sobota 24. listopadu 2012

10. kapitola

„TAKŽE, KDO JE TO ten Tod?“ Usrkávala jsem zbytek sody, sledovala jsem, jak mu míhající se světla krátce osvětlují rysy, pak ho opouštěly s krátce se táhnoucími stíny. S každým paprskem světla, který našel jeho tvář, to bylo jako ho znovu najít a já se nemohla vynadívat.
„Dělá druhou směnu v nemocnici.“ Nash zapnul blinkr, když zatáčel doleva.
„Co tam dělá?“„Tod je… praktikant.“ Znovu zatočil doleva a napravo před námi ležel Arlington Memorial, zrcadlová okna nové chirurgické věže odrážely pouliční lampy za námi.
Sesbírala jsem obaly od jídla a strčila je do papírového sáčku na podlaze mezi mými chodidly. „Nevěděla jsem, že praktikanti sestavujou seznamy.“
Nash zabočil do mdle osvětleného podzemního parkoviště a koukl se oběma směry, hledal volné místo blízko vchodu. Ale taky se záměrně vyhýbal podívat se mi do očí. „On není tak úplně lékařskej praktikant.“
„Tak co teda je? Přesně.“
Na konci prvního bloku se vynořilo prázdné místo a on na něj zajel, na Carterovo auto si dávala větší pozor, než na mámino. Pak vyřadil rychlost a vypnul motor, předtím než se ke mně úplně otočil. „Kaylee, Tod ani není člověk. A není tak úplně kámoš, takže asi nebude moc nažhavenej, aby nám odpověděl na otázky.“
Překřížila jsem ruce a snažila se vypadat naštvaně, což nebylo lehké, s ohledem na to, že vždycky, když se na mě takhle kouknul, jakoby na světě nebylo nic, na co by se stálo dívat, srdce mi bylo tvrději a dech mi uvízl v krku. „Ne-člověk ne-přítel? Který pracuje v nemocnici jako ne-lekářskej praktikant?“ Aspoň, že to nebyl další fotbalista. „Tak teď máme jasnou představu, co není, budeš tak ochotný a řekneš mi, co teda je?“
Nash si povzdychl a já už jenom z toho zvuku věděla, že cokoliv se chystá říci, líbit se mi to nebude. „Je smrťák.“
„Cože je?“ Určitě jsem ho špatně slyšela. „Právě si řekl, že je Tod Smrťák?“
Nash pomalu zavrtěl hlavou a já vydechla úlevou. Banshee byly jedna věc – my vlastně pomáháme lidem – ale já ještě nebyla připravená, abych čelila chodícímu, mluvícímu zosobnění Smrti. A mnohem méně, abych se ho ptala na otázky.
„On není Smrťák,“ řekl Nash, vážně mě sledoval. „Je pouze smrťák. Jeden z tisíce. Je to jen práce.“
„Jen práce? Smrt je jen práce! Počkej…“ Zhluboka jsem nasála vzduch a zavřela oči. Pak počítala do deseti. Když to nestačilo, počítala jsem do třiceti. Pak jsem se Nashovi koukla do očí, doufala jsem, že se ve vířících hlubinách mých očí neukáže panika. „Takže… když jsi řekl, že nemůžeš zastavit smrt, vlastně jsi tím myslel, že nemůžeš zastavit Toda?“
„Konkrétně jeho ne, ale ano, je to hlavní myšlenka. Smrtky mají práci, stejně jako každý jiný. A celkově, nemají moc rádi banshee.“
„Chtěla bych vědět proč ne?“
Nash se soucitně usmál a vzal mě za ruku a i z takového malého dotyku mi poskočil pulz. Sakra. Už teď vidím, že kdykoliv v budoucnu na něho budu mít vztek, bude pěkně těžké si ho udržet. „Většina smrtek nás nemá ráda, protože my máme potencionální možnost jim vážně posrat den. I když vlastně nevracíme duši zpátky, smrtky se jí nemůžou dotknout tak dlouho, jak ji držíš. Takže každou sekundu, co zpíváš, odkládáš dodávku té duše. V rušné čtvrti by je to mohlo katastrofálně hodit do skluzu. Takže je to prostě totálně sere. Smrtky nemají rády nikoho, kdo si hraje s jejich hračkami.“
Super. „Takže nejenom že nejsem člověk, ale taky Smrt je mým úhlavním nepřítelem?“ Kdo, já? Panikařit? „Chceš mi říct ještě něco dalšího, zatímco se zpovídáme?“
Nash se pokusil potlačit zachichotání, ale selhal. „Smrtky nejsou naši nepřátelé, Kaylee. Oni si jen prostě neužívají naši společnost.“
Něco mi říkalo, že to cítíme stejně. Roztřeseně jsem kývla a Nash otevřel dveře řidiče a vstoupil do temného podzemního parkoviště. Já vystoupila na opačné straně, a když jsem zavřela dveře, zmáčkl čuplík na klíčích Carterova auta, aby se zamknulo. Oba zvuky se kolem nás rozléhaly a podle všeho jsme byly v těch garážích sami. Což bylo fajn, s ohledem na diskuzi, kterou jsme uvnitř vedli.
„Takže jak Tod vypadá? Bílá kostra choulící se v černém plášti a kapuci? Držící kosu? Páč si myslím, že by to v nemocnici způsobilo masivní paniku.“
Vzal mě za ruku, když jsme šli dolů chodbičkou směrem ke vchodu, naše kroky se strašidelně odrážely. „Pronásleduješ pohřební průvod v dlouhých, špinavých šatech s vlasy vlajícími za tebou ve větru?“ Vrhla jsem na něho předstíraný zamračený pohled. „Zase jsi mě sledoval?“
Nash protočil oči. „Vypadá normálně – ne, že by na tom záleželo. Nemůžeš vidět smrtku, dokud ona sama nechce, aby byla viděna.“
Skrz vchod do garáží zavanul teplý, pozdně zářijový vítr, třepotal letáčky uvíznutými na předních sklech a obaly od rychlého občerstvení roznesl po betonu. „Bude Tod chtít, abychom ho viděli?“
„Podle toho, jakou má zrovna náladu.“ Nash prošel okolo obrovských otáčivých dveří až k masivním skleněným, které otevřel, abych jimi mohla projít do maličkého vestibulu, další dveře jsem podržela já pro něho a my vstoupili do malého, tichého foyer lemovaného prázdnými, nepohodlně vypadajícími křesly. Teplo budovy bylo úlevné a má husina se vytratila s každým krokem, který jsme ode dveří ušli.
Nash ignoroval dobrovolnici sedícího na recepci – ne, že by na tom záleželo; protože stejně usnula – a vedl mě k řadě výtahů na konci chodby.
Boty mi vrzaly o naleštěnou podlahu a každý nádech s sebou přinesl závan dezinfekce a osvěžovače vzduchu s vůní borovic. Což by bylo samo o sobě dost špatné a dohromady to hrozilo, že mi zaplaví nos a plíce. Naštěstí nalevo stál otevřený a prázdný výtah.
Uvnitř Nash zmáčkl knoflík do třetího patra. Když se zavřely dveře, „uvítací“ vůně zeslábla, najednou ji vystřídal typický nemocniční pach v kombinaci se zatuchlým vzduchem, jídelní sekané a bělidla.
„Tod pracuje ve třetím patře?“ Zeptala jsem se, když nad námi skřípělo soukolí a výtah začal stoupat.
„Pracuje v celé nemocnici, ale JIPka je ve třetím a tam ho s největší pravděpodobností najdeme. Pokud teda bude chtít být nalezen.“
Přeběhl mi mráz po zádech, když mi ten jeho výrok došel. S největší pravděpodobností Toda najdeme na Intenzivní Péči – kde lidé s největší pravděpodobností umírají.
Dlaně se mi začaly potit a srdce mi pumpovalo tak těžce, až jsem si byla jistá, že Nash musí slyšet ve výtahu jeho ozvěnu. Jaká byla šance, že na JIPce nenajdu duši, pro kterou bych mohla zpívat?
Vsadila bych se, že téměř nulová. A jelikož už jsme v nemocnici, kdybych zcvokla tentokrát, pravděpodobně by mě převezli na expresním lehátku na jednotku duševního zdraví. Neprocházejte STARTem. Nevybírejte si 20 000 korun.
Nepůjdu zpátky.
Sevřela jsem Nashovi ruku a on ji pohladil palcem. „Když budeš cítit, že to začíná, prostě mi zmáčkni ruku a já tě vezmu ven.“ Začala jsem třepat hlavou a on mi prsty volné ruky proběhl po straně dolů po tváři, díval se mi při tom do očí. „Slibuju.“
Vzdychla jsem. „Dobře.“ Už mi pomohl přes dva záchvaty paniky – měla bych o nich přestat takhle přemýšlet – a vůbec jsem nepochybovala, že to udělá znovu. A každopádně jsem opravdu neměla na výběr. Nemohla jsem pomoct další oběti od předčasné smrti, dokud nenajdeme Toda-smrťáka a Toda jsem nemohla najít, dokud nezkontrolujeme všechna jeho oblíbená místa.
Výtah zazvonil a dveře se otevřely s tichým ššš zvukem, podívala jsem se na Nashe, dodala si odvahy narovnáním páteře. „Pojďme se s tím vypořádat.“
Třetí patro se táhlo od nás na obě strany a jedna dlouhá, sterilní bílá chodba se naskýtala přímo naproti dveřím výtahu, kde v sesterně naproti sobě seděli muž a žena ve stejném modrém nemocničním oblečení. Muž vzhlédl, když mi boty zaskřípaly o podlahu, ale žena nás nezaregistrovala.
Nash kývl směrem do chodby po levici a my se tou cestou vydali, šli jsme pomalu, předstírali, že si čteme jména napsané na jednorázových jmenovkách na dveřích. Byly jsme jen dvě děti, doufající, že se naposledy rozloučí se svým dědečkem. Až na to, že jsme ho „nenašli“ ve vybrané chodbě a ani nikde jinde ve třetím patře, což bylo téměř zklamání po mém počátečním strachu, že vejdu na JIPku. Naštěstí Arlington nebyl tak velký jak centrum a na Intenzivce byly obsazeny jen tři postele. A žádný z jejich nájemníků nebyl v bezprostředním ohrožení, že se setká se smrtkou.
Tod nebyl ani ve čtvrtém, pátém a šestém patře, minimálně tak daleko, co jsme mohli říct. Jediná místo, na které se zbývalo podívat, byla chirurgická věž, pohotovost v prvním patře a porodnice ve dvojce.
Nechtěla jsem najít smrtku – ani kdyby nedržela kosu – v porodnici a v chirurgické věži by si nás určitě někdo všimnul. Tak jsme první zkontrolovali pohotovost.
Během mých předchozích výletů do Arlington Memorial, teta se strejdou zavolali předem a jednotka duševního zdraví nás očekávala, což znamenalo, že jsme se na pohotovosti nezastavovali. Nikdy jsem nikoho neviděla osobně, dokud jsme s Nashem neprošli přes přední foyer a neprotlačili se skrz dvojité dveře do čekárny pohotovosti. Každopádně jsem strávila spoustu času na psychiatrii, což není žádná exkurze do Disneylandu. Hemží se to tam sestrami, které se na vás dívají buď s lítostí, nebo opovržením a pacienty v papučích, kteří se na vás buď nechtějí podívat, nebo odvrátit pohled. Ale ambulance měla svůj vlastní druh utrpení.
Daleko od toho aktivního spěchu kvůli adrenalinu, který jsem očekávala podle jistých televizních nemocničních dramat, skutečná pohotovost byla tichá a pochmurná. Pacienti seděli v úzkých, vypolstrovaných židlích podél zdi a nakupeni uprostřed v dlouhé místnosti, tváře měly zkroucené grimasami bolesti, strachu či netrpělivosti. Jedna stará paní na vozíčku skomírala pod ošuntělou přikrývkou a několik dětí s horečkou se třáslo v rukách jejich matek. Muži v pracovním si mačkali gázové bandáže na rány prosakující krví nebo balíčky s ledem na fialové vybouleniny na jejich rukách. Na konci chodby blízko okýnka jedna teenagerka sténala a tiskla si ruku k hrudi, když si její matka prolistovávala starý bulvár, bezostyšně ji ignorujíc.
Každých pár minut zaměstnanci v nemocničním prošli skrz jeden konec dveří, přešli přes vybledlé, ušmudlané vinylové kachličky a protlačili se přes dvojité dveře na konci druhém. Ti, co seděli sami, si četli hitparády nebo zírali přímo před sebe, zatímco ti, co seděli vedle někoho, rušili to chmurné, skoro podobné tichu nevhodnými útržky společenské konverzace. Stejně tak i zaměstnanci, kteří vyšli z trasy, aby se vyhnuli očnímu kontaktu s čekajícími lidmi, zatímco je pacienti propalovali tak průzračným pohledem, až mi bylo nepříjemné na to koukat.
„Vidíš ho?“ Zašeptala jsem Nashovi, přeskočila jsem nemocné ženy a děti, abych prolétla tváře mužů.
„Ne a neuvidíme ho, dokud sám nebude chtít.“
Narvala jsem si ruce do kapes, fyzicky jsme vzdorovala nutkání ho vzít za ruku pro útěchu, jen prostě proto, že mě ambulance děsila. Když jsem nezvládala choulící se dav zírající do nikam jako zombie, jak jsem mohla doufat, že se vyrovnám se Smrtkou? Nebo jen se smrtkou? „Tak jak předpokládáš, že ho najdem?“
„Plán byl, že najde on nás,“ zašeptal nazpátek. „Dva banshee procházející se okolo, zatímco se on snaží pracovat, by ho měli vytáhnout pěkně rychle, i když by neměl žádnej jinej důvod, než že by nás vyhnal.“
„Pak si teda myslím, že se rozhodl nám neukázat.“
„Mrkni támhle.“ Nashův pohled spočinul na značce na zdi, která ukazovala cestu k dárkovému obchodu, jídelně a laboratoři rentgenologie. „Máš žízeň?“
„Ani ne.“ V autě jsem spořádala půl-litru sodovky, a co nejdřív se chystala najít koupelnu.
„Pak si pojď sednout. Jestli to chceme objasnit, tak na to máme celou noc, pravděpodobně se ukáže, aby nás popohnal.“
„Ale my nemáme celou—”

„Pšt.“ Usmál se, jednou rukou mi sklouzl okolo pasu a zašeptal do ucha. „Neodrazuj naši pomoc.“ Po krku mi přeběhla příjemná husina a pokračovala po celém mém těle, vznikala tam, kde se jeho dech otřel o můj ušní lalůček.
Šli jsme podle značek dolů chodbou, kolem rohu a do jídelny, kde pořád servírovali večeři o půl osmé. Nash koupil obrovský kus čokoládového koláče a krabici mlíka, které dávají ve škole. Já si vzala colu. Pak jsme si vybrali malý čtvercový stůl v rohu skoro prázdné místnosti.
Nash si sedl zády ke zdi, jedl, jakoby se nic nedělo. Jakoby agenta smrti hledal každý večer. Ale já nemohla sedět v klidu. Očima jsem toulala po místnosti, klouzala jsem pohledem přes dozorce vyprazdňující odpadkový koš a ženu se síťkou na vlasy prozkoumávající salátový bar kvůli zvadlému salátu. Chodidly jsam klepala o podlahu, koleny jsem zas a znovu bouchala zespodu do stolu. Nashovo mléko při každém nárazu vyšplíchlo, ale nezdálo se, že by si toho všiml.
Už byl napůl cesty ke snězení koláče – plus mínus dva kousance – když nám přes stůl padl stín. Vzhlédla jsem a uviděla mladého muže stojícího před prázdnou židlí po mé pravici. Měl na sobě volné vybledlé džíny a bílé tričko s krátkým rukávem bez žádných známek něčeho víc, navzdory venkovní teplotě. A jeho krutý výraz nijak nezměnil jeho pevné, andělské rty a jas modrých očí završeného kšticí blonďatých kudrlin.
Nash ani nevzhlédl.
Koukla jsem se na blonďatého chlápka, pak sledovala jeho pohled až k jednorázovým sůl-a-pepř solničkám ve středu stolu. Předpokládala jsem, že si je chce půjčit, tak jsem sáhla po soli, když odsunul volnou židli a klesl na ni, na stole před sebou zkřížil holá předloktí.
„Co chceš?“ Zavrčel tak tiše a chraplavě, že bych to nikdy k jeho andělské tváři netipovala.
Nash si dal na čas se žvýkáním, pak konečně polkl a odstrčil talíř. „Odpovědi.“
Zamračila jsem se, nevěřícně civěla na toho blonďáka. „Ty jsi ten smrťák?“
Tod se na mě poprvé podíval, to zamračení měl v podstatě vyryté. „Očekávala jsi někoho staršího? Vyššího? Někoho vychrtlýho a kostnatýho?“ Z jeho slov kapalo pohrdání jako kyselina a zlostně obrátil pozornost zpátky k Nashovi. „Vidíš? To je ten problém se starými názvy. Měl bych si začít říkat ‚výběrčí agent‘ nebo ňák tak.“
„Pak tě možná donutí nosit oblek a kravatu,“ řekla jsem, pobavená tou střelenou představou.
Nashovi cukl koutek.
„Kdo je tvá společnice?“ Tod pohodil hlavou mým směrem, ale jeho pozornost – a podráždění – zůstávala soustředěná na Nashe.
„Potřebujeme vědět o směnném kurzu,“ řekl Nash, přerušil mě dřív, než jsem se stihla představit.
Todovo obočí kleslo nad šedivějící modré oči a ve svitu fluorescenčních žárovek jsem si všimla krátké, světlé kozí bradky na jeho silné, hranaté bradě. „Vypadám snad jak informační přepážka?“
„Vypadáš… znuděně.“ Nashovi se po tváři rozšířil zlomyslný pohled, když se Todovo zamračení prohloubilo a já přemýšlela nad tím, co jsem zmeškala. „Nemocnice tě nezaměstnává? Hele, slyšel jsem, že V Colonial Manor je otvíračka. Tams to měl rád, ne?“
„Domov důchodců?“ Zeptala jsem se, ale ani tak se na mě nepodívali; byly příliš zaměstaní čuměním sami na sebe „Proč by domov důchodců najímal někoho, aby zabil jejich pacienty? Ostatně, proč by to dělala nemocnice?“
Nash se zachichotal a jednou rukou si přeběhl přes hlavu plnou neposedných hnědých špiček, ale Todovy oči kmitly mým směrem a sám zatnul čelist. „Nepřišla s tlačítkem na mlčení?“
„On nepracuje pro nemocnici,“ řekl Nash, ignorujíce smrťákovu, doufejme že řečnickou otázku. „Pracuje v nemocnici. A při tomhle tempu tu uvízne na další století, minimálně. Že, Tode?“
Smrťák neodpověděl, ale já mohla slyšet, jak skřípe zuby.
„Víš, že když v sobě budeš takhle potlačovat hněv, nikam se za století nedostaneš, natož pak budeš furt pracovat na plný úvazek.“ Počkat, já provokovala agenta smrti? To asi nebyl nejlepší nápad, Kaylee…
„Smrťáci nestárnou,“ Tod na mě vyštěkl, zatímco pořád zíral na Nashe. „Je to jeden ze zaměstnaneckých prožitků.“
„Jako my, že?“ Koukla jsem na Nashe, právě když sebou trhnul a vím, že jsem řekla něco špatně. A když jsem se znovu koukla na Toda, našla jsem ho, jak na mě překvapeně zírá, uličnický úšklebek mu rozjasnil andělské rysy jako světlo shora.
„Kdes ji našel?“
„My stárneme,“ řekl Nash, ale poslední slabiku usekl, jakoby málem řekl mé jméno a pak si to v polední vteřině rozmyslel. A pak jsem to pochopila: nechtěl, aby Tod o mě věděl.
Vyhovovalo mi to. Ze samotné myšlenky, že by Smrt věděla mé jméno, se mi chtěla odplazit kůže. I když je tahle konkrétní Smrt jen jedna z mnoha a téměř příliš pěkná na dívání.
„Jen stárneme hodně pomalu,“ pokračoval Nash.
Tou dobou jsem zrudla vzteky; prostě jsem se vymalovala jako úplný hlupák. Jaký idiot by nevěděl délku života svého druhu?
Nash pod stolem zahákl své chodidlo o můj kotník, soucitně a útěšně mi třel nohu. Hodila jsem mu vděčný úsměv a donutila jsem se směle se Todovi podívat do očí. Nejlepší cestou, jak vyrovnat skóre, bylo ho setřít. „Proč tu trčíš?“ Zeptala jsem se, doufajíc, že jsem mu šlápla na kuří oko.‘
„Protože je zelenáč.“ Zakřenil se Nash. „A tu není moc příležitostí k postupu v oboru, kde zaměstnanci nikdy neumřou.“
„Ty jsi zelenáč?“ Znovu jsem se podívala na Toda a znovu měl naštvaně vyboulenou čelist. „Kolik ti je?“ Podle toho „nestárnoucího“ komentáře jsem předpokládala, že je starší, než vypadá.
