středa 14. listopadu 2012

18. kapitola


O nějakou dobu později se Helen posadila na posteli a uvažovala, jak dlouho spala. Její spánek byl velmi neklidný. Mohla jen doufat, že ho bylo dost, aby se přečkala následující hodiny.
Za závěsy už byla tma, ale Griffin ji nepřišel vzbudit na cestu za Galizurem. Rychle se oblékla a přidala propínací vestu. Být dobře připravená může být skutečně výhoda, i když toho moc udělat nemohla. Bylo to ale pohodlné a hladká látka klouzala pod rukama a nedala se zachytit, a to by mohla využít jako výhodu pro sebe, pokud na ni někdo zaútočí. Vesta navíc hřála. Mužský střih a množství knoflíků připomínalo vojenský kabát, ale byla to jen další zvláštnost v jejím šatníku. I když bylo docela chladno, nemohla si dovolit brát ohledy na fyzické nepohodlí na cestě za Galizurem.

Po cestě ke dveřím popadla ještě rukavice. Byly vyrobeny z jemné slonovinově zbarvené kůže, která zakrývala dlaně, ale prsty nechávala volné.
Bude moci líp držet srp. Nebo ještě lépe, glaive.
Samozřejmě, nebyla tu žádná záruka, že Darius uzná za vhodné ji vyzbrojit, ale ona na tom bude trvat. Nečekané setkání s Raumem ji zastihlo nepřipravenou. Pokud by byla připravená – pokud by byla ozbrojená – nenechala by ho odejít živého.
Myslela na to cestou temnými chodbami a po schodišti. Odpočinek, jakkoli krátký, jí udělal dobře. Poprvé od požáru cítila, že má svůj život pod kontrolou.
Dům byl tichý, tikání starožitných hodin ve foyer bylo jediné, co slyšela, když sestupovala po schodech. Začala se bát, že ji tu Darius a Griffin nechali, ale o chvíli později uslyšela jejich hlasy přicházet z knihovny. Pokračovala do zadní části domu. Hlasy se zvyšovaly rozrušením, když se blížila ke dveřím. Zastavila se těsně před nimi a naslouchala.
„… jak to ospravedlníš,“ dokončil Darius. „Není moudré vytvářet si nějaký vztah.“
„Co tvůj vztah k Anně?“ Griffinův hlas byl vyzývavý. „To je moudré?“
„To není… vždyť to víš.“ Slyšela tvrdost v Dariových slovech.
„Ano, vím. Ale i když jsi můj starší bratr, neznamená to, že mi můžeš říkat, co mám dělat ve svém soukromém životě.“
Helen udělala krok ke zdi a snažila se zpracovat, co říkali. Mluvili snad o ní?
„Je to tvoje věc,“ řekl Darius tiše. „jen se tě prostě snažím uchránit bolesti.“
„Tvůj názor na to jen dokazuje, jak málo o tom víš. Prosím, jen se drž dál od mých věcí, ano?“ odsekl Griffin. Nikdy ho neslyšela se takhle postavit bratrovi. Opravdu jí to bylo vrcholně nepříjemné a tváře jí jen hořely.
Otočila se a opatrně přešla zpátky ke schodům. Tentokrát je na svůj příchod upozornila.
„Griffine? Darie?“ zavolala, když mířila znovu do knihovny.
„Tady, v knihovně.“ Napadlo ji, jestli je to jen její představivost, že Dariův hlas zněl stroze.
Vracela se po svých stopách, nasadila klidný výraz a snažila se zapomenout na rozhovor, který zaslechla před minutou. Úplně to nefungovalo. Když se setkala s Griffinovýma očima, dokázala vydržet pohled jen na vteřinu, než odvrátila pohled.
„Kolik je hodin?“ zeptala se. „Jak dlouho jsem spala?“
„Téměř tři hodiny.“ Griffin se zvedl z pohovky. „Evidentně to bylo potřeba. Cítíš se lépe?“
Přikývla. „O moc. Ačkoli jsem se obávala, že jste odešli za Galizurem beze mě,“ řekla  a  vrhla bezvýrazný pohled směrem k Dariovi.
Rozesmál se nahlas. „Přepokládám, že si myslíš, že to já jsem ten, kdo navrhl nechat tě tu, i když asi ne z důvodů, které si představuješ.“
„Prosím,“ řekla otráveně. „Pouč mě.“
Obešel stůl a popadl vestu na cestě k ní „Je to prostě otázka bezpečnosti. Tvojí i naší. Nejsi připravená čelit přízrakům a démonům, kteří nás loví, musíme se o tebe pořád starat, a pak tvá přítomnost zamená pro nás rozptýlení.“ -  Jeho oči přelétly k bratrově tváři. „Pro některé z nás víc než pro ostatní.“
Helen viděla zrudnout Griffinovy tváře předtím, než se odvrátil. Nelíbilo se jí, že musela trpně snášet Dariovo špičkování a nechtěla sloužit jako zbraň v Dariových útocích proti Griffinovi.
Zvedla bradu a snažila se, aby její slova zněla nenuceně. „Možná bych nemusela být jen nežádoucí rozptýlení, kdybyste mi dali zbraň, abych se taky mohla bránit.“
Dariův smích se rozléhal po místnosti. „Naopak. Ještě víc by nás rozptylovalo nechat tě ovládat zbraň, se kterou to vůbec neumíš.. Nejvíc proto, že bychom byli v těsné blízkosti. Jedno malé uklouznutí, a byli bychom mrtví.“
Její hruď se napjala zlostí, pocit, který už pomalu spojovala s pouhou Dariovou přítomností. „Ano, ale - “
Ani neměla čas vznést svůj protest k Dariovi, když zvedl ruku a zarazil ji.
„Griffin už obhajoval tvůj případ, Helen. Nedostaneš zbraň. Ne teď. Konec diskuze.“  Už  v půli řeči vyrazil  ke dveřím, a po cestě jen tak neadresě do vzduchu prohodil: -  „Půjdeme?“

