neděle 4. listopadu 2012

10. kapitola

Neočekávajíc odpověď, otočil se Valek zpátky ke svému stolu.
Oh, ano, měl pravdu. Dojedla jsem studené jídlo. Když jsem odložila tác stranou a chystala se jít do svého pokoje, Valek se ke mně obrátil.
„Co by sis koupila za ty peníze?“
Seznam věcí ze mě vypadl, překvapujíc i mě. „Kartáč na vlasy, noční úbor a něco bych utratila na festivalu.“
Chtěla jsem noční úbor, protože mě už unavovalo spát v uniformě. Ani jsem neuvažovala nad tím, zda spát ve spodním prádle, ze strachu, že bych musela někdy běžet jako o život uprostřed noci. A každoroční ohňový festival se blížil. Byl pro mě něco jako výročí. Během minulého festivalu jsem zabila Reyada.

Ačkoli Velitel zakázal všechny formy veřejného náboženství, povzbuzoval festivaly, jako formu pro zvýšení morálky. Pouze dva každoroční festivaly byly povoleny.
Během posledního ledového festivalu jsem byla ve vězení, postrádajíc ruční práce, které umělci a řemeslníci vystavují. Ledový festival se konal vždy v chladném období, kdy nebylo co dělat kromě vyprávění u ohně a provádění řemesel. Byla to místní událost, kterou pořádalo každé město samotné.
Ohňový festival byl obrovský karneval, který putoval od města k městu během letního období. Festival začal na dalekém severu, kde teplé počasí trvalo jen pár týdnů, a pak se přesouval k jihu.
Tradičně byla provedena další vystoupení a soutěže, které byly naplánované pro týdenní oslavy na hradě, v polovině letního období, a já doufala, že bych mohla dostat povolení se zúčastnit. Valek naznačil, že mě může učit další ochutnávací techniky v odpoledních hodinách, ale zbytek času mezi ochutnáváním Velitelova jídla je můj.
Vždycky jsem milovala chození na ohňové festivaly. Brazell dával svým dětem v sirotčinci malý obnos peněz, takže jsme mohli chodit každý rok. Na Brazellově zámku to byla vždy nejočekávanější událost. Nejraději bychom trénovali celý rok, abychom se kvalifikovali do různých soutěží a ušetřili tak každý cent na vstupním poplatku.
Valekův praktický hlas přerušil mé myšlenky. „Noční úbor si můžeš vyžádat u švadleny, Dilany. Měla ti jej dát s tvou uniformou. Pokud jde o zbytek, budeš si muset vystačit s tím, co najdeš.“
Valekova slova do mě vehnala realitu o mém životě; ohňový festival v něm nebyl zahrnut. Mohla bych dostat šanci vidět něco z festivalu, ale mohly by to být jen pikantní steaky nebo chuť vína.
S povzdechem jsem zvedla svůj deník a šla do svého pokoje. Suchý, teplý vánek pohladil můj obličej. Utřela jsem zbytek prachu, ale setřela jen půlku Margginy zprávy. Stála mi přímo v cestě. Oprátka na mě pořád čeká. Normální život nebyl mou budoucností. Její zpráva mi bude sloužit jako připomínka toho, abych se nestala moc línou.
Mohla jsem to zpackat a být nahrazena jiným ochutnávačem nebo jsem mohla selhat při pokusu o atentát na mě samotnou. Technicky bych mohla zemřít se zlomeným vazem, ale vtíravý obrázek prázdné oprátky mě vždycky trápil.
Druhý den ráno jsem přešlapovala před Dilaninou pracovnou. Seděla v malém kousíčku slunečního světla a šila. Její zlaté kadeře se leskly. Zdráhajíc se vyrušit ji, obrátila jsem se k odchodu.
„Yeleno?“ zavolala.
Vstoupila jsem zpátky, aby mě viděla.
„Můj bože, děvče, jen pojď dál. Tady jsi vždy vítána.“ Dilana odložila šití a poklepala na židli vedle sebe. Když jsem se k ní posadila na slunce, zvolala: „Jsi hubená jako má nejlepší příze. Seď. Seď. Dovol mi přinést ti něco k jídlu.“
Mé protesty ji nezastavily od donesení velkého krajíce chleba s máslem.
„Můj Rand mi posílá každé ráno ještě teplý bochník chleba a med.“ Její světle hnědé oči zářily láskou.
Věděla jsem, že by stála nade mnou, dokud bych si nekousla. Nechtěla jsem ji ranit, tak jsem potlačila touhu ochutnat chléb, zda není otrávený. Pouze až jsem měla plnou pusu, byla spokojená.
„Jak ti mohu pomoci?“ zeptala se.
Mezi sousty jsem ji poprosila o noční úbor.
„Můj bože! Jak jsem mohla zapomenout? Chudáčku.“ Začala pobíhat po celé místnosti a sbírala všechno možné.
„Dilano,“ řekla jsem, abych ji zastavila. „Potřebuji jen pár věcí.“
„Proč jsi nepřišla dříve? Margg mi to měla říci.“ Dilana byla skutečně naštvaná.
„Margg,“ začala jsem a pak ztichla. Nebyla jsem si jistá, jestli ji Dilana má ráda.
„Margg, chci tím říct, ta stará nevrlá zlomyslná bába a přerostlý tyran,“ prohlásila Dilana.
Překvapeně jsem na ni zamrkala.
„Ona je vždycky taková, že nesnáší kohokoliv nového a v podstatě je pro nás ostatní morem.“
„Ale na vás je hodná.“
„Pronásledovala mě ještě několik týdnů po mém příchodu. Pak jsem se vplížila do jejího šatníku a zúžila jí všechny sukně. Trvalo jí dva týdny plné nepohodlí, než přišla na to, co se děje.“ Dilana si sedla vedle mě s úsměvem. „Margg to neuměla přešít, tak musela potlačit svou pýchu a požádat o pomoc. Od té doby se ke mně chová s respektem.“
Dilana mě chytila za ruku. „Bohužel jsi jejím novým cílem. Nenech ji, aby tě dostala. Pokud je na tebe zlá, buď na ni zlá taky. Když vidí, že nejsi snadnou kořistí, ztratí zájem.“
Měla jsem potíže uvěřit, že tato překrásná žena byla schopna něčeho takového, ale v jejím úsměvu se odráželo rošťáctví.
Hromadu nočního úboru mi vrazila do náručí a přidala řadu zářivě barevných stuh.
„Na festival, má drahá,“ řekla, když jsem se na ni tázavě podívala. Pokud chceš rozzářit své překrásné tmavé vlasy.“
„Už jsi našel uprchlíka pro naše cvičení?“ Zeptal se Velitel Valeka hned, když Valek vešel do jeho pracovny.
Zrovna jsem ochutnávala Velitelovo jídlo, když Valek zničil můj nejistý pocit normálního života. Připouštím, že jsem oficiálně pracovala pro Velitele posledních deset dní, ale můj žaludek se konečně přestal bolestivě stahovat, až teď.
„Ano. Mám pro tuhle práci ideální osobu.“ Valek se usadil do křesla naproti Veliteli.
„Koho?“
„Yelenu.“
„Cože!“ Vzdávajíc veškeré předstírání, že přemýšlím o svých věcech, mé zvolání znělo ozvěnou tomu Velitelovu.
„Vysvětli to,“ přikázal Velitel.
Valek se jeho reakci usmál, jako by věděl celou dobu, co Velitel řekne. „Moji lidé jsou všichni vycvičení k tomu, aby je nechytili. Přiřadit tu roli jednomu z nich by nebylo fér ke skupině, která ho bude hledat. Je třeba zvolit takovou osobu, která nemá zkušenosti v útěcích, ale je natolik inteligentní, aby byla výzvou v tomhle cvičení.“
Valek pokračoval v jeho přednášce. „Uprchlík potřebuje něco, kvůli čemu se vrátí zpátky na hrad, a proto nemůžeme použít opravdového vězně. Nikdo ze služebnictva nemá dostatečnou představivost. Krátce jsem zvažoval zdravotníka, ale je ho potřeba na hradě v případě naléhavého případu. Chystal jsem se to přiřadit jednomu z vašich vojáků, když mě napadla Yelena.“
Ukázal na mě. „Je chytrá.“ Odpočítával na prstech, aby zdůraznil svá slova. „Bude mít motivaci, aby tuhle akci provedla dobře a má důvod k návratu.“
„Jaký důvod?“ Zamračil se Velitel.
„Ochutnávač nedostává žádnou mzdu. Ale pro tyto práce navíc, by mohla ona a v budoucnu i jiní dostat zaplaceno. Čím déle se bude vyhýbat chycení, tím více dostane zaplaceno. Pokud jde o důvod k návratu, to by mělo být jasné.“
Pro mě bylo. Každodenní dávka protilátky na Motýlí Prach mě držela při životě. Kdybych se do rána nevrátila na hrad, hledali by mrtvolu.
„A když odmítnu?“ Zeptala jsem se Valeka.
„Budu se muset spokojit s nějakým vojákem. Ale budu zklamaný. Myslel jsem si, že bys mohla ocenit tu výzvu.“
„Možná ne…“
„Dost.“ Velitelův hlas byl odměřený. „Je to nesmysl, Valeku.“
„O to právě jde. Voják bude dělat předvídatelné kroky. Ona ne.“
„Může být nepředvídatelným uprchlíkem, ale lidé, které jsem k tomuto úkolu přiřadil, nejsou tak rychlí. Doufal jsem, že najdeme někoho, koho bychom mohli zaškolit jako tvého asistenta. Chápu, co očekáváš, ale nevěřím, že se to stane v dohledné době. Potřebujeme někoho teď.“ Velitel si povzdechl. Byl to největší projev emocí, co jsem od něj kdy viděla. „Valeku, proč neustále zpochybňuješ mé rozhodnutí o najití asistenta?“
„Protože jsem zatím nesouhlasil s žádnou z vašich voleb. Každý vhodný kandidát, který se objeví, bude z mé strany plně podporován k výcviku.“
Velitel pohlédl na tác v mých rukou. Pomýšlejíc na jídlo, rozkázal mi přinést horký čaj. Špatně maskovaná lest, jak se mě zbavit, zatímco budou diskutovat. Byla jsem víc než ráda, tak jsem jim vyšla vstříc.
Po cestě do kuchyně jsem uvažovala o možnosti hrát Valekova uprchlíka. Moje první reakce byla negativní. Nechtěla jsem další problémy. Ale když jsem uvažovala o možnosti výzvy utéct pátračům a k tomu si vydělat peníze, cvičení se zdálo být skvělou příležitostí. V době, kdy jsem došla ke kuchyni, jsem si přála, aby Valek vyhrál. Zejména proto, že bych mohla být jeden den venku a všechny dovednosti nasbírané v roli uprchlíka, by se mi mohly v budoucnu hodit.
„Něco je špatně s obědem?“ Ptal se Rand, spěchajíc ke mně s pevně semknutými rty.
„Ne. Jen chce trochu horkého čaje.“
Jeho tvář se okamžitě uvolnila. Přemýšlela jsem, proč měl takové obavy ohledně nevyhovujícího oběda. Představa mladšího Randa, který se bouří proti Veliteli kvůli jídlu, vstoupila do mé mysli. Potlačila jsem tu myšlenku. Rand by neservíroval podřadné jídlo, jeho ego se až moc soustředí na dokonalost jídla. Mezi ním a Velitelem musí jít o něco jiného. Nejistá si našim novým přátelstvím, zda to zahrnuje i otázky citlivé a osobní, raději jsem držela jazyk za zuby.
Znala jsem Randa téměř dva týdny, ale stále jsem neodhalila jaký je. Jeho nálady přebíhaly přes širokou škálu změn bez nejmenšího upozornění. Rand rád mluvil. To on vedl rozhovory a ptal se na osobní otázky. Pochybovala jsem, že opravdu poslouchal mé odpovědi, než začal mluvit o dalších věcech.
