středa 7. listopadu 2012

16. kapitola

Kráčeli směrem k přední části domu, s Dariem se setkají až později u večeře. Griffin si do té doby musel něco zařídit a byl už na půl cesty k předním dveřím, když Helen něco napadlo.
„Griffine?“
Otočil se k ní a slunce zlatě zasvítilo v jeho vlasech. „Ano?“
„Co s tím srpem?“ zeptala se. „Mohu dostat jeden už teď? Abych se mohla bránit.“
Zarazil se a pátravě na ni pohlédl. Po chvíli přikývl. „Promluvím si o tom s Dariem.“
Zavřel za sebou potichu dveře. Helen stála na konci schodiště a přemýšlela, jestli Griffinovo zaváhání bylo kvůli starosti o její bezpečí, nebo strach z její neschopnosti zacházet se srpem. Vzdychla. Vždyť na tom nezáleželo.  ....
Přecházela po foyer a rukou přejela po zábradlí z leštěného mahagonu. Nemohla se vyrovnat s myšlenkou, že se stal domovem po ni tento neznámý, cizí dům. Její vlastní dům, velkolepě se vypínající k nebi, už nebyl plný světla, smíchu a vzušených diskuzí.  Všechno bylo pyč.
Trochu ji pálily oči, cítila únavu a tupou bolest v celém těle, ale při pomyšlení, že by zůstala ve svém pokoji, jí naskočila husí kůže. Ve svém rozrušení by nemohla odpočívat.
Ne, dokud to sama neuvidí.
Zaváhala jen na chvilku, pak odemkla dveře. Vzápětí stála venku v chladném odpoledni,  vítr jí čechral vlasy, a město rachotilo všude kolem ní.
Vydala se směrem ke Claridge zpět po svých stopách z té noci, kdy unikla z hořícího domu, a zároveň se snažila nemyslet na všecku tu hrůzu, která ji hrozila pohltit. Jakmile došla k hotelu, už nebylo těžké najít cestu domů. Za méně než 20 minut  dorazila k lékárně na rohu a pak k cukrárně na konci bloku. Všechno bylo tak bolestně povědomé, a přece to  vypadalo jinak, než když tudy procházela posledy.
Mimovolně zpomalila a přemítala, jestli se tam má vůbec vracet. Vždyť věděla, co se stalo.  A jak to skončilo.
Nebo ne?
Možná to nebylo dost, jenom oznámení, že její rodiče jsou mrtví. A její domov vyhořel do základů s rodiči uvnitř. Možná to musí vidět na vlastní oči, i když to bude hrozné. Pomalu šla dál a přemýšlela.
Napřed ucítila zápach. Ten vyvolal další vzpomínky na scénu v  ložnici. Štiplavý kouř napřed páchl jako ten z londýnských pouličních lamp. Když šla dál, zápach sílil.
Jak se blížila k domovu, všechno kolem se začalo víc a víc měnit. Všechno bylo jiné, všechno se změnilo, i vzduch kolem byl úplně jiný, protože její domov přestal existovat.
I když se na ten pohled celou cestu připravovala, nedokázala uvěřit svým očím. Konečně byla na místě. Zčernalý kámen a cihly. Okna, která a ni zírala jako slepé oči, když se přiblížila.
Tohle přece nemohl být její dům. Prostě nemohl.
Pryč byly podlahy pokryté vysokým kobercem, kde se učila lézt a chodit, pryč byla  jídelna, ve které s otcem diskutovali o politice. Toto pusté zbořeniště nemohlo být na místě té svěží zahrady, kde si dávali čaj s Wrenem–Raumem, když byla ještě dítě. Tohle nemohlo být to místo, kde její matka klečela s širokým kloboukem na hlavě a odstříhávala květy vyšlechtěných růží do vázy.
Ale bylo to tak. A ona to věděla. Poznala ty tvary, třebaže byly tak hrozně zničené.
Opatrně se blížila k domu a odolávala nutkání zakrýt si ústa a nos kvůli zápachu. Snažila se nemyslet na to, co se tam stalo.
Zastavila se  před železnou branou, která visela nakřivo v pantech. Hleděla na  sazemi ušpiněnou fasádu domu a chvíli jí připadalo, že rozsah požáru nebyl zase tak hozný. Kromě ohořelých cihel kolem okenních rámů a prázdného vchodu byla přední část domu neporušená. To ale nebylo jediné, a když si dům chvíli prohlížela, uviděla rozsah škod.
