pondělí 5. listopadu 2012

11. kapitola


Další den se Helen vzbudila s prakticky čistou hlavou. Potom, co odložila fotografii na noční stolek, si vzala nějaké peníze z krabice a zavřela víko. Krabici zasunula pod postel. Bylo to ubohé místo na schování, ale nedalo se nic dělat.
Jediný pozitivní vedlejší výsledek ze ztráty všeho, na čem jí záleželo, bylo: nezbylo už nic důležitého, co jí mohli vzít. Cítila se bezstarostně. Ale i když si libovala ve své svobodě, hlas v pozadí ji varoval.
Vždy je tu něco, co můžeš ztratit.

Než se oblékla a připravila opustit pokoj, bylo po poledni. Chvíli přemýšlela, že odloží dnešní pochůzku na zítřejší ráno. Bylo by jednoduší dostat se ven z domu, než vyjde slunce. Ale tento nápad rychle zamítla. Každou vteřinu zvažovala, nebyla schopna připravit se na to, co přijde, dokud neměla připravený denní plán.
Opatrně otevřela dveře a podívala se na chodbu předtím, než vyklouzla z pokoje.
Levá, pravá, pravá.
A pak stála na vrcholu schodiště.
Nebylo snadné zůstat nepozorována, postávala na schodišti a nutila se to udělat. Kdyby někdo byl u vchodu, mohl by ji chytit. Ale foyer s mramorovou podlahou bylo prázdné a tiché jako hrobka. Lehce seběhla dolů ze schodů, vděčná za dobře udržované schody, které nevrzaly.
Položila ruku na kouli u dveří, když uslyšela odkašlání někde za sebou.
„Jdeš někam?“
Potlačila povzdech a otočila se a viděla Griffina opřeného o sloupek. Prohlížel si ji s unaveným pobavením.
Postavila se trochu vzpřímeněji. „Ve skutečnosti mám nějaké vyřizování, na které běžím.“
„Vyřizování?“
„Ano, osobní pochůzku.“
Postavil se a šoural se směrem k ní. „Není nic jako osobní pochůzka. Už ne. Ne pro tebe.“
Šok projel celým jejím tělem a zastavil se na tváři. „Jen proto, že my oba jsme v téhle… téhle neobvyklé situaci, ti to nedává žádné právo chovat se jako můj otec.“
Naklonil hlavu, unavený úsměv mu hrál na rtech. „Nesnažím se nad tebou držet pevnou ruku. Opravdu.“
Přikývla, když uslyšela omluvu v jeho hlase.
Pokračoval. „Je to pro tvoje vlastní bezpečí. Viděla jsi přízraky minulou noc na ulici. Jsou tou nejmenší hrozbou, která po nás jde.“
Nemohla popřít jeho argumentaci, ale to nic neměnilo na nutnosti jejích plánů. „Musím vyřídit tu pochůzku.“
„Rád tě doprovodím.“
V jeho hlase byla umíněnost, kterou předtím neslyšela. Zajímalo ji, jestli byl Griffin tak přístupný, jak se zdálo.
Usmála se. „Ještě nevíš, co to je.  Až to zjistíš, možná změníš názor.“

