středa 21. listopadu 2012

2. část

Současnost, večeře – která se vždy jedla v kuchyni, protože jídelnu využívala její matka jako druhou kancelář – byla jediná chvíle, kdy spolu s mamkou mluvily. Nebylo tomu tak vždy, ale Elena se dopustila fatálního zločinu, když jí bylo osm let: přivedla zpět k životu motýla. Samozřejmě, že to byla nehoda. Viděla ho skomírat v letu, viděla ho padat. Jako osmiletá nebyla schopná snést ten smutek. Natáhla ruku a padající motýl jí přistál na dlani. Obklopilo ji nehybné zelené světlo, cítila, jak skrze ni proudí do motýla život. Ten párkrát zatřepotal křídly a uletěl pryč. Bylo to poprvé, kdy její ruce zářily – poprvé, kdy použila svoji schopnost uzdravovat – a nebylo to nic jiného, než čistý instinkt. Matka jí řekla, že je výjimečná – vyprávěla jí o tom, že byla čarodějka s velkou mocí, ale nikdy v životě ji nenapadlo, že by mohla udělat tohle.



Karl byl s ní. Jeho desetiletá verze oněměla úžasem, když pozorovali malé stvoření stoupat vzhůru po slunečních paprscích. Obrátila se k němu se zářivým úsměvem a zachichotala se, když viděla jeho obdivný výraz.

„Vrátila jsi mu křídla“ řekl užasle. Pak se k ní naklonil, letmo ji políbil na tvář a řekl „Miluji tě,“ když se její chichot proměnil v nespoutaný smích.

Její radost odezněla tak rychle jak začal, když zachytila pohled její matky stojící pod vrbou. Okamžitě poznala, že všechno viděla.

Když se k nim přiblížila, byla její tvář bez výrazu a poprvé za celý ten čas uviděla v jejích očích tak chladný výraz… nebyla to schopna popsat slovy. Elena věděla, že ve chvíli, kdy vrátila motýla zpět do života, zabila část svojí matky. Kdyby věděla, že to bylo naposledy, kdy ji slyšela se naposledy zasmát, naposledy, kdy společně zazpívaly nějakou písničku, nebo kdy se spolu houpají v parku, nechala by motýla zemřít.

„Potřebuji si s tebou promluvit, Eleno, o sexu.“ Matčin hlas ji vytrhl ze snění, zneklidnilo ji zjištění, že má srdce naplněno smutkem z nedávných vzpomínek. Potom si uvědomila, co jí matka právě řekla.

„Ehm, mami,“ zamumlala.

„Prosím nepřerušuj, děsí mě to celý den…“ Nezvykle se natáhla přes stůl a vzala ji za ruku. „Eleno… ty jsi zvláštní. Být třináctá v našem rodě tě dělá zvláštní… a s tím přicházejí určité závazky.“

Elena protočila oči v sloup. „Mami, já vím, jak fungují kondomy a takové ty další věci.“

„Dobře, ale nevíš o tomhle… nikdy nemůžeš být s nikým ve vztahu.“

Pobaveně se zasmála, že její matka konečně po všech těch letech taky zavtipkovala. Vyprchalo to, jakmile se jejich pohledy střetly. Matčiny oči byly smrtelně vážné.

„Cože?“

„Sex je mocný zážitek pro každou čarodějku, stejně jako první menstruace, ale pro tebe je to desetkrát silnější.“

Ale Elena vůbec nevnímala, co jí matka říká, protože přestala poslouchat u části – nemůžeš být s nikým ve vztahu. Samozřejmě, že se jí ihned před očima zjevila Karlova tvář. Měl to snad být nějaký zvrhlý vtip? Myslela i snad její matka, že se děje něco mezi ní a Karlem? Věděla to, věděla, že v jejích očích něco viděla, když předtím vešla do Elenina pokoje.

Co to teď říkala? Mluvila o její první menstruaci? Jo, pamatovala si, jak poprvé krvácela – byl to divný zážitek… ale co to má co společného s tím, že by nikdy nemohla být s nikým ve vztahu?

„Eleno,“ stiskla jí matka pevně ruce, ve snaze vrátit ji zpět do přítomnosti. „Když budeš mít sex, odevzdáš svoje schopnosti – doslova. Muž, který se s tebou vyspí, přijme tvou magii a zůstane jí naplněný. Ty ztratíš svoje schopnosti a už je nikdy nebudeš moct získat zpět.“

„Tomu nerozumím,“ řekla neschopna slova, rozčílená, že se jí třese hlas.

Matka si povzdechla. „Nikdy nemůžeš mít sex, Eleno – nikdy.“

„Mami, mezi mnou a Karlem nic není –„

„Tohle není jen o tobě a Karlovi, týká se to všech kluků – nebo mužů – se kterými skončíš.“

Elena se opřela opěradla, celá zmatená. „Chceš mi tím říct, že protože jsem čarodějka, musím zůstat pannou – navždy?“

„Nejsi jen čarodějka, jsi třináctá generace čarodějek.“

„Neprosila jsem se o to, být třináctou generací čarodějek.“

„A já jsem se neprosila o to, nějakou porodit!“

Elena ztuhla. Přemýšlela, jestli právě dostala facku, protože ta slova zabolela.

Její matka poklesla. „Oh, Eleno, nemyslela jsem to tak… chtěla jsem tím říct, že ne vždy si můžeme vybrat naše cesty.“

„A mojí cestou je, být sama a umřít jako panna?“ vyštěkla. „Co když se budu chtít vzdát svých schopností? Co když budu chtít, aby je měl někdo jiný?“

„Opravdu bys chtěla hodit všechnu zodpovědnost na někoho jiného? Musel by se naučit způsoby magie, jeho dosavadní život by se totálně změnil… musel by se zodpovídat Radě. Nemohl by znovu vést normální život.“

Eleniny slzy si probojovali cestu ven. Tohle nemůže být pravda. „Nemůžu tomu uvěřit… nevěřím tomu.“

Matka jí držela za pravou ruku. „Pokud mi nevěříš, otestuj mě,“ řekla klidným a pevným hlasem. Navrhovala to, čemu všechny děti v Radě říkají Kouzlo detektoru lži. Krátký dotek matčiny duše by ji ujistil o pravdě.

Nemohla zastavit třes své ruky, když ji pokládala do matčiny. Natáhla svou mysl a zlehka se dotkla matčiny. Její oči zvlhly, slzy se prodraly ven a z hrdla ji unikl vzlyk, jen krátce před tím, než odkopla židli a utekla do svého pokoje.

3 komentáře: