý hlas.
Zvednul hlavu, postavil se na nohy a usmál se.
Byl obklíčený. Celá polovina Dvora ho přišla popravit. Bylo to trochu lichotivé, ale když jste vytočili Prvního, pak vám nezbývalo nic jiného, než být polichoceni velkolepostí své vlastní smrti.
Žena vykročila: drobná Asiatka s křehce vypadající postavou, která vypadala téměř přesvědčivě, dokud se její ruce nesevřely kolem vašeho krku. Nezaujatě na něj upřela své mandlové oči.
„Dobrej, Faith,“ odpověděl ochraptěle. „Je úžasné potkat tě tu.“
„Už jsi skončil s běháním?“ zeptala se. Ona, stejně jako zbytek Elity, cestovala ozbrojená, ale zářící ocel čepele u jejího boku zůstala prozatím v pochvě. Pokud by ho chtěla zabít rychle, zastřelila by ho kuší. Kdyby ho chtěla mrtvého hned, přistoupila by k němu a sťala mu hlavu mečem. Takhle běžně poprava probíhala.
Ale ona neudělala ani jednu z těchhle věcí. Jen stála a čekala.
Jakmile si Wallace všimnul, na co čekala, dav se začal rozdělovat a jakékoli myšlenky na úplatek nebo milost rázem zmizely. Byl vážně v prdeli.
„Otče,“ řekl Wallace unaveně. „Jsem rád, že to uděláte vy.“ Muž v černém se zjevil z temnoty, jako by ho sama vydechla, a Elita ustoupila do uctivé vzdálenosti.
Devátý První jihu Spojených států byl snad tou nejděsivější bytostí na světě, zvlášť když se nad vámi tyčil ve chvíli vaší smrti. Prohlížel si Wallace těma svýma neskutečně modrýma očima, jeho výraz byl chladný a vypočítavý. Byl jako vždy oblečený bezchybně, v černé od hlavy k patě, kromě velkého stříbrného rubínového amuletu, který mu visel na krku. Ve tmě kámen hrozivě zářil: Pečeť, symbol úřadu Prvního. Pár těch, kteří viděli ten kámen žít, vypověděli, že ano, opravdu vydává světlo. Mýty o Pečeti a jejich nositelích byly staré tisíce let.
Ale tou nejděsivější věcí ze všech byla neproniknutelná aura síly, která vířila kolem Prvního, jako bouřková mračna nad jejich hlavami. Takhle silný upír se mohl úplně skrýt, když chtěl, a Wallace věděl, že tuhle ukázku předvedl jen kvůli němu… a rozhodně měla požadovaný účinek. Wallacovo srdce se rozběhlo sprintem a on pevně sevřel dráty plotu a zoufale se rozhlížel po možnosti úniku, jakékoli možnosti.
„Jamesi Theodore Wallaci,“ řekl První hlasem tichým jen tak, aby se nesl, ačkoli ta duševní energie, která slovy prostupovala, pravděpodobně mohla být cítit i v Panhandlu (severní část Texasu, pozn. překlad.). „Jsi odsouzený k popravě za vraždu Patricie Kranekové.“
„Ale no tak, Otče,“ začal Wallace, zkoušel přitom vymyslet cokoli, co by mohlo oddálit nevyhnutelné. „Byla to nehoda. Víte, jak to chodí – zvyknete si je zabíjet a pak je najednou zabíjet nesmíte, to je potom těžký vědět, kdy přestat. Lidi jsou tak křehký.“
„Zákon byl ustanoven před patnácti lety, Wallaci,“ přišla odpověď. „Víš to moc dobře, stejně jako každý jiný upír v tomto teritoriu. Lov, kde chceš, krm se, na kom chceš – ale vzít život, ať jejich nebo náš, vyžaduje život na oplátku.“
„Zasraný lidi! Ovce! Nejsou pro nás ničím!“
„Dost.“ Tohle jediné slovo dokázalo Wallacovi rozechvět páteř strachem a on se namáčknul k plotu ještě těsněji, jako by se jím mohl protlačit na druhou stranu.
První letmo pohlédl na svou Druhou ve velení a jednou kývnul. Ošklivý úsměv se rozšířil Faith po tváři, vytasila svůj meč a pokynula jím ostatním.
Tedy poprava… ale ne dokud s ním ostatní nebudou hotoví… a pak už nezbude nic, co by bylo třeba popravit.
Dav proudil kolem svého vůdce, jejich společný řev přerušil Wallacovy slabé protesty. Když se k němu skláněli, zachytil pohledem Prvního, který stál se zavřenýma očima a vážnou tváří bez úsměvu jako v bolestech.