„Když už jsi tady,“ řekl Rand, vytáhl bílý dortík z jednoho z chladících stojanů, které se zavěsily na stěnu jako police, „můžeš zkusit tohle? Řekni mi, co si o tom myslíš.“
Kousek mi uřízl. Byl studený se šlehačkou a vrstvy vanilkového dortíku byly odděleny směsí malin a smetanou.
Snažila jsem se odpovědí zakrýt fakt, že mé první sousto bylo ochutnávkou na jedy. „Dobrá kombinace chutí,“ řekla jsem.
„Není to dokonalé, ale nemůžu přijít na to, v čem je problém.“
„Krém je příliš sladký,“ řekla jsem, přičemž jsem si znova ukousla. „A dortík je moc vysušený.“
„Budu se snažit to napravit. Přijdeš dnes večer?“
„Proč?“
„Potřebuji znalecký posudek. Zajistí mi to vstup na ohňový festival do pekařské soutěže. Půjdeš taky?“
„Nejsem si jistá.“ Když jsem se o festivalu zmínila v noci, Valek neřekl, že nemůžu jít.
„Služebnictvo z kuchyně půjde. Můžeš jít s námi, jestli chceš.“
„Díky. Dám ti vědět.“
Po cestě zpátky do Velitelovy pracovny se mi v mysli vynořila nepříjemná myšlenka. Měla bych zůstávat ve Valekově blízkosti, protože Brazell byl stále na hradě a chystal se ho opustit až po festivalu. Co by se mohlo stát, kdybych hrála uprchlíka a Brazell by to zjistil? Co kdybych na něj narazila na festivalu?
Došla jsem k závěru, že jsem ve větším bezpečí za hradbami, dokud Brazell neopustí hrad. Rozhodla jsem se, že odmítnu Valekovu nabídku i tu Randovu. Ale v době, kdy jsem přišla s čajem, Valek už vyhrál. Než jsem mohla cokoliv říci, začal vyjmenovávat částky za jednotlivé úkony.
Částka byla opravdu velká.
„Cvičení je naplánováno během ohňového festivalu. Pro vojáky to bude veliké vytížení. Měli bychom cvičení odložit, až bude po něm?“ Zeptal se Valek Velitele.
„Ne. Zvýšený ruch zvýší úroveň obtížnosti pro naše pronásledovatele.“
„Dobře, Yeleno, dává ti to jen pár dní na přípravu. Myslím, že je to fér, protože někteří vězni si únikovou cestu naplánují, ale jiní vidí příležitost v prostém úniku. Je to pro tebe dostatečně zajímavá nabídka?“ zeptal se Valek.
„Ano.“ To slovo ze mě vystřelilo dřív, než racionální odpověď „ne“. „Ale za podmínky, že Brazell nesmí vědět o mé účasti.“
„Není pokoj v mém osobním apartmá dostatečnou známkou toho, že mám obavy o tvé bezpečí?“ Valekův hlas zněl naštvaně. Uvědomila jsem si, že jsem ho urazila.
Když jsem urazila Randa, snažila jsem se to rychle napravit. U Valeka jsem se snažila vymyslet nějakou odpověď, abych ho znova nenaštvala, ale nemohla jsem dost rychle přijít na žádnou.
„Když už mluvíme o Brazellovi,“ přerušil nás Velitel. „Dal mi dárek. Nový zákusek, který vyrobil jeho hlavní kuchař. Myslel si, že by mě to potěšilo.“
Velitel Ambros nám ukázal dřevěnou krabici plnou hnědých čtvercovitých kousků, seskládanou jako dlaždice až po okraj. Byly hladké a lesklé, ale okraje vypadaly, jako by je někdo řezal tupým nožem, nepravidelné a posypané hnědými vločkami.
Valek jeden kousek zvedl a přičichl si k němu. „Doufám, že jste je nezkoušel.“
„Být otráven, to by bylo příliš bezostyšné i na Brazella. Ale, ne. Nezkoušel.“
Valek mi podal krabici. „Yeleno, náhodně vyber pár kousků a ochutnej je.“
Prohlédla jsem si je a vybrala čtyři. Všechny byly velikosti nehtu na mém palci a všechny čtyři se mi vlezly na dlaň. Kdybych nevěděla, že je to zákusek, asi bych si myslela, že to jsou kousky hnědého vosku. Mé nehty zanechaly na povrchu otisky a špičky prstů jsem měla trochu mastné po manipulaci se zákuskem.
Váhala jsem. Pocházely od Brazella a já si nepamatovala, jak moc vynalézavý byl jeho kuchař. Setřásla jsem z ramen úzkost. Neměla jsem na výběr.
Díky myšlence o vosku jsem také očekávala chuť vosku. Kousla jsem do tvrdé kostky, očekávajíc, že se mi rozpadne mezi zuby. Muselo to být výrazem mé tváře, co způsobilo, že Velitel vstal, protože jsem neřekla ani slovo. Byla jsem okouzlená všemi těmi vjemy.
Místo rozdrobení, se dezert rozpustil na jazyku se směsicí chutí. Sladká, hořká, ořechová a ovocná chuť jedna za druhou. Zrovna když jsem si myslela, že bych mohla říct, že to bylo úžasné, chtěla jsem to ochutnat znova. Bylo to tak rozdílné od všeho, s čím jsem se kdy setkala. Než jsem se nadála, všechny čtyři kostky byly pryč a já toužila po dalších.
„Neuvěřitelné! Co to je?“
Valek a Velitel si vyměnili zmatené pohledy.
Velitel řekl: „Brazell to nazval Criollo. Proč? Je to otrávené?“
„Ne. Není. Jen…“ všechna slova, která bych mohla použít k popisu, mě opustila. „Zkuste to,“ bylo všechno, na co jsem se zmohla.
Dívala jsem se na Velitelovu tvář, když se do jednoho z čtverečků zakousl. Jeho oči se rozšířily a obočí vylétlo překvapeně nahoru. Jeho jazyk jezdil kolem zubů a rtů, jak se snažil vysát z úst všechnu zbývající chuť. Potom popadl další kousek.
„Je to sladké. Jiné. Ale podle mě jsem neochutnal něco neuvěřitelného,“ řekl Valek, utírajíc si hnědé vločky z rukou.
Teď bylo na mě vyměnit si s Velitelem pohled. Na rozdíl od Valeka měl cit pro skvělou kuchyni. Rozeznal dokonalost, jakmile ji ochutnal.
* * *
„Vsadím se, že ta malá krysa nevydrží ani hodinu,“ řekl Marggin tlumený hlas za dveřmi. Zrovna jsem chtěla vstoupit, když jsem ji uslyšela.
„Dám padesát tomu, kdo bude dost blbý na to, aby si myslel, že ta krysa vydrží celý den. A jednu tomu, kdo si bude myslet, že ji nechytí.“ Po Margginém prohlášení vybuchla místnost zvuky sázení.
Poslouchala jsem je s rostoucí hrůzou. Margg přece o mě nemůže mluvit. Proč by jí Valek říkal o tom cvičení? Do zítřka by se to mohlo roznést po celém hradu. Brazell by to mohl zjistit.
„Vsadím měsíční mzdu, že Yelenu nechytí celý den,“ zaburácel místností Randův hlas. Zbytek kuchyňského personálu ztichl.
Moje emoce se přehouply ze zrady na hrdost. Sázeli na mě a já nemohla uvěřit tomu, že Rand vsadil celou měsíční mzdu. Měl ve mně větší důvěru, než já sama v sebe. Tentokrát jsem souhlasila s Margg.
Marggin smích se rozléhal díky obloženým stěnám v kuchyni. „V kuchyni jsi už moc dlouho Rande. Horké jídlo ti uvařilo mozek na kaši. Myslím, že tu malou krysu začínáš mít rád. Raději si zamkni nože, když je tady nebo tě může…“
„Dobře, to stačí,“ řekl Rand. „Večeře skončila. Všichni ven z mé kuchyně.“
Přesunula jsem se chodbou dolů a zmizela z dohledu. Jelikož jsem slíbila Randovi, že ochutnám jeho dortík, vrátila jsem se do kuchyně, když všichni odešli. Rand seděl na jednom ze stolů a sekal oříšky. Na stole ležel plátek malinového dortíku.
Přistrčil talíř ke mně. Ochutnala jsem.
„Mnohem lepší. Dortík je neuvěřitelně vláčný. V čem je rozdíl?“ Zeptala jsem se.
„Do těsta jsem přidal pudink.“
Rand byl neobvykle tichý. O sázení se nezmínil. Nehodlala jsem se ptát.
Dokončil sekání oříšků. Po uklizení řekl: „Raději se půjdu vyspat. Zítra večer půjdeme na festival. Přijdeš?“
„Kdo všechno půjde?“ Zastavila jsem se. Nenáviděla jsem, že přijdu o první noc festivalu. Nenáviděla jsem Brazella za to, že zničil jedinou zábavu, kterou jsem mohla mít. I když, pokud se Margg dařilo tak dobře, měla bych zůstat u původního rozhodnutí.
„Porter, Sammy, Liza a možná Dilana.“ Při Dilanině jméně se jeho unavené oči rozzářily. „Proč?“
„Kdy odcházíte?“ Mé srdce opět potlačilo logickou bezpečnou volbu.
„Po večeři. To je jediný čas, kdy máme všichni volno. Na první noc festivalu Velitel vždy přikáže nějaké snadné jídlo, takže služebnictvo z kuchyně může odejít dříve. Pokud chceš jít, prostě sem zítra přijď.“
Rand zamířil do svých pokojů, které byly hned vedle kuchyně a já se vrátila do Valekova apartmá.
Temné apartmá bylo prázdné. Zamkla jsem dveře a tápala kolem, abych našla křemen. Když jsem zapálila lucerny, prošla jsem kolem Valekova stolu a všimla si papíru na vrcholu hromádky. Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že se Valek neskrývá někde ve stínu a podívala se na list. Byla na něm napsána jména, a pak zaškrtaná. Mé jméno bylo zakroužkované. Pod tím byl komentář, že bych byla perfektním uprchlíkem pro cvičení.
Touhle cestou se to pravděpodobně dověděla Margg. Už dříve jsem ji viděla pročítat Valekovy papíry v pracovně. To, jak dlouho to mohla vědět, záviselo jen na tom, jak dlouho tady ležel ten papír, takže se to mohla dozvědět během chvilky. Tahle žena byla rozhodnutá mě zabít. Pokud bych přežila dost dlouho, postavila bych se jí. Bohužel to muselo počkat až po tom, co sehraju Valekova uprchlíka.
Co se týče mého plánu na útěk, prohledala jsem Valekovy hromady knih. Vzpomněla jsem si, že jsem viděla nějaké vhodné tituly a byla jsem odměněna tím, že jsem našla dva o tom, jak se nejlépe vyhnout chycení. Nikdo mi neřekl, že nemůžu udělat malý průzkum. Půjčujíc si Valekovy knihy, vzala jsem lucernu a odešla do svého pokoje.
Prostudovávala jsem knihy, dokud se mi nezačal zamlžovat zrak. Po převlečení se do nočního úboru, jsem zhasla lucernu a zhroutila se do postele.
* * *
Ze spánku mě vytrhlo děsivé vědomí toho, že je někdo v mém pokoji. V momentě mě polil pot a sevřel strach. Černý tvar se objevil nade mnou. Vytáhl mě z lůžka a přirazil ke zdi. Jeden, dva, tři nádechy uplynuly. Nic se nestalo. Útok ustal, ale zůstala jsem přišpendlená ke zdi.

Mé oči se přizpůsobily tmě. Poznala jsem útočníkovu tvář. „Valeku?“

Žádné komentáře:

Okomentovat