                                                                                       ***

Helen pospíchala za Dariem a zuřila.  Griffin ji vtáhl pod světlo pouliční lampy.
„Nechápu, proč musí o všem rozhodovat!“ vybuchla.
„Nedělá to,“ řekl Griffin. „ale někdy je prostě efektivnější, když si myslí, že ano.“
Dotek jeho ruky na její byl nečekaně intimní. Její vztek byl okamžitě zapomenut, a maně si  vybavovala okamžik, kdy ji Griffin držel také tak blízko u sebe, když šli poprvé za Galizurem. Nyní, když se Griffinovy prsty otřely o její pas a jeho paže si ji přitáhla blíž k sobě, cítila pevný dotek jeho těla na svých zádech, to zvláštní chvění začalo v břiše a stoupalo nahoru, až pocítila, jak jí opět hoří tváře.
Promluvila, aby zakryla nervozitu. „Myslím, že bych se měla naučit skákat sama, nemyslíš?“
„A přijít o příležitost být takhle blízko u tebe?“ Jeho hlas u jejího ucha byl zastřený, jeho dech ji lechtal na hebké kůži krku. „Myslím, že je to ode mě hloupé, ale pokud si to budeš přát, naučím tě to.“
Přikývla, ale hlas se jí zasekl v krku.
„Dobře,“ řekl. „Ale ne dnes v noci. Dnes zůstaneš se mnou.“    ...
V jeho hlase bylo něco majetnického a impozantního. Něco, co tam předtím neslyšela. Ale neměla čas nad tím dumat. O chvíli později si ji přitáhl těsněji ke svému tělu a ona pocítila ty zvláštní vjemy při přemístění, podobně jako minule. Její fyzické bytí se rozpadlo, prakticky zmizelo jako dým v londýnském vzduchu.
Hned nato byla zpět pod lampou před Galizurovým domem s Griffinovýma rukama omotanýma kolem sebe.
„Už ji můžeš pustit.“ Helen se otočila k Dariovi, z jehož hlasu sarkasmus úplně prýštil.
Griffin ustoupil a Helen byla překvapena, jak jí najednou chybí teplo jeho těla.
Pohnuli se směrem k Dariovi a následovali ho ke dveřím. Anna po chvíli odpověděla na jeho klepání, a po krátkém a uspěchaném přivítání se vlekli potemnělými chodbami k salonu. Helen byla zticha. Putování chodbami vypadalo spíš jako průchod do jiného světa, ticho jen podtrhovalo pocit, že opouštějí jeden svět a vstupují do jiného. Jako kdyby labyrint chodeb byl očarovanou branou a mluvení mohlo kouzlo zlomit.
Konečně za nimi Anna zavřela poslední dveře a otočila v zámku jedním z podivných klíčů s ozdobným kroužkem. Otočila se k nim s úsměvem.
„Otec je v laboratoři. Je trochu frustrovaný postupem svého nového šetření.“ Podívala se na Daria. „Možná bys chěl vzít Griffina dolů, zatímco my s Helen připravíme čaj?“
Darius přikývl, jeho pohled změkl a Helen se podivila, že mohl vypadat tak jinak jen na základě toho, že se podíval na Annu. Jeho náklonnost k ní úplně změnila jeho  rysy. Nebo se spíš zdálo, že je to úplně jiný člověk a tohle je jeho každodenní vzezření; a ten rozzlobený, samolibý a sarkastický výraz je jen maska, kterou nechá v přítomnosti Anny spadnout.
„Budeš v pořádku?“ zeptal se Griffin a otočil se k Helen.
Usmála se. „Samozřejmě.“
Malinko kývl hlavou. Když Helen sledovala, jak sestupuje po schodech, nemohla se ubránit pohledu na něj. Oceňovala jeho ochranu, samozřejmě, ale nijak netoužila, aby se na ni díval stejným způsobem jako Darius na Annu. Jako kdyby byla tak křehká. Jako na věc, která se musí držet opatrně, jako se drží krásná růže, opatrně, abyste nepomačkali sametové okvětní lístky.
„No dobře!“ Annin hlas přerušil její myšlenky. „Řekla bych, že brzy budeš vědět, jak se cítím.“
Helen´celá zrudla. „Nevím, co tím myslíš.“
„Jistěže nevíš.“ Anna se usmála a Helen v tom úsměvu zachytila první náznak chytrosti a lstivosti. Chytla Helen za ruku. „Pojď. Můžeme si o tom promluvit, zatímco budeme dělat čaj."
Kromě svých rodičů znala Helen v průběhu let jen velmi málo lidí. Teprve nyní si začala uvědomovat, jak osaměle žila. Annina nabídka přátelství na ni silně zapůsobila, a i když Helen nebyla zvyklá na dotyky od cizích lidí, dovolila, aby ji vyvedla z místnosti; a nedokázala úplně skrýt úsměv, který se jí usadil na tváři při Annině vyprávění, jak pro ni bylo obtížné překousnout Dariovu přehnaně ochranitelskou náturu.
„Je to prostě k zbláznění!“ řekla, pustila Heleninu ruku a přešla kuchyni. Vzala konvici, která prudce vřela na sporáku. „Když chvíli sleduješ, jak se ke mně chová, myslela by sis, že každou chvíli padnu mrtvá k zemi.“
„Proč se tolik bojí?“ zeptala se Helen.
Anna si povzdechla. „Mé srdce má takovou malou vadu,“ řekla. „Začalo ho nudit bít každý den ve stejném rytmu.“
Helen zavrtěla hlavou. „Nerozumím.“
„No, to je tak,“ Anna zaváhala a sáhla do jedné z horních skříněk pro plechovku čaje, než pokračovala. „Někdy vynechá úder a někdy se zrychlí tak, že se zadýchám.“
„Bolí to?“ zeptala se Helen, přešla směrem k pultu, kde Anna sypala čaj do šálků.
Anna se na chvíli zastavila a zadívala se do dálky, jako kdyby odpověď na Heleninu otázku hledala na vybledlém papíře na protější zdi.
„Ne tak docela.“ Trochu se zasmála a obrátila pohled na Helen. „Je to spíš pocit, jako kdybych běžela příliš rychle. Cítím, jak mi bije v hrudi, a pak cítím horko v tvářích, jako kdybych se červenala rozpaky. Ale ne.“ Zavrtěla hlavou. „Nebolí to.“
„Je to… “ Helen se odmlčela, hledala vhodné slovo. „Je to nebezpečné?“
Anna se otočila k Helen a jemně položila dlaň na její ruku. „Zajímá tě, jestli na to zemřu.“
Nebyla to otázka a Helen byla překvapena bolestí, kterou ucítila v srdci při představě, že se něco takového s Annou děje . Přesto si Anna zasloužila svůj díl pravdy, kterou, jak se zdálo, dopřávala všem ostatním.
Helen přikývla. „Nejspíš ano.“
Annin úsměv byl laskavý. „Nemusíš se bát. Lékaři se stále dovídají něco nového o mé chorobě, a já už se s ní narodila a daří se mi docela dobře s ní vycházet.“ Nalila kouřící vodu do připravených šálků, otočila se a postavila konvici zpět na sporák. Když znovu promluvila, trochu ztlumila hlas. „Darius musí pochopit, že mám povinnosti, které se důležitostí zcela vyrovnají mé lásce k němu.“
Helen se snažila skrýt své překvapení nad její přímostí.
„Bojí se, že se ti něco stane?“ zeptala se Helen. „Kvůli tvému srdci?“
„Mimo jiné. A chápu to. Opravdu.“ Anna postavila na stříbrný podnos misku s cukrem a malý talířek s citronem. „Ale má rodina pracuje pro Dictatu po celá staletí. Celá řada mých předků žila v útrapách, ale všichni se ze všech sil snažili správně splnit svou povinnost, a stejně tak ji budu plnit já.“
Helen naložila šálky na tác. „A co přesně tvůj otec dělá? Co dělali tví předkové pro Disctatu?“
„Jsme prostředníky mezi druhy,“ řekla. „Pohybujeme se na hranici s Dictatou, a jednáme ve prospěch Opatrovatelů, zastupujeme vás ve sporných případech. A pomáháme vám bojovat proti lidem, kteří vás loví.“
Helen zavrtěla hlavou. „To nechápu. Myslela jsem, že se ty vraždy staly teprve nedávno.“
„Tyhle ano.“ Annin hlas byl vážný.
„Co tím myslíš?“
„Opatrovatelé byli loveni v celé své historii. Ale tato hrozba je nebezpečnější a po pravdě řečeno, nejvíc se blíží k úplnému vyhlazení vašeho druhu. Ale vždy jste žili v nebezpečí.“ Anna zvedla stříbrný tác z pultu. „Otevřeš mi dveře?“
Helen přidržela dveře otevřené. „Mohu ještě nějak pomoci?“
„Ale to je docela v pořádku. Jsem zvyklá nosit otci čaj, když pracuje.“
Helen následovala Annu přes salon ke schodům a obdivovala její obratnost a sílu. Šálky, misky, talířky a lžíce ani jednou necinkly, když sestupovala po schodech s Helen v patách.
„Nerozumím tomu.“ navázala Helen na předchozí rozhovor, když sešly ze schodů, „kdo jiný než Syndikát nám ještě chce ublížit?“
„Kdo by nechtěl?“ řekla Anna tiše. Jejich kroky se rozléhaly v kamenném tunelu, když mířily k slabě namodralému světlu Orbu v dálce. „Jeden z vás měl vždy klíč k záznamům. Do minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Vždycky tu byl někdo s dostatečnou mocí – nebo prostě ambicemi – aby se pokusil o převrat.“
„Tak proč ten poplach tentokrát?“ zeptala se Helen.
Viděla obavy v Anniných něžných hnědých očích. „Protože nikdo nikdy nebyl tak blízko k vyhlazení Opatrovatelů.“

Žádné komentáře:

Okomentovat