Knihovna, kdysi chráněná stěnou podél strany domu, byla nyní vystavena na odiv. Mohla matně rozeznat police za hromadou trosek, které spadly z druhého patra. Z té spousty otcových knih nezbylo nic než popel. Připadalo jí to nepřirozené, že všichni kolemjdoucí mohou vzhlédnout a uvidí místnosti, které patřily jen jí a její rodině. Náhle se cítila zranitelná, jako kdyby stála venku jen v korzetu.
Dým stále stoupal z trosek a šedivá mlha halila jejich okraje. Sotva zaregistrovala vrzání , když otvírala branku. Kráčela zcela automaticky. Musela to vidět. Všechno se to stalo příliš rychle. Musela se smířit s událostmi, které si pamatovala, s událostmi, které se skutečně staly, zatímco se schovávala ve stěnách pokoje. A mezitím, co unikla přes tunel pod jejich domem.
Jako zbabělec, šeptal rozzlobený hlas v její hlavě. Dělala, co mohla, aby ho ignorovala. Cestou nahoru zvedla hlavu, aby si prohlédla střechu. Na jedné straně spadla a zanechala prostor otevřený k nebi. Přesto Helen mohla rozeznat zčernalé omítky a zrcadlo stále ještě visící na stěně matčina pokoje.
Pokračovala nahoru překvapená, že vidí stopy vedoucí k přední části domu ještě neporušené. Někdo by ji měl zastavit, říct jí, že to není bezpečné.
Nikdo to neudělal.
Lidé procházející kolem se zdáli velmi daleko a zvuky z ulice zněly jako z jiného světa.
Zastavila se na prahu domu, vzpomněla si na vyřezávané dveře, které kdysi stály v rámu. Nezbyly to po nich žádné stopy. Žádné ohořelé zbytky u jejích nohou. Vypadalo to, jako by se vypařily nebo nikdy neexistovaly.
Vstoupila do šera za nimi a zkoušela opatrně přenášet váhu na podlaze celou cestu přes přední halu. Kdysi slavnostní schodiště, které se stáčelo na obou stranách a v centru se spojovalo, bylo nyní neprůchodné. Helen předpokládala, že hromada kouřícího dřeva před ní reprezentovala zbytky  z něho, ale nebyla si tím jistá. V každém případě se už nemohla  podívat do dětského pokoje. Žádné zachráněné upomínky. Alespoň ne v horních patrech.
Pokračovala dál halou a zahnula do salonu. Znala jeho polohu, ale byl tak ohořelý a poškozený, že by ho jinak nepoznala.
Podlaha byla pokrytá sazemi, plná podivných objektů pohupujících se na vodě, která musela být použita k uhašení plamenů. Na vnější straně zčernalé kouřem se stromy a vinnou révou viděla díry v omítce a lištách.
Na tomto místě nezůstalo vůbec nic. Nábytek byl pryč tak jistě, jako kdyby tam přišla skupina imigrantů a úplně všecko si odvezla. Samozřejmě že nepřišla. Oheň to zvládl sám.
Právě když zvažovala, jestli je moudré jít do kuchyně, podlaha za ní tiše zavrzala. Zvuk téměř okamžitě utichl. Na chvíli zůstala úplně paralyzovaná strachem, a nedokázala se ani pohnout. Zadoufala, že se přeslechla. Když se to ozvalo znovu, ustoupila a instinktivně se přitiskla ke zdi.
Na chvíli jakoby byla v jiném pokoji a v jiném čase. Přeplněná party, ve které byla aspoň o stopu menší než ostatní zúčastnění. Lidé v oblecích drželi brýle a smáli se až příliš hlasitě. Slyšela otcův hlas.
„Předpokládejme, že sis teď někoho všimla, Helen. Někoho, pro koho bys chtěla zůstat neviditelná. Co musíš udělat jako první?“
Odpověděla bez zaváhání. V oparu vzpomínky byl její hlas mladší a jemnější. „Odejít bez povšimnutí.“
Viděla otcovy vážné oči upřené do svých. „A proč?“
„Protože moje šance na útěk jsou mnohem menší, když mě ten druhý uvidí,“ řekla.
„Správně, holčičko.“ Její otec přikývl se smutným úsměvem na tváři. „Správně.“
V její mysli se  hlas jejího otce rozléhal jako zvon. Přesunula se do stínu, zkoušela každý krok, aby  palubky pod její vahou nezavrzaly.
Když se objevil stín postavy ve dveřích, přinutila se dýchat pomalu a klidně. Její oči našly možné východy za méně než pět sekund.
Stěna za ní byla natolik nestabilní, že by se jí dokázala probourat.
Skleněné tabule v oknech, ke kterým by se mohla dostat čtyřmi dlouhými skoky.
A dveře, ve kterých teď stála stínová postava.
Zřejmě krajní možnost.
Nevěděla, jestli ji vidí, ale než se rozhodla co dál, postava promluvila.
„Umím si představit, že už jsi našla východy.“ Hlas byl povědomý, mužský. „Všichni jste byli dobře vycvičeni.“
Raum.
Musela zůstat skrytá. Chtěla si dát tolik času, kolik bylo možné, aby vypracovala únikový plán. Ale ta slova ji tak rozčílila, že vystoupila ze stínu bez rozmyslu.
„Všichni jsme byli dobře vycvičeni.“ Vyplivla na něj slova. „Býval si jedním z nás.“
Udělal krok do místnosti a jeho stín byl ještě děsivější. Když promluvil, hněv v jeho hlase zrcadlil její vlastní.
„Už je to velmi dávno, kdy jsem byl jedním z vás.“
Zavrtěla hlavou. „Ne dost dlouho, aby to ospravedlnilo tvou zradu.“
„Nemáš právo mě soudit.“ Téměř ta slova vykřikl, a ona ucítila vlnu strachu a  žaludek se jí sevřel. „Nevíš nic o mém životě.“
„Že nemám právo tě soudit?“  Pohodila hlavou. „Jistěže mám právo tě soudit. Zabil jsi mou rodinu. Zabil bys i mě, kdybych neutekla.“
Zdálo se, že trošku ustoupil, ale pak znovu nasadil sebejistý výraz. „Řekl jsem ti, že nezabíjím.“
„No ano, vzpomínám si. Ty jen objednáváš vraždy.“ Její prsty toužily po zbrani. Po meči nebo dokonce i po srpu. „To je jako v pořádku, jo?“
Uhnul pohledem a znovu se jí zadíval do očí. Jeho vlasy zářily jako vyleštěný eben i v šeru. „Nevěděl jsem, že jsi to byla ty.“
„Jak jsi to mohl nevědět? Ty vraždy byly sotva náhodné. Zabíjel si Opatrovatele jednoho po druhém.“
Trhla sebou, když přistoupil blíž. Ustoupila, zvažovala své šance na útěk. Byla příliš blízko u zdi, nedokáže se dostatečně rozmáchnout, aby ji prorazila. Oknem by snad mohla uniknout, ale Raum vypadal rychlý a ve formě. Byl mnohem vyšší než ona a měl o dost delší nohy. Příliš riskantní.
A to už byl přímo před ní, sevřel jí paži, a už bylo jasné, že se z toho nevyvleče.
„Nedostal jsem jména Opatrovatelů,“ řekl, jako by se chtěl obhajovat. „Měl jsem jména rodin. Cartwrightovi a adresu. Vůbec jsem si nepamatoval tvé jméno. Pamatoval jsem si vážnou dívku s útlýma rukama, která mě vzala na čaj do zahrady plné růží. Tvé oči… tvé fialové oči jsem si ale zapamatoval.“
Jeho hlas byl tišší a ztěžklý smutkem, a Helen se musela soustředit na svou zlost, aby potlačila nevítaný pocit spřízněnosti s člověkem, který měl zabít její rodiče. A zabít ji.
„Nezajímá mě, co si pamatuješ a co ne. Zavraždil jsi mou matku a otce. Zavraždil jsi další Opatrovatele a jejich rodiny.“ Zaváhala, polkla a zvedla bradu. „A předpokládám, že nyní zabiješ také mě.“
Neměla v úmyslu vzdát se bez boje, ale potřebovala získat trochu času, aby se mohla vymanit z jeho sevření a naplánovat útěk.
Ale Raum se nesáhl pro zbrani. Nepohnul se vůbec.  Prostě se na ni díval svýma palčivýma očima, vteřiny se táhly a nebylo slyšet nic než zvuk jejich dechu a ona vnímala jeho železný stisk na své paži.
Konečně ji pustil. Ustoupila od něj.
„Možná později pochopíš, že se pleteš, a že to není poprvé ani naposledy," řekl tiše.
Vyrazil ke dveřím.
„Co to mělo znamenat?“ volala za ním.
Neodpověděl. Jednoduše šel dál a využil jejího zmatku k útěku, zatímco ona už vinila sama sebe, že ho nezadržela.
Právě předtím, než zmizel v chodbě, se otočil. „Tví přátelé vzali něco z mého psacího stolu. Teď máš vše, co potřebuješ.“
„Co tím myslíš?“
„Nechám tě naživu. Pro teď.“ Mluvil ztěžka, jako by slova byly balvany. „Odpověď máš přímo před sebou. Nemohu ti dát víc.“
A pak byl pryč.

1 komentář: