pondělí 5. listopadu 2012

10. kapitola


Sama v ložnici si Helen svlékla oblečení, nechala si jen košilku místo noční košile. Její oči, stále podrážděné kouřem a sazemi, pálily vyčerpáním.
Ale nemohla spát.
Ještě ne.
Opřela se o velký dřevěný rám postele, s krabicí od Galizura na klíně. Ohmatávala její hrubě otesané hrany, snažila se přesvědčit sama sebe, že by bylo lepší, moudřejší, počkat do zítřka, aby se podívala, co obsahuje. Přečíst si dopis, který tam pro ni nechal její otec.

Byl to zbytečný argument. Svítání už projasňovalo svět za zataženými okny a byly tu věci, které prostě nemohly počkat.
Zatlačila na víko, a odsunula je.
Nejdřív vyndala babiččinu kamej. Zatočila jí na konci řetízku a podrobila ji zkoumání, přemýšlela, jestli klíč, který zmiňoval Galizur, nemohl být schovaný v medailonku. Otevřela ho a zavřela, otáčela ho v ruce a dívala se na něj z každého možného úhlu. Ale ne. Bylo to jen rodinné dědictví. Položila ho opatrně na postel.
Nepočítala peníze, ani je nezkoumala, když je brala z krabice, ačkoli hluboko v duši byla za ně vděčná. Mít peníze znamenalo, že nemusí napořád spoléhat na Griffina a Daria. Ale nyní, když se pokoušela vyrovnat se ztrátami posledních hodin, jí peníze připadaly trapně nedůležité.
Civěla do krabice, vypadalo to, že je tam jen dopis, ale když zvedla tlustou obálku, všimla si, že něco bylo pod ní. Odložila dopis a vrátila se ke krabici. Když vytáhla ruku, držela fotografii. Ihned ji poznala. Byla pořízena o prázdninách na venkovském sídle. Otec je překvapil návštěvou fotografa a ona a její matka se oblékly do nejlepších letních šatů a sedly si k němu na trávník,a usmívali se, když fotograf zmizel za sametovou oponou za přístrojem. Od té doby fotografie visela v salonu. Helen nevěděla, že byla pořízena kopie, ale nyní zírala na otcův široký úsměv, na světlo v matčiných očích, dobře patrné i na černobílé fotografii. Helen z toho měla radost. Položila ji vedle kameje a zvedla dopis.
Viděla stříbrný nůž na dopisy na psacím stole pod oknem, ale nechtěla opustit pohodlí matrace. Dokonce i nyní její nohy byly únavou ztěžklé. Zasunula prst do záhybu obálky a na chvíli zaváhala, než zlomila rodinnou voskovou pečeť.
Dopis nebyl dlouhý. Jen jedna strana. Jedna strana otcova tenkého nakloněného rukopisu. Sklonila k němu hlavu a četla.

Moje nejdražší Helen.
Nyní už jsi viděla Galizura. Pokud čteš tohle, předal ti krabici a spolu s ní vše, co jsme se odvážili dát stranou. Jen stěží si dokážu představit, jak ztracená se musíš cítit na cizím místě s tak málem svých věcí, ale bylo nám dáno jen malé množství volného prostoru. Mysleli jsme, že peníze budou nejužitečnější dědictví. Vždy jsme věděli, že pokud budeš muset utéct, bude trochu času sbalit tvé věci.
Galizur a zbylí Opatrovatelé ti poví víc toho, co potřebuješ vědět. Jsem si jistý, že to bude překvapení, ale když se podíváš do minulosti, zjistíš, že jsi připravena na výzvy, které leží před tebou, víc než si myslíš. Je to proti dekretu Dictaty říct Opatrovatelům o jejich místě na světě, dokud nedosáhnou věku Osvícení, ale my všichni – každý z nás – věděl, co přichází. Kvůli tomu jsem zvýšil četnost a intenzitu tvých hodin v minulých měsících. Budeš potřebovat všechny své znalosti  k boji s tím, co přijde. Vzpomeň si na všechny hry, všechny lekce. Odpovědi, které potřebuješ, jsou tam.
Požádám tě o jednu poslední věc. Je to nejtěžší prosba ze všech.
Nesmíš truchlit pro mě a svou matku. Žili jsme dlouho a naplno. Byla pro nás čest a privilegium nazývat tě naší dcerou. Více než to, byla radost vidět tě vyrůstat v silnou mladou ženu, jaká jsi dnes, a milovat tě, jako jsme tě milovali.
Čas – všechny události za tu dobu – se odehrály, jak musely. Nemůžeme ti vnucovat naši vůli. Jediným měřítkem síly je naše schopnost unést to, co přinese čas. A nejsi nic, pokud nejsi silná.
Nesmíš se dívat zpět. Musíš se dívat jen dopředu. Dívat se dopředu a s ostatními Opatrovateli utvářet svět, aby byl jednou provždy bezpečný.
Plášť přechází na tebe. Vím, že ho budeš nést s půvabem a se ctí.
S láskou,
Táta.

Helen držela tlustý pergamen mezi prsty. Na chvíli byl její otec zde, seděl vedle ní, říkal jí pevným hlasem, že všechno bude v pořádku.
Ale brzo jeho hlas vybledl. Helen ztěžkla víčka, položila kamej a dopis zpět do krabice spolu s penězi. Nechala venku jen fotografii, držela ji na hrudi, když nechala svou hlavu klesnout do polštářů. Chtěla plakat, vždyť neměl by to normální člověk udělat? Pro všechno, co ztratila?
Na konec na tom nezáleželo. Nyní bylo zřejmé, jak daleko měla do normální dívky. truchlení bez slz se zdálo pouze  jako důkaz toho všeho. přitiskla k sobě fotografii a usnula.

Žádné komentáře:

Okomentovat