pondělí 5. listopadu 2012

14. kapitola


„Helen?“ Griffin se nesnažil být zticha, když ji uviděl na zemi. Rozeběhl se po žebříku dolů před svým bratrem a ve vteřině byl u ní. „Co se stalo? Jsi v pořádku?“
„Já… To bylo…“ Helen zavrtěla hlavou.
„Co se stalo?“ Darius se rozhlédl kolem, zřejmě tam bylo více k vidění, než bylo v této chvíli zřejmé. „Byl tu někdo?“
„To byl on.“ Otevřela ruku a ukázala jim klíč, který jí ležel v dlani.

Byl to klíč, díky kterému si byla jistá. Rozběhla se chvíli poté, co muž zmizel, zvedla předmět, který zarachotil o zem. V její dlani udeřil na strunu poznání, jak se cítila poprvé, když uviděla klíč nalezený v troskách jejího domu. Nyní zvon zvonil hlasitěji.
Přesunula se do dne, kdy slunce svítilo při jejím čajovém dýchánku v zahradě. Seděla se svým přítelem Wrenem u malého stolku, panenky se k nim přidaly a seděly na vlastních místech. Wren přijal čaj a stydlivě říkal, že má pro ni dárek.
Není to něco, co můžeš sníst, jako čajový koláček, nebo něco, co můžeš vypít, řekl. Něco lesklého a pěkného na koukání.
Když jí podal podivný předmět, dívala se na něj s údivem stejně jako nyní. Samozřejmě, že to nebyl stejný klíč. Ale pochopila, že to vyrobeno ve stejném stroji, a její imaginární kamarád už nebyl imaginární.
Slyšela svou matku, která na ně volala do zahrady; Helen! Raume! Pojďte dovnitř děti. Začíná se ochlazovat!
Raum, v oparu dětské paměti se stal Wrenem.
„Helen? Poslouchej mě, Helen!“ Griffinovy ruce byly na jejích ramenech a ona si uvědomila, že začal mluvit. Mluvil na ní už nějakou dobu.
Mrkla nahoru na něj. „Ano?“
Sebral jí klíč z ruky a držel ho před ní. „Kde jsi to vzala?“
„Nechal to tu pro mě.“ Podívala se mu do očí. „Raum to tu nechal pro mě.“

                                                                                    ***
„Já tomu nerozumím.“ Griffin přecházel po podlaze knihovny, dokud si Helen, stále v šoku, nesedla na pohovku. „Jak je možné, že ho znáš?“
„Neznám.“ Podívala se na své ruce. „Už ne.“
„Ale znala jsi.“ Darius mluvil z křesla nejblíže u ohně. Bylo zvláštní vidět ho tak v klidu, zatímco co Griffin pochodoval s kočičí energií po celé knihovně.
„Ano.“ Zírala do ohně praskajícího v krbu. „Nemyslela jsem si… Dobře, nemyslela jsem si, že byl skutečný. Hrála jsem si s ním docela často, když jsem byla malá. Ani se nepamatuju, kdy mě přestal navštěvovat.“ Podívala se nahoru na Griffina. „Zmínila jsem ho před matkou pře pár lety. Řekla mi, že hodně kreativních lidí má imaginární kamarády. Pamatovala jsem si jeho jméno jako Wren a ona mě nikdy neopravila. Byl to jediný přítel, kterého jsem kdy měla.“
„Raum Baranova je stěží přítel.“ Dariův hlas byl kousavý. „Klíč ve tvé ruce měl být pravděpodobně ponechán na místě naší vraždy.“
Chvíli jí trvalo, než jí ta slova došla. Když se tak stalo, podívala se na něj a šoku,
„Raum… Baranova?“ Postavila se a přecházela po místnosti ve snaze dýchat.
Griffin přikývl. „Andrei Baranova byl jen dítě. Bylo mu šestnáct v době smrti jeho rodičů. Ještě nedosáhl Osvícení.“
„Osvícení?“ Helen se narovnala. Hrozilo jí, že se jí hrdlo sevře kolem slov, které si její mysl spojila s věcmi, které Griffin a Darius říkali, s těmi, které se staly tak dávno, se zvláštně povědomým klíčem a modrookým klukem z její zahrady.
Griffin přikývl.
„Je to on, že ano?“ zeptala se. „Raum je ten, který zanechává ty klíče?“
„Vypadá to tak.“ Griffinův hlas byl tichý.
„Proč jste mi o něm neřekli?“ domáhala se. „Očividně jste věděli, že je to možné.“
Griffin pokrčil rameny. „Nebyli jsme si jistí. Raum zmizel po sebevraždě jeho rodičů. Aliance se ho snažila najít. Bylo neslýchané, že by se obrátila zády k Opatrovatelům, dokonce i k tomu, kdo ještě nedosáhl Osvícení. Ale Raum prostě zmizel.  A jak roky minuly, dobře… další Opatrovatel byl jmenován na jeho místo.“
Helen bojovala proti nově nalezené sympatii k chlapci, který ztratil vše. Dobře znala takovou ztrátu.
„Ale proč by nás chtěl všechny mrtvé, když byl jednou jedním z nás?“
„Myslím, že pomsta je sázkou na jistotu,“ řekl Darius.
Helen nemohla skrýt své překvapení. „Proč by se chtěl mstít na nás? Na našich rodinách? Nikdo nenutil jeho rodiče prodat klíče Syndikátu! Nikdo je nenutil spáchat sebevraždu!“
Darius promluvil. „Nikdo neříkal, že to musí dávat smysl, Helen.“
Zavrtěla hlavou a přecházela po podlaze. „Musí tu být nějaké vysvětlení.“
„Jestli tu je nějaké vysvětlení, které by ho mohlo zprostit?“ Griffinův hlas byl ocelově tvrdý. „Zabil naše rodiče!“
„Už jsem ti říkala, že on nezabíjel.“ Litovala svých slov hned, jakmile opustila její ústa, ale její lítost nic neudělala s Griffinovým vztekem.
„Na tom nezáleží.“ Podíval se dolů na ní, jeho oči zářily vztekem. „Objednal si ty vraždy. Nechal jeden ze svých klíčů v ruce mé mrtvé matky. Ten fakt, že jí nevzal život osobně, ho stěží dělá hodného vykoupení.“
Polkla, přemýšlela, proč bylo tak těžké mluvit. „Já vím. Já jen říkám, že může být víc důvodů, než je zřejmé.“
„Vlastně,“ Darius ji překvapil, že mluvil klidně. „Helen má pravdu.“
„Opravdu?“ z Griffinova hlasu odkapával sarkasmus. „Prosím, pouč mě, bratře, protože se mi nezdá, že to vidím.“
 Helen sebou trhla při zvuku jeho hlasu. Znala Chaningovi jen dva dny, ale bylo obtížné spojit si Griffina s rozzuřenou a prchlivou osobou před ní, zatímco Darius seděl na židli a zkoumal situaci v klidu jeho vlastní mysli.
„Řekl, že to, že je nezabíjí osobně, byla „část jejich dohody“.“ Připomněl Darius svému bratrovi, připomínal konverzaci, ve které jim Helen řekla všechno, slovo od slova, co jí Raum řekl během jejich krátkého setkání.
„Chápu, že pracuje pro někoho dalšího.“ Griffin přestal přecházet a klesl do křesla vedle pohovky, kde seděla Helen. „Na tom nezáleží. Pokud on je ten, kdo zabil naše rodiče – ten, kdo plánoval zabít nás – musíme ho zastavit.“
Darius přikývl. „Souhlasím. Ale nemyslíš, že by bylo moudré ho nejdřív využít?“
Podíval se na Daria. „Co tím myslíš?“
„Pokud ho necháme, mohl by nás dovést k tomu, kdo objednává ty vraždy,“ řekl. „Vypadá to chytřejší, než zabít ho teď a nikdy nezjistit, kdo je za těma vraždami. Pokud Raum není nic víc, než najatý vrah, jeho likvidace bez zjištění jeho zaměstnavatele by byla pošetilá.“ Darius nepřítomně zamával rukou ve vzduchu. „Jeho zaměstnavatel by jen najal někoho dalšího, když by Raum byl mrtvý.“
Na minutu Griffin nic neříkal. Zhluboka si unaveně povzdechl. „Předpokládám, že máš pravdu.“
„Mimo to,“ řekl Darius, „máme nové vodítko. Můžeme to také použít.“
„Jaké vodítko?“ Griffin se ostře podíval na svého bratra.
Darius vytáhl dlouhou žlutou obálku ze své bundy. „Tohle.“
Držel ji před Griffinem. Otevřel ji a vytáhl štos složených papírů z jejího nitra. Helen byla netrpělivá, když vyrovnal papíry přes koleno a přidržel je ve světle lampy. Jeho obočí se nakrčilo koncentrací, když četl, přendával papíry s rostoucí rychlostí, dokud konečně nezpomalil.
Podíval se na svého bratra. „Kde jsi to našel?“
Darius pokrčil rameny. „V pokoji v horní části podkroví.“
„Nic jsi mi neřekl.“ Griffinův hlas byl těžký obviněním.
„Ano, dobře… Bylo to přesně před tím rachotem zdola.“ Podíval se na Helen, jako kdyby bylo zodpovědná za ten hluk místo Rauma, který upustil klíč na betonovou podlahu právě předtím, než utekl.
„Můžu?“ Helen natáhla ruku směrem ke Griffinovi.
Podal jí to. „Jsou tam adresy.“
Helen listovala pergamenem. Griffin měl pravdu. Byly tam adresy.
Jejich adresy.
Darius vysvětlil. „Obsahuje to místo každého Opatrovatele, který byl zavražděn. Plus naše.“
„Byli jsme další.“ Zdálo se, že z Griffina vychází všechen hněv, když to říkal.
Darius přikývl.
Helen si přečetla svou adresu mezi ostatními, všechny z nich byly redukovány na čísla a názvy ulic. Zdálo se, že se provaz stahuje kolem jejího srdce, dokud se její hrudník necítil tak stažený, že si nebyla jistá, že by mohla dýchat. Donutila se nabrat vzduch do plic. Pokud by si povolila smutek nyní, mohlo by to pokračovat, dokud by ji to nezabilo, jako kdyby zemřela spolu s rodiči.
Podívala se na Daria. „Nechápu, jak nám tyhle adresy pomohou najít Raumaova zaměstnavatele.“¨
„Nemohou,“ řekl. „Ale ten pergamen by mohl.“
Listovala papíry pořád dokola, snažila se objevit vodítka. O chvíli později zvedla oči a zavrtěla hlavou.
„Nic nevidím.“
„To proto, že jsi pod špatným světlem.“ Darius jí ukázal na křeslo u ohně.
Postavila se, přešla pár stop mezi nimi s Griffinem v patách. Darius vstal, vzal pergamen z jejích rukou a držel jeden list nahoře s ohněm za ním. Pergamen byl tlustý a v pořádku. Velmi podobný jako ten jejího otce, pomyslela si Helen.
I přesto, oheň zdůraznil stín vodoznaku, slabě viditelného na papíře.
„Co to proboha… “ Griffin se nakláněl, dokud jeho tvář nebyla pouhých pár centimetrů od pergamenu. Helen napadlo, jestli nepotřebuje brýle. „Jsou to písmena, myslím.“
Narovnal se, podíval se nejprve na svého bratra a pak na Helen.
Rozeznávala tvar, ale detail byl ztracen. Raději, než se přiblížit jako Griffin, se zaklonila a pokoušela se vidět písmena schovaná ve vodoznaku jako část většího celku, uklidnila mysl a doufala, že uvidí, co tam bylo.
O chvíli později to uviděla.
„Jsou to iniciály,“ řekla a podívala se z Daria na Griffina. „Jsem si tím téměř jistá.“
„Myslím, že máš pravdu.“ Darius se podíval na svého bratra. „A myslím, že můj bratr potřebuje oční pomoc.“
Griffin se na něj zamračil a obrátil se k Helen. „Můžeš mi říct jaké?“
Helen podržela list ve světle ohně ještě jednou, snažila se uvidět obraz, který byl ve stínu. Na okamžik ji napadlo, že se mýlí. Obrázek najednou vypadal velmi podobně jako soubor trojúhelníků. Ale když se zaklonila a znovu se podívala na papír jako celek a nikoli, aby se soustředila na tajemné obrazy v centu, to uviděla.
„Je to V, myslím.  A A. za nimi je erb.“ Zavrtěla hlavou a snažila se rozeznat obraz. „Vypadá to jako nějaké zvíře. Býk, možná?“  Sklonila papír a obrátila se k bratrům.
„VA… “ Griffin zamumlal. Podíval se na Daria. „VA s býkem za tím. Dává ti to nějaký smysl?“
Zavrtěl hlavou. „Ale je to dlouhá noc. Možná na to přijdeme ráno.“
„Můžu si to pro teď nechat?“ zeptala se Helen a ukázala na obálku.
Darius přikývl. „Pokud myslíš, že to pomůže.“
„Mohlo by.“ Její oči svědily z nadměrné zátěže od zírání na pergamen. Rozhodla se o tom přemýšlet zítra. „Jsem tak unavená, ale… “
„Co je?“ zeptal se Griffin.
„Myslíš, že je pro nás bezpečné spát?“ Přemýšlela o obálce obsahující adresu Channingových.
„Pokud nás chtěl zabít dnes v noci,“ řekl Darius, „mohl to udělat před dvěma hodinami.“
Helen slyšela otázku nepřímo vyjádřenou v jeho prohlášení. Bylo to to samé, na co se ptala sama sebe od té doby, co Raum uprchl ze skladu.
Proč ji nezabil, když měl šanci?

                                                                                 ***

Helen byla v půlce schodiště, když ji Griffin dohonil.
„Mrzí mě, jestli jsem byl v knihovně hrubý.“ Jeho hlas byl tichý, když dorazil na konec schodiště. „Když jsem tě viděl na podlaze továrny, myslel jsem, že se ti něco stalo.“
Slyšela, jak těžké pro něj bylo tohle říct, ačkoli nevěděla, proč by to měla být pravda. Když se na něj podívala, viděla stejný zbloudilý pramen vlasů spadající do jeho očí a bolestný výraz na jeho tváři, který jí připomínal ustrašeného malého chlapce.
„Chápu to,“ řekla. „Byla jsem v šoku stejně jako ty a Darius. Vlastně jsem stále v šoku.“
Pokračovali přes temné chodby a Helen se divila, že si mohli být tak blízcí po tak krátké době. Snažila se vzpomenout, jaký to byl pocit procházet se po chodbách svého domova, ale takhle vzpomínka byla mimo dosah.
„On… “ Griffin se zastavil, když došli ke dveřím jejího pokoje. „Ublížil ti?“
Podíval se na ni, když se odvrátil od světla lamp podél zdi. Jeho oči ve tmě zářily zeleně a zlatě.
Zavrtěla hlavou. „Spadla jsem, když jsem lezla pro klíč. Nevím, co bylo první. Slyšela jsem jen zvuk a viděla, jak mu něco spadlo z ruky.“
Zdálo se, že se mu ulevilo, ale když promluvil, nebyla slyšet v jeho hlase úleva, ale odhodlání. „Zítra budeme celý den pracovat se srpem. Doufám, že ho nebudeš muset použít, ale nemám rád představu, že budeš bezmocná, pokud po nás Raum půjde.“
Na chvilku se v duchu naježila, ale jeho ochranitelský pohled uklidňoval její vztek. Kromě toho, potom, co viděla bratry bojovat s přízraky na ulici, musela přiznat, že není dobře vybavena čelit hrozbám, které se nyní zdály pravděpodobné.
„Dobře.“ Usmála se na něj. Něco nepojmenovatelného, ale nebezpečně blízkého náklonosti, se míchalo mezi ně. Konečně odvrátila pohled, položila ruku na kouli u dveří. „Dobrou noc Griffine.“
„Helen?“ Jeho hlas ji zastavil, když se otáčela, aby zavřela dveře.
„Ano?“
„Proč tě nezabil?“ Griffinův výraz byl nechápavý. „Raum, myslím. Proč tě dnes v noci nezabil, když měl šanci?“
Chtěla mu dát přiměřenou odpověď a uvažovala o nejnápadnější z těch, kterými ho mohla zásobovat.
Byli jsme kamarádi v dětství.
Pamatuje si mě jako já jeho.
To vzpomínka ho překvapila.
Ale nic z toho, jak se zdálo, nemohlo vysvětlit Raumův náhlý útěk z továrny právě ve chvíli, kdy byla nejzranitelnější.
Vše, co mohla udělat, bylo podívat se Griffinovi do očí a říct pravdu. „Já nevím.“

                                                                                     ***

Byla to úleva, být v soukromí svého pokoje, kde nemusela dostávat mnoho otázek, které, jak se zdálo, neměli žádné odpovědi. Bylo to, jako kdyby stála na palubě lodi na rozbouřeném moři. Pokaždé, když si myslela, že udrží rovnováhu, někdo jiný přišel a skopl ji zase dolů. Nemohla vysvětlit většinu toho sama sobě, natož pak bratrům.
Její postel čerstvě připravená a umyvadlo s teplou vodou bylo nalevo na skříňce. Rozhlédla se po místnosti s nějakým podezřením, znovu přemýšlela, jak se u Channingů obsluhuje. Ještě neviděla nikoho dalšího, kromě Daria a Griffina.
Nechala to tajemstvím, umyla si obličej a rychle se převlékla do spodničky, kterou používala jako noční košili. Hodiny nad krbem dvakrát odbily, když se dostala do postele.
Její oči pálily únavou, ale její mysl nepřestala přehrávat vše, co se stalo. Natáhla se pro klíč na nočním stolku. Jednotvárně se leskl ve světle ohně, držela ho, otáčela a zkoumala, jako kdyby držela odpověď na Raumovo chování v továrně. Představovala si, že byl ponechán v ohořelých troskách domu, ve kterém nyní spala. V domě dvou mladých mužů, kteří se stali jejími přáteli. Ta myšlenka ji bolela, položila klíč zpátky na stůl. Nemohla se smířit se ztrátou, kterou utrpěla, s mužem, který ji nechal jít v továrně. Byl to hněv, samozřejmě. Vztek, opravdu, že měl dovoleno – ne, přikázáno – dělat takové hrůzostrašné věci.
Přesto tam bylo také něco jiného. Chtěla vděčně zvolat, že ušetřil její život, bez ohledu na důvod. Ale hluboko uvnitř věděla, že je to něco mnohem komplexnějšího.

Žádné komentáře:

Okomentovat