sobota 10. listopadu 2012

17. kapitola

Nějakou dobu potom, co Raum odešel, seděla na kamenných schodech vedoucích do domu. Zpočátku ji instinkt nutil, aby se dala do jeho pronásledování. Aby ho sledovala. Aby ho zabila, jako on zabil její rodiče.
Nebo objednal jejich vraždu, jak tak rád říká.
Ale byla příliš dobře vytrénovaná. Rozum rychle převzal kontrolu. V době, kdy ze sebe setřásla šok a vyšla z domu, Raum byl dávno pryč. Mimo to, neměla žádnou zbraň.
Přemýšlela nad jeho výstupem se směsí vzteku a zvědavosti. Jak se opovážil vrátit se sem, na místo svého hrůzného zločinu?
Na druhou stranu, proč ji nechal znovu naživu?
Stmívání se snášelo na město, když se konečně zvedla. Vydala se na cestu a se zavrzáním za sebou zavřela bránu. Lampy podél silnice už svítily, kouř z jejich plamenů se měnil v dým plný sazí. Temně šedé mraky jí letěly nad hlavou. Úplně zakryly slunce a Helen si nemohla pomoci a přemýšlela, jestli to není znamení konce. Nastala snad ta náhlá temnota proto, že Orb – a svět, který reprezentuje – umírá? Zamrazilo ji, třela si rukama paže, a trochu si dělala starosti, co Darius a Griffin řeknou na její dlouhou nepřítomnost.
Myslela na to, že by Griffin mohl obejmout její třesoucí se tělo ve své hřejivé náruči. Nebyl tak troufalý ani tak sebejistý jako Darius, ale byla v něm klidná jistota, která v ní vzbuzovala důvěru. Přes všecku Dariovu sílu to byl Griffin, s kým se cítila bezpečně.
A to v tuhle chvíli něco znamenalo.
Zastavila se na rohu a čekala, až přejede řada kočárů, když zahlédla noviny.
Kamelot stál na rohu a snažil se nalákat kolemjdoucí. A i když to bylo jen běžné vydání, něco na přebalu přitáhlo její pohled.
Vrátila se, přehrabovala kabelku a hledala drobné.
„Děkuji, slečno,“ řekl chlapec a podal jí noviny.
Přikývla už na odchodu, oči upřené na článek přes celou první stranu.
Syndikát nyní vlastní 92% průmyslu a obchodu!, křičel hlavní titulek.
Ale to nebylo to, co upoutalo její pozornost. Byla to zrnitá fotografie pod titulkem. Přiblížila si noviny k obličeji, snažila se líp rozeznat podrobnosti v ubývajícím světle. Náhle byla vyrušena prudkým nárazem do levého ramene.
„Dávej pozor!“ Starý dělník se otočil, podíval se na ni a pokračoval dál po ulici.
Ustoupila stranou nepříjemně otřesená. O chvíli později, když se opírala o zeď modistky nedalo domu Channingů, to zkusila znovu. Nyní, bez rušivého strkání kolemjdoucích, mohla rozeznat obraz gentlemana u podivného nového kočáru bez koní. Detaily jeho tváře nerozeznala, ale něco známého bylo na boku kočáru. Něco velice povědomého.
Naklonila noviny ke světlu nejbližšího lampy. Když konečně zaostřila na fotku, uslyšela v duchu Raumova slova…
… odpověď je na dosah.
Ani si nemohla vzpomenout, kdy naposledy běžela, ale strčila si noviny pod paži a utíkala ulicemi Londýna tak rychle, jak jen dokázala.

                                                                               ***

Nejasně si uvědomila, jaký hluk dělá, když s třeskem zabouchla dveře a rozeběhla se halou. Našla bratry v knihovně s ústy dokořán, když rozrazila dveře.
„Co to sakra - “ začal Darius.
Helen zvedla ruku a snažila se popadnout dech. „Vím… co… znamenají ty iniciály na…  papíře.“
Griffin pozdvihl obočí. „Jaké iniciály?“
Přešla místnost a strčila noviny před něj. „Ty na pergamenu. Od Rauma.“
Chvíli se na ni díval, snažil se pochopit.
„Podívej!“ křikla.
Sklopil pohled k novinám. Viděla, jak jeho oči přelétly článek, tak přistoupila blíž a ukázala na obrázek.
„Ne článek,“ řekla. „Ten obrázek...“
Naklonil noviny směrem k lampě, zatímco Darius nasadil svůj obvyklý znuděný výraz, kterým ale občas probleskla zvědavost.
Zdálo se jí jako věčnost, než Griffin vzhlédl, a v jeho očích se objevilo zhrozené porozumění, když se setkal s Heleniným pohledem.
„Victor Alsorta?“ Bylo vše, co řekl.
Helen přikývla a snažila se ignorovat pálení v plicích. „Je to stejné, ne? Ty znaky na kočáře?“
Griffin podal noviny Dariovi. „Podívej se.“
Darius se na ně díval méně než minutu, než je zmačkal a odhodil na stůl. Vyskočil na nohy  a začal přecházet po knihovně.
„Proč by si Victor Alsorta objednával vraždy Opatrovatelů?“ zamumlal. „A jak vůbec mohl vědět, co jsme? Musí tu být nějaké další vysvětlení.“
Helen věděla, že by měla říct Dariovi a Griffinovi o své hádce s Raumem. O jeho skrytém náznaku, že by mohli najít všechny dílky skládačky, pokud budou opatrní.
Ano, jenže když otevřela pusu, aby promluvila, slova nepřicházela. Její tvář zrudla, když si vzpomněla na Raumovu přítomnost v ohořelém salonu. Na jeho dech na její tváři. Na jeho ruku na její paži.
Nebyla to přitažlivost, která by jí vehnala horko do tváří. Tím si byla dost jistá. Byl to stud. Styděla se, že tam jen tak stála a vedla rozhovor s mužem odpovědným za smrt jejích rodičů.  Styděla se, že nenašla způsob – jakýkoli způsob – zabít ho, když už ho tam měla před sebou.
Nemohla to nyní říct bratrům. Byla by to jen další komplikace, když všecko, co potřebovali, bylo postupovat společně vpřed. Počká. Raum se může znovu objevit a příště už bude připravená.
Její mysl jí našeptávala, že jsou to jenom výmluvy. Ospravedlnění, aby si zabránila dělat věci, o kterých věděla, že by je dělat měla. Ale na tom nezáleželo. O chvíli později Griffin promluvil a ona už měla všechny důvody, které potřebovala, aby Rauma a jejich podivné setkání pustila z hlavy.
„Sice se to zdá neskutečné, ale je to první opravdové vodítko, ke kterému jsme se dostali,“ řekl Griffin Dariovi. „Kdokoliv je za těmi vraždami, už úspěšně zavraždil sedmnáct z nás, navzdory tomu, že jsme byli dobře ukryti a chránění Aliancí, a s naší nemalou mocí. To vyžaduje nezanedbatelný vliv. Ten druh vlivu, jaký má Victor Alsorta. Zdá se, že bychom měli alespoň prozkoumat možnost, že je zapojen.“
Helen přikývla. „Já souhlasím. Logo za tím je rozmazané, ale mohlo by být stejné. Nebylo by rozumné nepočítat s jeho zapojením.“
Darius si třel strniště na bradě. „Dobře. Navštívíme Galizura dnes v noci. Jestli má někdo informace o Alsortovi, bude to Galizur.“
Griffin se podíval na Helen. „Dobrá práce, Helen. Začínali jsme se o tebe bát, ale zdá se, že jsi celou dobu mimo dům strávila úspěšně.“
V tom prohlášení byla jemná otázka.
Raumova tvář jí proběhla před očima, a musela rychle potlačit tiché sebeobviňování za lež, kterou se chystala říct. „Šla jsem do domu. Já… musela jsem to vidět.“
„Do domu?“ Darius na ni pohlédl ze své pozice u okna. „Tvého domu?“
Přikývla.
„Měla jsi mi to říct, že tam chceš jít.“ Griffinův hlas byl jemný. „Šel bych s tebou.“
Odvrátila se od obavy v jeho očích, zaměstnávala se třením šmouhy z jinak lesklého stolu. „Bylo to impulzivní. A už jste byli pryč.“
„Stejně,“ řekl. „Nelíbí se mi pomyšlení, že chodíš sama po ulicích. Je to příliš nebezpečné.“
„Děkuju. Opravdu. Budu si to pamatovat.“ Nechtěla si ani představovat, co by Griffin řekl, kdyby věděl o nebezpečí, ve kterém opravdu byla, a co by řekl na skutečnost, že nechala Rauma odejít bez protestů. „Myslím, že si půjdu lehnout předtím, než půjdeme za Galizurem.
Odešla z pokoje bez dalšího slova. Griffin vypadal dotčeně, ale nedokázala dál zůstat v jeho společnosti. Bylo toho příliš, co jí vířilo myslí. Příliš mnoho viny a příliš zmatků. Nemohla snést tlak z toho, jak se snažila všechno si v hlavě uspořádat. A nemohla u toho snést ani Griffina.

                                                                                      ***

Byla zpět ve svém pokoji na pohodlné matraci, která jí zatím nahradila postel, ležela ve tmě a oči ji pálily vyčerpáním. Věděla, že potřebuje spát. To, co mělo přijít, vyžadovalo její pozornost a ostražitost. Ale její mysl nepřestávala pracovat.
Postavila se tváří v tvář nepopiratelné pravdě.
Natáhla se pro fotografii na nočním stolku. Papír v její ruce byl pevný a lesklý a okraje se začínaly kroutit. Zahleděla se do hlubin matčiných očí a snažila se porozumět. Mohli její rodiče vědět, dokonce i za toho teplého dne, že může dojít k téhle situaci? Tušili, že zahynou rukou vraha? Že Helen bude na světě sama, neschopná uronit pro ně dokonce i jedinou slzu?
Když bylo už vše řečeno a probráno, zůstávala ještě tahle hrozná věc, a to bylo to nejdivnější a působilo jí to velkou úzkost. Věděla, že se ve světě dějí strašné věci. Hluboko uvnitř dokonce věděla, že její rodiče museli s tímhle vším počítat.
Ale její vlastní neschopnost správně truchlit bylo něco, co nemohla pochopit a už vůbec ne si to odpustit. Dobří lidé truchlí, když se dějí špatné věci, ne? Mají pocit ztráty a smutku a dokážou to dát vhodným způsobem najevo.
Ale i když jí někde vprostřed hrudi jakoby zůstávala díra, ve které je uložena tupá a neutuchající bolest, tak v místě, kde jí v hrudi tepe srdce, tam žádnou skutečnou bolest ani pocit ze ztráty necítí. Její duše je chladná jako zimní Londýnský vzduch, a její žal je jen stínem pomsty, která je po setkání s Raumem stále reálnější a reálnější.
Raum. Myšlenka na něj rozjitřila její hněv. Byla to Raumova vina, že jsou její rodiče mrtví. Jeho vinou musí Helen trpět nejen jejich ztrátou, ale i ztrátou sebe sama. Ztrátou všeho, čím myslela, že bude, když si dřív o sobě myslela, že je laskavá a soucitná a i když ne zrovna fyzicky silná, tak alespoň odvážná a ochotná bránit to, co miluje.
Dusila svůj vztek v sobě. Nechala ho doutnat jako osamělou jiskru nezbytnou k zapálení ohně.
A celou dobu si říkala, že je to proto, co Raum udělal, a taky že byla nucena vidět samu sebe, ne jak si samu sebe představovala, ale jaká opravdu je.

Žádné komentáře:

Okomentovat