sobota 17. listopadu 2012

11. kapitola

Valekova tvář, jen pár centimetrů od té mé, připomínala tichou, chladnou sochu bez emocí. Moje dveře zůstaly pootevřené, a dokonce ani slabá záře lucerny, pronikající tmou, nemohla propůjčit jeho modrým očím žádné teplo.
„Valeku, co se děje?“
Bez varování mě pustil. Příliš pozdě jsem si uvědomila, že mě držel nad podlahou. Poskládala jsem se na hromadu u jeho nohou. Beze slov opustil můj pokoj. Při vstávání jsem se zapotácela, a měla pocit, jako bych měla příliš mnoho rukou a nohou, a proto se mi podařilo jej dohnat až v obývacím pokoji. Stál u svého stolu.
„Pokud jde o ty knihy…“ řekla jsem jeho zádům, hádajíc, že je naštvaný kvůli půjčeným knihám.



Otočil se. „Knihy? Ty si myslíš, že jde o knihy?“ Jeho hlas byl chvíli užaslý, než začal být ostrý a odsekávat. „Byl jsem blázen. Celou dobu jsem obdivoval tvé instinkty k přežití a inteligenci. Ale teď…“ Odmlčel se a rozhlédl se po místnosti, jako by hledal správná slova.
„Zaslechl jsem služebnictvo, jak se o tobě baví, jako o uprchlíkovi. Dokonce se vsadili. Jak jsi mohla být tak hloupá, tak indiskrétní? Zabít tě jsem považoval za svou záchranu před problémem až by tě později našli mrtvou při lovu.“
„Neřekla jsem to živé duši.“ Dovolila jsem vzteku, aby zabarvil můj hlas. „Jak si můžeš myslet, že bych ohrozila svůj vlastní život?“
„Proč bych ti měl věřit? Jediná další osoba, která o tom ví, je Velitel.“
„No, Valeku, ty jsi vůdce výzvědné skupiny. Nemohl někdo náhodou zaslechnout náš rozhovor? Nechal jsi své poznámky přímo na očích na svém stole.“ Než mi mohl skočit do řeči a dojít k nesprávnému závěru, pospíšila jsem si. „Byly nápadné. Pokud jsem si jich všimla jen zběžným pohledem, pak si uvědom, jak lehce by se k nim dostal někdo, kdo hledal informace.“
„Co tím chceš říci? Koho obviňuješ?“
Vrásky zbrázdily Valekovo čelo, když se zamračil. Zděšení problesklo jeho tváří, než stačil zachovat kamennou masku. Jeho výraz mi prozradil hodně. Valek je přesvědčen o tom, že pomlouvám služebnictvo a nezvažuje další možnosti nebo jen nemůže přijmout možnost, že by někdo porušil jeho zabezpečení. Pro jednou jsem byla klidná, když jsem ho viděla vyvedeného z rovnováhy, i když jen na vteřinu. Jednoho dne bych ho strašně ráda viděla jako nemotornou hromadu u mých nohou.
„Mám podezření,“ řekla jsem. „Ale nemůžu nikoho obvinit bez důkazu. Nebylo by to spravedlivé, a kdo by mi věřil?“
„Nikdo.“ Valek sebral šedý kámen ze stolu a mrštil jím směrem ke mně. Ohromeně jsem ztuhla, když kámen prosvištěl kolem a explodoval o zeď za mnou. Šedé kamínky mi bušily do ramene a pršely na zem.
„Kromě mě.“ Klesl do křesla. „Buď jsem závislý na nebezpečí, nebo to začíná dávat smysl a máme tady únik informací. Informátor, roznášeč pomluv, krtek. Ať je to kdokoliv, musíme ho najít.“
„Nebo ji.“
Valek se zamračil. „Máme to sehrát bezpečně a najít jiného uprchlíka? Nebo zrušit cvičení? Nebo pokračovat podle plánu, a tak z tebe udělat uprchlíka i návnadu? Nalákat zvěda, aby se odhalil sám?“ Ušklíbl se. „Nebo sama.“
„Myslíš si, že po mě Brazell nepůjde?“
„Ne. Je příliš brzy. Neočekávám, že se tě pokusí zabít dříve, než bude jeho továrna v provozu. Jakmile dostane, co chce, začne se zajímat o to, co se děje tady.“
„No skvěle. Málem jsem si samou nudou zdřímla.“ Z mého hlasu odkapával sarkasmus. Jenom Valek by mohl považovat pokus o mou vraždu za fascinující rozptýlení.
Ignoroval mou poznámku. „Je to tvoje volba, Yeleno.“
Moje volba ale nebyla zahrnuta v žádném z Valekových scénářů. Mou volbou bylo být někde, kde můj život nebude v ohrožení. Mou volbou bylo být tam, kde nemusím zabíjet svého šéfa, a kde se nějaký cizí člověk nesnaží o to, aby byl můj už tak dost složitý život ještě složitější. Mou volbou byla svoboda.
Povzdechla jsem si. Bezpečná cesta byla nejlákavější, ale nic by nevyřešila. Naučila jsem se, že těžší cesta vyhýbání-se-problémům nefunguje. Útěk a skrývání se byly mými typickými nutkáními, které vedly jen k polapení v koutě s nemožností zachovat se jinak, než slepě udeřit.
Výsledky nebyly vždy příznivé. Nedostatek kontroly nad nervy. Zdálo se, že můj instinkt přežití má svou vlastní mysl. Magie. To slovo se vznášelo na okraji mé mysli. Ne, někdo už by si toho všiml. Někdo by mě nahlásil. Nebo mohl by, jestliže by ten někdo byl Brazell? Nebo Reyad?
Zatřásla jsem hlavou, zapuzujíc myšlenky. Byla to minulost. Teď jsem měla jiné obavy. „Dobře. Budu viset na háčku, abych se dívala, jak ryba vyplave ven. Ale kdo přidrží síť?“
„Já.“
Pomalu jsem vydechla. Úzkostný pocit kolem mého žaludku se zmírnil.
„Neměň své plány. O všechno se postarám.“ Valek zvedl papír s mým jménem. Roh stránky zastrčil do lucerny a podpálil ji. „Pravděpodobně bych tě měl zítra v noci doprovázet na ohňovém festivalu. Pokud tě logika nepřesvědčí odmítnout Randovu nabídku a zůstat na hradě.“ Nechal hořící papír spadnout na podlahu.
„Jak jsi-“ zmlkla jsem. Nehodlala jsem se ptát. Bylo dobře známo, že Randovi nevěří, takže bych neměla být překvapená, že má v kuchyni informátora.
Valek neřekl, že nemůžu jít. Učinila jsem náhlé rozhodnutí. „Půjdu. Je to riskantní. Takže, co? Riskuji při každém doušku z Velitelova čaje. Alespoň tentokrát bych mohla dostat šanci si to trochu užít.“
„Je těžké bavit se na festivalu bez peněz.“ Valek rozdrtil umírající uhlíky papíru svou botou.
„To zvládnu.“
„Chtěla bys zálohu z částky, kterou dostaneš jako uprchlík?“
„Ne. Vydělám si peníze.“ Nechtěla jsem, aby mi Valek dělal laskavosti. Nebyla jsem připravená na jeho ohleduplnost. U Valeka i málo může zničit náš divný přetahování-lanem vztah a já se zdráhala jej změnit. Krom toho, přemýšlení typu myšlenek na Valeka by mohly být extrémně nebezpečné. Můžu obdivovat jeho schopnosti a být ráda, když bude v boji na mé straně. Ale krysa, která má ráda kočku? Tenhle scénář končí jen jedním způsobem. Jednou mrtvou krysou.
„Jak je libo,“ řekl Valek. „Ale kdyby sis to rozmyslela, dej mi vědět. A nedělej si starosti s těmi knihami. Přečti si všechny, které jen chceš.“
Otočená již zpátky ke svému pokoji, zastavila jsem se s rukou na klice. „Díky,“ řekla jsem do dveří, protože jsem se nechtěla na Valeka podívat.
„Za ty knihy?“
„Ne. Za nabídku.“ Mé oči sledovaly letokruhy ve dřevě.
„Nemáš zač.“
                                                           *          *          *
Hrad pobroukával aktivitou. Usmívající se služebnictvo spěchalo chodbami, smích se odrážel od kamenných stěn. Byl první den ohňového festivalu a služebnictvo spěchalo, aby dokončilo všechny domácí práce a mohli se zúčastnit zahájení oslavy. Jejich vzrušení bylo nakažlivé, a dokonce i po neklidném spánku, jsem se začala zase cítit jako dítě. Odhodlaná potlačit hrozné představy o někom, kdo mě na festivalu pronásleduje, do tmavého zákoutí v mé mysli, dovolila jsem si vychutnat večerní události.
Při odpolední lekci s Valekem jsem se pořád vrtěla. Snažil se mě naučit, jak zpozorovat zvěda. Většinou šlo o logické rady a některé techniky, které jsem už dávno přečetla v jedné z půjčených knih, takže moje mysl bloudila. Neměla jsem v úmyslu se celou noc ohlížet přes rameno a pátrat po špehovi. Zaznamenajíc mou náladu, Valek ukončil naši lekci dříve.
 Brzy poté jsem popadla čistou uniformu a barevné stuhy od Dilany a zamířila k lázním. V tuto dobu byly prázdné a kouřilo se z nich. Rychle jsem se umyla, a pak se ponořila do jedné vany. Noříc se do horké vody, nechala jsem postupně uvolnit každý sval, se samým oh a ach, než voda dosáhla mého krku.
Teprve až se mi zvrásnila kůže na prstech, opustila jsem vodu. Měsíc jsem se vyhýbala zrcadlu. Teď, zvědavá, jsem si prohlédla svůj odraz. Už jsem nevypadala jako kostra, ale také bych potřebovala nabrat větší váhu. Mé tváře byly propadlé a žebra a pánev vystupovaly z mého těla. To, co kdysi bývaly nudné, rozcuchané černé vlasy, teď zářily. Jizva na pravém koleni se změnila z jasně červené na temně fialovou.
Polkla jsem a zadívala se hluboko do zrcadla. Vrátila se má duše? Ne. Místo toho jsem spatřila Reyada, jak se vznáší za mnou a uculuje se, ale když jsem se otočila, byl pryč. Přemýšlela jsem, co Reyad chtěl. S největší pravděpodobností pomstu, ale jak byste čelili duchovi? Rozhodla jsem se neobávat se dnešní noci.
Převlékla jsem se do čisté uniformy, zapletla si do vlasů pestrobarevné stuhy a jejich konce nechala kolem ramen spadat volně na záda.
Když jsem se hlásila u Velitele, abych ochutnala jeho večeři, čekala jsem ostrou poznámku o mém nevojenském účesu. Všechno, čeho jsem se dočkala, bylo zvednuté obočí.
Po večeři jsem běžela do kuchyně. Rand mě přivítal s širokým úsměvem. Služebnictvo ještě uklízelo, tak jsem pomáhala vydrhnout pracovní plochu a podlahu, abych zabránila trapnému čekání a přihlížení. Rand kraloval neposkvrněné kuchyni, a pouze když byla celá bez poskvrny, bylo služebnictvo propuštěno.
Zatímco si Rand měnil uniformu, sledovala jsem malou skupinku lidí mluvící mezi sebou a čekající na něj. Věděla jsem, že je všechny znám od vidění nebo z doslechu, ale s nikým z nich jsem ještě nemluvila. Občas se jeden nebo dva ostražitě podívali mým směrem. Potlačila jsem povzdech, snažíc se nedat najevo, že mě to obtěžuje. Nemohla jsem se jim divit. Nebylo tajemstvím, že jsem zabila Reyada.
Porter byl ze skupinky nejstarší. Byl zodpovědný za řízení Velitelových chovatelských stanic. Další pozůstatek z Královy vlády, on byl totiž považován za příliš cenného než aby mohl být nahrazen. Mračil se více než se usmíval a Rand byl jeho jediným přítelem. Rand mi vyprávěl příběhy o Porterovi svým “nemůžu uvěřit, že by někdo mohl říkat takové nesmysly“ tónem hlasu, divoké zvěsti, že Porter má duševní spojení se psy a stal se z něj vyvrhel.
Podivný způsob, jakým psi reagovali, Porter pochopil, což se zdálo abnormální. Téměř magické. Podezření z magie bylo pro každého, jako by měl Porter nakažlivou nemoc. Nikdo ale neměl důkaz a jeho vztah se zvířaty byl užitečný. Něco, co Velitel dokázal ocenit.
Sammy byl chlapec, co Randovi dělal poskoka. Hubené dítě okolo dvanácti, jehož jediným účelem bylo sehnat to, co Rand potřebuje. Viděla jsem Randa řvát na Sammyho, a pak ho vzápětí obejmout.
Liza byla klidná žena, jen o pár let starší než já. Obstarávala potraviny pro celý hrad. Liza si žmoulala rukáv, jako by byla nervózní, ale uhádla jsem, že je pro ni lepší mluvit s Porterem, než být blízko mě.
Když se objevil Rand, opustili jsme hrad. Sammy byl příliš vzrušený, než aby šel pomalu s námi, takže lítal před naší skupinkou. Porter a Liza pokračovali ve své diskuzi, zatímco já s Randem jsme se courali za nimi.
Noční vzduch byl osvěžující. Cítila jsem čistou vůni vlhké země se vzdáleným nádechem kouře ze dřeva. Téměř po roce to byl můj první výlet ven, a předtím, než jsme prošli obrovskou kamennou bránou, která společně s hradbami obklopovala hradní komplex, otočila jsem se zpátky. Bez měsíce byla příliš velká tma, než abych spatřila nějaký detail hradu, kromě několika málo svítících oken. Hrad vypadal opuštěně. Pokud nás Valek následoval, nespatřila jsem ho.
Když jsme prošli branou, vítr nás přivítal, jako když vás za horkého dne ochladí vánek. Šla jsem s pažemi mírně od těla, aby vzduch pronikl uniformou. Rozfoukával mi uniformu i vlasy. Nadechla jsem se, užívajíc si vůni čerstvě přicházejícího večera. Procházeli jsme loukou obklopující strážní věže. Nebyly povoleny žádné budovy čtvrt míle od hradu. Město kdysi pojmenovali po Královně Jewel (diamant), ale po převratu bylo přejmenováno na Casletown (hradní město). Jewelstown (drahokamové město) bylo postaveno Králem jižně od hradního komplexu jako dárek pro jeho manželku.
Stany ohňového festivalu byly postaveny v oblasti západně od Castletownu.
„Dilana nepřijde?“ Zeptala jsem se Randa.
„Ona už tam je. Odpoledne ji zavolali kvůli naléhavému stavu. Když tanečníci otevřeli krabice s kostýmy, zjistili, že nějací hlodavci prokousali do oblečení díry. Zavolali Dilanu, aby jim pomohla spravit kostýmy, ještě před zahajovacím ceremoniálem.“ Rand se zasmál. „Vsadil bych se, že paniku, která panovala po otevření krabic, muselo být zábavné sledovat.“
„Zábavné pro tebe, ale ne pro chudé ženy, které mají kostýmy na starosti.“
„Pravda.“ Najednou byl ticho a kulhal vedle mě. Vzhledem k našemu pomalejšímu tempu jsme se od ostatních vzdálili.
„Kde je tvůj dortík?“ Doufala jsem, že jsem nezničila jeho dobrou náladu.
„Sammy tam s ním běžel dnes ráno. Soutěž pekařů se posuzuje hned první den, takže můžu prodávat všechno čerstvé. Chci zkontrolovat výsledky. Jak to, že ses nepřihlásila do žádné soutěže?“
Jednoduchá otázka. Jedna z mnoha o festivalu, kterým jsem se s úspěchem vyhýbala, dokud jsme se s Randem nestali přáteli. Zpočátku jsem měla podezření, že jeho zájem se odvíjí od toho, že chce získat informace pro další kola sázek. Ale teď, když sázky byly uzavřeny, jsem si uvědomila, že jeho zájem byl opravdový.
„Nemám peníze pro zápis,“ řekla jsem. Pravda, ale ne celý příběh. Potřebovala bych zcela Randovi důvěřovat, než bych mu mohla říct o mé minulosti s ohňovým festivalem.
Rand znechuceně zamlaskal. „Nedává to smysl, neplatit ochutnávačovi. Jak nejjednodušeji získat informace o Veliteli, než podplatit ochutnávače?“ Odmlčel se, pak se ke mně obrátil a jeho obličej byl vážný. „Prodala bys informace za peníze?

5 komentářů:

  1. dakujem za preklad čítam pravidelne len som lenivá písat komentáre.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. to je škoda, mě to totiž vždycky nakopne, abych překládala víc :)

      Vymazat
  2. Překlady máš skvělé, moc se těším na pokračování

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. díky :) tohle vždycky potěší, samozřejmě přijímám i kritiku, pokud chcete, abych něco zlepšila, tak mi to musíte napsat ;) Paty

      Vymazat
  3. Téda! Ahá... :D Tak tohle jsem nečekala. Málo Valeka, ale zato se začínám hrozně těšit na ten festival :'D ♥ A jsem zvědavá, co v něm v minulosti Yelena provedla, že se chce držet zpátky...
    Díky za překlad :)))
    (Víc Valeka! Víc Valeka! ) :D

    OdpovědětVymazat