„Je mu sedmnáct,“ řekl Nash, ten škleb už měl napevno.
„Bylo mi sedmnáct, když jsem začal s touhle prací,“ vyštěkl smrťák. „Ale to bylo před dvěma roky.“
„Děláš tohle po dva roky a furt jsi zelenáč?“
Tod vypadal uraženě a já si nebyla jitá, jestli to je k smíchu nebo omluvě. „Jo, no, můj náborář si nedělal hlavu s pravdou v inzerátu. A tvůj přítel měl pravdu v rychlosti fluktuace – neexistuje. V téhle oblasti se starší smrťáci sunou nahoru až po dvou set letech. Kdybychom vloni jednoho neztratili, pořád bych seděl v televizní místnosti v Colonial Manor, a čekal, až se staří muži zhroutí do jejich ovesné kaše.“
„Počkej, jak jste mohli ztratit smrtku?“ Nemohla jsem si pomoct. „Bizardní nehoda se srpem?“ Ale nikdo jiný se mým vtipem nezdál pobavený.
„Čím míň budeš vědět o smrtčí politice, tím líp,“ zašeptal Nash a Tod arogantně přikývl.
Oh. Obraně jsem zvedla obě ruce a opřela se do židle. „Promiň. Takže… staří muži hroutící se do svejch ovesnejch kaší…?“
Tod pokrčil rameny. „Jo. Ale tady aspoň občas mám střelnou oběť nebo neočekávanou recidivu. Život je celý o překvapeních, ne?“
„Asi.“ Ale překvapení pro mě tak nějak ztratila svou novost se zjištěním, že nejsem člověk. Až na tu celou osudnou věc s předpověďmi. Ráda bych byla znovu zaskočena smrtí jako normální lidé.
No, ne mou vlastní smrtí, samozřejmě.
„Když už mluvíme o překvapeních…“ Otevřela jsem svou colu, mrkla Nashe kvůli znamení a on přikývl, říkal mi, abych pokračovala. Evidentně jsem si nepředstavovala Todovu ochotu mluvit se mnou, raději než s ním. „Potřebujeme tvoji pomoc, abychom se vyhnuli jedné opravdu hnusné.“
Tod předstíral, že si prohlíží zápěstí, kde zřetelně chyběly hodinky. „Vy dva už jen mrháte mou pauzou. Za deset minut mám na čtvrtým patře aneurysma a nemůžu přijít pozdě. Nesnáším lidi, co přežijou.“
„Nebude to trvat dlouho.“ Přišpendlila jsem ho pohledem, odmítla jsem přerušit kontakt, když už jsem ho jednou viděla zaváhat. „Prosím.“
Smrťák si povzdychl, rukou si proběhl přes kštici krátkých kudrlin. „Máte pět minut.“
Tiše jsem vydechla úlevou. Než mi došla skutečnost situace.
Šli jsme podle značek dolů chodbou, kolem rohu a do jídelny, kde pořád servírovali večeři o půl osmé. Nash koupil obrovský kus čokoládového koláče a krabici mlíka, které dávají ve škole. Já si vzala colu. Pak jsme si vybrali malý čtvercový stůl v rohu skoro prázdné místnosti.
Nash si sedl zády ke zdi, jedl, jakoby se nic nedělo. Jakoby agenta smrti hledal každý večer. Ale já nemohla sedět v klidu. Očima jsem toulala po místnosti, klouzala jsem pohledem přes dozorce vyprazdňující odpadkový koš a ženu se síťkou na vlasy prozkoumávající salátový bar kvůli zvadlému salátu. Chodidly jsam klepala o podlahu, koleny jsem zas a znovu bouchala zespodu do stolu. Nashovo mléko při každém nárazu vyšplíchlo, ale nezdálo se, že by si toho všiml.
Už byl napůl cesty ke snězení koláče – plus mínus dva kousance – když nám přes stůl padl stín. Vzhlédla jsem a uviděla mladého muže stojícího před prázdnou židlí po mé pravici. Měl na sobě volné vybledlé džíny a bílé tričko s krátkým rukávem bez žádných známek něčeho víc, navzdory venkovní teplotě. A jeho krutý výraz nijak nezměnil jeho pevné, andělské rty a jas modrých očí završeného kšticí blonďatých kudrlin.