„Nechceš mě zasvětit, kam jdeme?“ zeptal se Griffin.
Helen věděla, kam jdou, vedla ho kolem zazobaných žen venku na čaji a mladých slečen na procházce se svými gardedámami.
„Dobře, když to musíš vědět, potřebuji oblečení.“
Uchopil ji za ruku a zatáhl za ni až ji zastavil. „Jdeme nakupovat?“
„Ne přesně,“ řekla. „Jdeme ke švadleně. A jestli se cítíš v rozpacích kvůli účasti na takové pochůzce, můžeš se vrátit domů.“
„Nejsem v rozpacích.“ Rukama si třel bradu, jeho čelo bylo od přemýšlení svraštělé. „Ale pro tebe není moudré jít do obchodů, které jsi byla zvyklá navštěvovat.“
„Proč ne?“
Chytil ji za ruku a odtáhl ji stranou od davu přecházejícím kolem nich ulicí. „Protože kdokoli zabil tvé rodiče, plánuje odvést dobrou práci, aby tě našel – a, aby tě našli – budou sledovat místa, kam bys mohla jít.“
Nemohla si pomoci s nevěřícným úsměvem, který se jí objevil na rtech. „Říkáš mi, že toho o mně vědí tolik, že dokonce vědí, kde si nechávám šít šaty?“
„Vědí víc než to, Helen.  Teprve jsme začali skládat kousky dohromady, ale kdokoli zabil tvoje rodiče – a naše – byl jen nájemný vrah.  Někdo velmi mocný stojí za těmi vraždami. A vědí o tobě víc, než si dokážeš představit.“
Zavrtěla hlavou. „Co bych měla udělat? Musím mít oblečení a musí být vyrobeno rychle a podle mé specifikace.“
„A to taky bude.“
Položil si její ruku na svou paži a otočil se do směru, kterým přišli. Minuli dům a pokračovali tím směrem.
„Griffine?“ zeptala se za chvíli.
„Mmmm?“
 „Proč jste ty a Darius zůstali ve svém domě? Není pro vraha jednoduší vás najít, když tam zůstáváte?“ Tato otázka ji sužovala od chvíle, kdy jí Galizur řekl o vraždách.
Odpověděl, aniž by se na ni podíval. „To je přesně ten důvod.“
„Co tím myslíš?“
Než se na ni otočil, podíval se dopředu na ulici. „Naši rodiče nebyli zabiti v domě jako tvoji. Byli zavražděni na ulici jako zvířata.“
Když v jeho hlasu uslyšela bolest z utrpení, podívala se dolů na své nohy. „Jak víš, že to bylo spojeno s… popravou?“
„Ten bastard tam něco nechal. Vždycky něco nechá.“ Jeho slova byla zahalená hořkostí. „Darius a já od té doby čekáme. Tak možná dosáhneme spravedlnosti.“
„Je mi to líto, Griffine.“ Trhl sebou, když se dotkla jeho ruky.
Šli v tichosti do chvíle, než se Helen donutila zeptat se na další otázku.
„Kdo si myslíš, že je za těmi vraždami?“ Bylo těžké zeptat se nahlas. Její rodiče byli mrtví.
Věděla, že to byla pravda, ale říct to nahlas to nějak dělalo těžší to snést.
„Já nevím,“ odpověděl Griffin. Dorazili do drsnější části města a Griffin ji prováděl okolo dvou dělníků zabývajících se hádkou, která zahrnovala hlasitý a hrubý jazyk. Galizur stále skládá kousky dohromady. Uvidíme ho znovu dnes v noci, poté co se naši lidé vrátí z prohlídky zbytků po požáru.“
„Požáru? Zamumlala. „Ten, který spálil můj dům?“
Přikývl. „Zatím vrah zanechal stopu na každém místě. Vodítko, myslíme, ačkoli se stále snažíme přijít na to, co to znamená.“
„Jaký druh vodítka?“
Zaváhal, než odpověděl. „Je těžké to vysvětlit. Ukážu ti to dnes večer.“
Přecházeli ulici, pouštěli chrastící kočáry, které je míjeli, a Helen se snažila si představit bezcitného vraha dostatečně morbidního, aby nechával vodítka na místech svých zločinů. Konečně se Griffin zastavil před stárnoucí výlohou.
„Jsme tu.“
Pochybovačně se podívala na ceduli, tak vybledlou, že ani nemohla rozeznat písmenka na ní.
Nahlas se rozesmál. Otočila se za tím zvukem, uvědomila si, že má úžasný smích. Srdečný, ale mírně rozpačitý.
„Vím, že to nevypadá dobře,“ řekl. „Ale stejně jako Galizur, Andrew pracuje pro Dictatu. Neinzeruje své služby. Na místě jako je toto je méně pravděpodobné potkat normálního zákazníka. Věř mi, Andrew dokáže vyrobit vše, co potřebuješ.“
Zaváhala při zmínce a mužově jménu. Vždy měla jen švadleny. Mohlo by být divné, že ji muž bude měřit a špendlit. Po chvíli si uvědomila, že muž může jejím potřebám posloužit docela dobře.
Přikývla a vykročila ke dveřím. „Dobře tedy.“
Stále ji držel za ruku a vykročil vpřed. „Nezná tě. Nebude odpovídat, dokud neuvidí mě.“
Griffin se postavil blíž ke sklu ve dveřích zakrytého závěsy zevnitř a zaklepal. O chvíli později byly stříbrné závěsy odtaženy. Helen zachytila letmý pohled předtím, než uslyšela cvaknutí zámku. Dveře se otevřely v jednom plynulém pohybu.
„Pane Chaningu“ jaké milé překvapení! Pojďte dál.“ Malý hbitý muž ustoupil stranou a nechal je vstoupit. „A tohle je…?“ Nervózně na ní ukázal.
„Opravdu je.“ Griffin počkal, než muž zamknul dveře a předtím než pokračoval, zatáhl závěs zpět přes sklo „Helen Cartwrightová, Andrew Lancaster. Andrew, Helen.“
Muž jí podal ruku. Natáhla se, aby ji uchopila, překvapena, když se sehnul a dotkl se rty horní části její ruky.
„Slyšel jsem o vašich rodičích, je mi to líto. Byli to úžasní lidé.“
Nedokázala schovat překvapení. „Znal jste je?“
„Neurčitě. Měli reputaci hodných a spravedlivých.“
Helen přikývla, zaznamenala teplo v jeho bledých modrých očích. „Jak jste slyšel o jejich… o požáru? Stalo se to teprve minulou noc.“
„V našem kruhu slova cestují rychle, slečno Cartwrightová. A časem už si zvyknete na špatné zprávy.“
Temné ticho se usadilo mezi nimi.
Konečně Griffin ticho prolomil. „Helen potřebuje nějaké věci, Andrewe. Můžeš pomoci?“
Mnul si ruce a již mířil do zadní části prodejny. „Samozřejmě, samozřejmě. Pojďte. Dojdu pro Lawrence.“
Helen se tázavě podívala na Griffina, ale on jen natáhl ruku a ukazoval, že by měla následovat pana Lancastera. Už byl dobrý kus před nimi, téměř neviditelný v tmavých zákoutích obchodu. Helen si pospíšila vpřed, následovala zvuk jeho hlas, který se rozléhal ve spoře osvětlené místnosti.
„Máme společnost, Lawrenci. Můžeš přinést pásmo a nůžky?“
Obchod byl přeplněný rolemi látek a kousky pergamenů zobrazujících různé modely. Ležely na stolech a byly přilepeny na prázdná místa na zdech. Když došli na konec obchodu, pan Lancaster vytáhl zpod stolu židli a ukázal jí, aby se posadila. Když si sedla, podal jí kousek pergamenu a brk.
„Napište vše, co potřebujete. Nyní buďte konkrétní nebo si nedokážete představit, s tím pak skončíte.“ V jeho očích zajiskřila rošťárna.
Podívala se dolů na papír a začala přemýšlet, jak vyjádřit svou žádost. Griffin, který stál blízko jejího ramene, vrhal na pergamen stín, podívala se nahoru a náhle se zastyděla za své potřeby. Zvedla obočí a setkala se s jeho upřeným pohledem.
„Co?“ Podívala se kolem, jako kdyby odpověď na její gesto byla v přeplněné místnosti. „Chceš, abych odešel?“
„Nemusíš odejít. Mohl bys jen… přesunout se na začátek obchodu nebo dál dozadu?“
Vzdychl a projel rukou své rozcuchané vlasy. „Výborně.“
Šel směrem k přední části obchodu, když se Helen otočila zpět ke stolu a jak psala naklonila hlavu nad pergamen. Už věděla, jaké věci bude potřebovat. S Griffinovým odchodem psala ve vlnách, citovala věci, které je třeba nahradit, se zvláštními instrukcemi pro její nové oblečení.
Když od psaní dostala křeč do ruky, šoupla list k panu Lancasterovi.
Zkoumal to s koncentrací předtím, než zvedl oči k jejím. „Má milá, jste si tím jistá?“
Přikývla. „Vím, že to vypadá strašně, ale je to nezbytné, abych se mohla bránit. A je tu jedna věc, kterou mě můj otec naučil: Záleží jen na mně, jestli to bude možné.“
Pohled pana Lancastera se zjemnil. „Váš otec byl velmi moudrý.“ Naklonil se k ní a mluvit tiše. „Ačkoli, pokud mohu říct, bratři Chaningové jsou nejlepší u koho uložit peníze, když se hraje vysoká hra. Pokud tě někdo dokáže ochránit, budou to oni.“
Usmála se. „Děkuji. Ale chtěla bych být schopna ochránit se sama, co nejdříve to půjde.“
Přikývl, zdálo se, že našel hlubší význam v jejích slovech. „Samozřejmě.“
Postavila se. „Mohu se zeptat, za jak dlouho jste schopen doručit tyto věci?“
Pan Lancaster se podíval kolem, olejová lampa na stole způsobila, že jeho holá hlava zářila. „Lawrenci!“ ztišil hlas do bručení. „Kde pro Boha je?“
Vysoký, statný muž se objevil o chvíli později, jakoby ho vyčaroval hlas pana Lancastera.
„Hledal jsem dobré nůžky a pásmo, co jste nechal nahoře u stroje,“ zabručel.
Pan Lancaster se na něj podíval. „Jsou ty výztuhy dostupné dnes v noci?“
„Věřím, že s nimi můžeme počítat.“
Pan Lancaster se zadostiučiněním přikývl a podíval se zpět na Helen. „Můžeme je doručit zítra odpoledne. Předpokládám, že zůstáváte v domě u Chaningů?
„Ano, ale jste si jistý? Jak dokážete tohle všechno udělat?“
Matčina švadlena si brala alespoň týden na první nastehování šatů.
Pan Lancaster naklonil hlavu. „Slečno Cartwrightová, Lawrence a já máme několik… ah… zdrojů, kterým zavoláme v takovémto případě. Zoufalé časy, nemyslíte?“
Pomalu přikývla. „Předpokládám, že ano.“
Zachytil její pohled. „Své věci budete mít zítra.“
Usmála se. „Děkuji.“
Postavil se. „A teď potřebujeme, abyste šla za zástěnu, a vezmeme vám nějaké míry.“
Vedl ji dozadu do obchodu k látkou potažené zástěně. Oba, pan Lancaster i Lawrence, ji měřili všude možně, nebyl tu žádný prostor pro zábrany. Když asi o hodinu později opouštěla obchod, měla pocit, jakoby oba muže znala odjakživa. Když se s Griffinem blížili ke dveřím ven, pan Lancaster a Lawrenc už vzadu začali pracovat, když zjistila, že jí nedali účet. Měla pocit, že to nebyla náhoda. Zastrčila tlustý pakl peněz pod vázu u dveří a zavřela je za sebou s tichým cvaknutím.

Žádné komentáře:

Okomentovat