Hill Country v Texasu (hovorový termín k označení regionu v Centrálním Texasu, pozn. překlad.) bylo tím posledním místem, kde by kdo hledal upíry, a přesně proto bylo ideální.
Haven stál uhnízděný v údolí pokrytém dubovým lesem jako pták v rukou světce, jeho temný les a cihlová stavba vystupovaly tři poschodí vysoko z okolních zahrad, stájí a dalších venkovních budov, které byly přes den všechny perfektně udržované flotilou lidí. Ti přicházeli a odcházeli, aniž by do domu vstupovali, nikdo se nestaral, pro koho pracuje, dokud byli slušně placení. Za ta dvě století, kdy byl Haven vybudován, jeho práh překročil asi jen tucet lidí, v celé jeho existenci tam nebyl nikdo jiný.
Až donedávna.
Auto zakroužilo po kruhovém prostranství před domem a zastavilo před hlavním vchodem. Jeden člen Elity vyskočil z předního sedadla a otočil se, aby mu otevřel dveře.
Všiml si, že druhé auto, které vezlo Faith a její hlídkovou jednotku, přijíždělo hned za ním. O chvilku později už kráčela o krok za ním a společně vystoupali k těžkým dubovým dveřím, které se otevřely, když se k nim přiblížil. Jeho dva osobní strážci se vzdálili o tradičních sedm kroků, když vstoupili do budovy.
„Hlášení,“ obrátil se na Faith, když procházeli vstupní halou ke dvojitému schodišti a stoupali do druhého patra do jeho soukromého křídla Havenu.
„Město je jako po vymření,“ odpověděla. „Rozneslo se to o Wallacovi a celý Shadow District se uzavřel, protože se bojí, že budou další popravy. Tělo jsem přemístila na pole, kde ráno dostane plný zásah sluncem.“
„Dobře.“
„Týdenní hlášení hlídek jsem vám poslala na server stejně jako informace o nových rekrutech do Elity. Taky tam najdete aktualizovanou verzi mapy se zaznamenanými polohami útoků kolem teritoria za posledních devadesát nocí.“
„I s tím posledním?“
„Ano, pane.“
„Dobře.“ Vzpomněl si na tu chvíli, když hlídka posvítila na tělo Patricie Krankeové, jak měla široce otevřené oči upřené na noční oblohu, jako kdyby jednoduše snila. Vidět Wallacovu hlavu dopadnout na zem málem nebylo dostatečně uspokojující, obzvláště když věděl, že tam, odkud přišel, bylo takových víc, a že bez více důkazů vedoucích ke zdroji útoků, by mrtvých nejspíš bylo víc.
Neklidu, který vládne ve městě, nesmí být dovoleno, aby se vystupňoval v totální válku. To je nepřijatelné.
„Pane… ohledně vašeho… hosta?“
Nepromluvil, dokud nedošli do Východního křídla. Žena stojící u vchodu do křídla se uklonila a on jí kývnutím pozdrav oplatil; každý člen Elitní stráže, kterého minuli, dělal to samé a udělala to i osamělá služka, která chodila po domě, a utírala v místnostech prach. Podívala se na něj, jako by nevěřila svým očím a s výrazem nesmělé úcty; když ho zahlédla, věděl, že by nejraději hned běžela říct svým přátelům ze služebnictva, že ho viděla na živo, jak se říká.
Dveře na konci chodby se otevřely do jeho apartmá. U nich čekali další z jeho osobní stráže. Uklonili se a ten vpravo, Samuel, podržel jemu a Faith dveře, aby mohli vejít.
Uvnitř se zarazil, aby svlékl svůj kabát a pověsil ho u dveří. Tenhle byl jeho druhý nejoblíbenější. Jeho nejoblíbenější byl tak promáčený krví a blátem, že jediná věc, kterou s ním mohl udělat, byla, že ho hodil do ohně v krbu.
Nevadí. Oblečení se dá snadno nahradit. Žena, naproti tomu…
Sednul si do svého křesla a kývnul Faith, aby se posadila do toho druhého. „Teď,“ řekl, „pokračuj.“
Vždy se držela své profesionality, ale teď, když spolu byli sami, zakroutila hlavou a své přísné způsoby odložila stranou. „Se vší úctou, Pane, jste úplně mimo.“
„Řekni mi něco, co nevím.“ Opřel se a objal se rukama.
„Jak jste ji mohl vzít sem? Potřebuje do nemocnice, ke skutečnému doktorovi. Mohla by mít vnitřní krvácení nebo zlomeniny.“
„Dvě žebra,“ odpověděl. „Žádné krvácení. Probudila se vůbec, když jsi ji koupala?“
„Ne.“
Kývnul. To byla jeho práce; udržoval tu ženu v podstatě v komatu, dokud nebyla čistá a v bezpečí, nechtěl riskovat, že se vzbudí nahá v rukou cizinců. Dal Faith instrukce, aby se o ni postarala a ona to udělala sice neochotně, ale bez stížností.
Jediné, s čím on pomohl, byly její vlasy. Faith je chtěla ustřihnout, protože byly tak moc zacuchané a pokryté krví a jen bůh ví čím ještě, ale něco v něm se proti té myšlence vzbouřilo a on se něco přes hodinu snažil s pomocí hřebenu a půl lahvičky kondicionéru opatrně rozčesat ty dlouhé kadeře a vydrhnout je do čista. Pár pramenů bylo vytrženo během toho útoku, ale on zachránil ten zbytek. Měl podezření, že Faith začínala pochybovat o jeho příčetnosti.
„Pojď,“ řekl jí a vstal.
Faith ho následovala skrz hlavní místnost jeho apartmá k sousedním dveřím, které vedly do malé ložnice, kde jejich host právě spal. Ta místnost byla obvykle prázdná. Jeho předchůdce, Auren, tady ubytovával své milenky, protože si nikdy nenašel Královnu.
Bylo to ideální místo, kde ubytovat zraněnou ženu. Mohl tu na ni dávat pozor a vědět, že je v bezpečí. Haven byl v současnosti domovem více než stovky upírů a vědom si toho, že všichni byli pod jeho správou, a proto pečlivě vybíráni a sledováni, se chystal vsadit její život do jejich rukou.
Uklidnil se, když otevřel dveře a našel přesně to, co očekával: tmu. Spala už celý den a noc, dokonce i po tom, co zrušil svůj nátlak, který ji držel tak hluboko v bezvědomí, že dokonce ani nesnila. Teď spala přirozeně.
Stál nad její postelí. Vypadala tak malá se všemi svými vlasy rozprostřenými po polštářích. Obličej měla pohmožděný, ret roztržený, ale on si ji nepředstavoval vyzáblou a zbitou, nebo vyděšenou a zoufalou, ale tak, jak ji viděl poprvé, byla překrásná.
„Pořád si myslím, že je to špatný nápad.“ Faith si povzdechla – vypadalo to, že její rady mu jdou jedním uchem tam a druhým ven, i když stále poslouchal.
Znali se už dlouho, on a Faith. Přišla sem s ním z Kalifornie, když dostal Pečeť. Jen ona jediná z celé Elity mu byla natolik blízká, aby mohla volně vyjadřovat své názory a dělala to prakticky každý den. Byl za to vděčný – pro někoho jako on bylo totiž snadné uvěřit ve vlastní nezranitelnost navzdory pravdě a to by je všechny zahubilo.

9 komentářů:

  1. skvělé děkuji moc prosím další

    OdpovědětVymazat
  2. diky za preklad, už to je napínavé a nemôžem sa dočkať dalšej kapitoly prosím bude sa dalej prekladať? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. bude, jen má překladatelka stále zkouškové

      Vymazat
  3. nech se ji darí :) už se teším :)

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj těším se na pokračování doufám že bude brzy :)

    OdpovědětVymazat
  5. prepač že sa znovu pytam ale bude naozaj pokračovať preklad tejto knihy? diky :)

    OdpovědětVymazat
  6. moc se mi to líbí a těším se na pokračování

    OdpovědětVymazat
  7. zkouškove už skončilo, takže pribudne v dohľadnom čase nova kapča? :)

    OdpovědětVymazat
  8. úžasnééééé !!!!!!! Už se těším na nové kapitoly !!!!!!

    OdpovědětVymazat