Nash ani nevzhlédl.
Koukla jsem se na blonďatého chlápka, pak sledovala jeho pohled až k jednorázovým sůl-a-pepř solničkám ve středu stolu. Předpokládala jsem, že si je chce půjčit, tak jsem sáhla po soli, když odsunul volnou židli a klesl na ni, na stole před sebou zkřížil holá předloktí.
„Co chceš?“ Zavrčel tak tiše a chraplavě, že bych to nikdy k jeho andělské tváři netipovala.
Nash si dal na čas se žvýkáním, pak konečně polkl a odstrčil talíř. „Odpovědi.“
Zamračila jsem se, nevěřícně civěla na toho blonďáka. „Ty jsi ten smrťák?“
Tod se na mě poprvé podíval, to zamračení měl v podstatě vyryté. „Očekávala jsi někoho staršího? Vyššího? Někoho vychrtlýho a kostnatýho?“ Z jeho slov kapalo pohrdání jako kyselina a zlostně obrátil pozornost zpátky k Nashovi. „Vidíš? To je ten problém se starými názvy. Měl bych si začít říkat ‚výběrčí agent‘ nebo ňák tak.“
„Pak tě možná donutí nosit oblek a kravatu,“ řekla jsem, pobavená tou střelenou představou.
Nashovi cukl koutek.
„Kdo je tvá společnice?“ Tod pohodil hlavou mým směrem, ale jeho pozornost – a podráždění – zůstávala soustředěná na Nashe.
„Potřebujeme vědět o směnném kurzu,“ řekl Nash, přerušil mě dřív, než jsem se stihla představit.
Todovo obočí kleslo nad šedivějící modré oči a ve svitu fluorescenčních žárovek jsem si všimla krátké, světlé kozí bradky na jeho silné, hranaté bradě. „Vypadám snad jak informační přepážka?“
„Vypadáš… znuděně.“ Nashovi se po tváři rozšířil zlomyslný pohled, když se Todovo zamračení prohloubilo a já přemýšlela nad tím, co jsem zmeškala. „Nemocnice tě nezaměstnává? Hele, slyšel jsem, že V Colonial Manor je otvíračka. Tams to měl rád, ne?“
„Domov důchodců?“ Zeptala jsem se, ale ani tak se na mě nepodívali; byly příliš zaměstaní čuměním sami na sebe „Proč by domov důchodců najímal někoho, aby zabil jejich pacienty? Ostatně, proč by to dělala nemocnice?“
Nash se zachichotal a jednou rukou si přeběhl přes hlavu plnou neposedných hnědých špiček, ale Todovy oči kmitly mým směrem a sám zatnul čelist. „Nepřišla s tlačítkem na mlčení?“
„On nepracuje pro nemocnici,“ řekl Nash, ignorujíce smrťákovu, doufejme že řečnickou otázku. „Pracuje v nemocnici. A při tomhle tempu tu uvízne na další století, minimálně. Že, Tode?“
Smrťák neodpověděl, ale já mohla slyšet, jak skřípe zuby.
„Víš, že když v sobě budeš takhle potlačovat hněv, nikam se za století nedostaneš, natož pak budeš furt pracovat na plný úvazek.“ Počkat, já provokovala agenta smrti? To asi nebyl nejlepší nápad, Kaylee…
„Smrťáci nestárnou,“ Tod na mě vyštěkl, zatímco pořád zíral na Nashe. „Je to jeden ze zaměstnaneckých prožitků.“
„Jako my, že?“ Koukla jsem na Nashe, právě když sebou trhnul a vím, že jsem řekla něco špatně. A když jsem se znovu koukla na Toda, našla jsem ho, jak na mě překvapeně zírá, uličnický úšklebek mu rozjasnil andělské rysy jako světlo shora.
„Kdes ji našel?“
„My stárneme,“ řekl Nash, ale poslední slabiku usekl, jakoby málem řekl mé jméno a pak si to v polední vteřině rozmyslel. A pak jsem to pochopila: nechtěl, aby Tod o mě věděl.
Vyhovovalo mi to. Ze samotné myšlenky, že by Smrt věděla mé jméno, se mi chtěla odplazit kůže. I když je tahle konkrétní Smrt jen jedna z mnoha a téměř příliš pěkná na dívání.
„Jen stárneme hodně pomalu,“ pokračoval Nash.
Tou dobou jsem zrudla vzteky; prostě jsem se vymalovala jako úplný hlupák. Jaký idiot by nevěděl délku života svého druhu?
Nash pod stolem zahákl své chodidlo o můj kotník, soucitně a útěšně mi třel nohu. Hodila jsem mu vděčný úsměv a donutila jsem se směle se Todovi podívat do očí. Nejlepší cestou, jak vyrovnat skóre, bylo ho setřít. „Proč tu trčíš?“ Zeptala jsem se, doufajíc, že jsem mu šlápla na kuří oko.‘
„Protože je zelenáč.“ Zakřenil se Nash. „A tu není moc příležitostí k postupu v oboru, kde zaměstnanci nikdy neumřou.“
„Ty jsi zelenáč?“ Znovu jsem se podívala na Toda a znovu měl naštvaně vyboulenou čelist. „Kolik ti je?“ Podle toho „nestárnoucího“ komentáře jsem předpokládala, že je starší, než vypadá.
„Je mu sedmnáct,“ řekl Nash, ten škleb už měl napevno.
„Bylo mi sedmnáct, když jsem začal s touhle prací,“ vyštěkl smrťák. „Ale to bylo před dvěma roky.“
„Děláš tohle po dva roky a furt jsi zelenáč?“
Tod vypadal uraženě a já si nebyla jitá, jestli to je k smíchu nebo omluvě. „Jo, no, můj náborář si nedělal hlavu s pravdou v inzerátu. A tvůj přítel měl pravdu v rychlosti fluktuace – neexistuje. V téhle oblasti se starší smrťáci sunou nahoru až po dvou set letech. Kdybychom vloni jednoho neztratili, pořád bych seděl v televizní místnosti v Colonial Manor, a čekal, až se staří muži zhroutí do jejich ovesné kaše.“
„Počkej, jak jste mohli ztratit smrtku?“ Nemohla jsem si pomoct. „Bizardní nehoda se srpem?“ Ale nikdo jiný se mým vtipem nezdál pobavený.
„Čím míň budeš vědět o smrtčí politice, tím líp,“ zašeptal Nash a Tod arogantně přikývl.
Oh. Obraně jsem zvedla obě ruce a opřela se do židle. „Promiň. Takže… staří muži hroutící se do svejch ovesnejch kaší…?“
Tod pokrčil rameny. „Jo. Ale tady aspoň občas mám střelnou oběť nebo neočekávanou recidivu. Život je celý o překvapeních, ne?“
„Asi.“ Ale překvapení pro mě tak nějak ztratila svou novost se zjištěním, že nejsem člověk. Až na tu celou osudnou věc s předpověďmi. Ráda bych byla znovu zaskočena smrtí jako normální lidé.
No, ne mou vlastní smrtí, samozřejmě.
„Když už mluvíme o překvapeních…“ Otevřela jsem svou colu, mrkla Nashe kvůli znamení a on přikývl, říkal mi, abych pokračovala. Evidentně jsem si nepředstavovala Todovu ochotu mluvit se mnou, raději než s ním. „Potřebujeme tvoji pomoc, abychom se vyhnuli jedné opravdu hnusné.“
Tod předstíral, že si prohlíží zápěstí, kde zřetelně chyběly hodinky. „Vy dva už jen mrháte mou pauzou. Za deset minut mám na čtvrtým patře aneurysma a nemůžu přijít pozdě. Nesnáším lidi, co přežijou.“
„Nebude to trvat dlouho.“ Přišpendlila jsem ho pohledem, odmítla jsem přerušit kontakt, když už jsem ho jednou viděla zaváhat. „Prosím.“
Smrťák si povzdychl, rukou si proběhl přes kštici krátkých kudrlin. „Máte pět minut.“
Tiše jsem vydechla úlevou. Než mi došla skutečnost situace.

1 komentář:

  1. Zdravím, je tam 2x konec. První končí krátkým řádkem "Tiše jsem vydechla úlevou. Než mi došla skutečnost situace." pak se to celé opakuje. Jinak díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat