neděle 4. listopadu 2012

1. kapitola


Ten chlap vedle ní v řadě u pokladny vypadal trochu jako upír. Miranda se nedívala na lidi. Pořád odvracela oči, i když to bylo v chaosu ulic města Austin. Vklouzla do volného prostoru mezi těly a šla bez povšimnutí, neuspořádaný culík poskakoval a rozostřená, bledá tvář ve tvaru srdce byla ztrhaná nespavostí. Pokud někdo postřehl její přítomnost, řekl si asi něco o vlasech;  prosté rudé kadeře rozlité nahodile dolů přes ramena, s odstínem drahokamu, který se při vzácné příležitosti slunečního doteku vznítil. Pokud si o ní něco vůbec pomysleli, bylo by to pravděpodobně, že její vlasy jsou falešné.  Určitě by si nezapamatovali oči, protože je nikdy nikdo neviděl. Byla na to velmi opatrná.
Žena kráčející po Sixth Street nesoucí kytaru, by byla stěží označena za novinku v Austinu, která sama sebe v určitém okamžiku prohlásí " Živou hudbou hlavního města světa."  Hudebníci zde byli jako herci v Los Angeles, početní a většinou pracující v restauracích.
Žena s kytarou stojící ve frontě v mini tržišti, byla trochu zajímavější, hlavně proto, že by do ní měli lidé narážet, ale Miranda si uvědomovala každý centimetr kolem ní, vycítila jednotlivé lidi na všech stranách a věděla, že se k ní nedostali příliš blízko. Nedívejte se, nedotýkejte se. Budou toho litovat. Budete toho litovat.
Přendala rovnováhu z jedné nohy na druhou, neustále červený plastový koš v rukou, dívala se dolů, jako vždy na svůj nákup. Lék na alergii, humus, chleba, malou kostku čedaru pečlivě vybraného z hromady, pomeranče, šest lahví Shineru. Mohla být kdokoliv v Austinu. V obchodě tu byla jen hrstka lidí, což byl důvod, proč sem šla po půlnoci. Dav v klubu byl hustý a neklidný z horka, a ona nechtěla nic víc než sprintovat domů s kytarou na zádech a získat chráněné ticho svého malého bytu mimo Lamar, zahřát si v noci tělo ve sprše, zapít pár BenadrylůShinerem a spadnout do krátkého, ale vítaného kómatu. Ale její lednička byla prázdná. Jedla míň a míň a pila víc a víc.  Ruce se jí třásly hladem, na krku její dvanácti – strunovky a vynechala téměř všechny ostatní akordy. Ne, že by to vadilo. Mohla by tlouct na dvě dohromady a ještě by přišli. Otočila volně rukou po držadle košíku a netrpělivě si strčila uvolněné kadeře zpět za ucho. Nebude na to myslet. Ne teď. Kdyby začala, nedokázala by přestat a nedošla domů. Byl tam už jen jeden člověk před ní, a pak dva bloky odtud na autobusovou zastávku, deset minut na bytový komplex. Mohla by to zvládnout. Blíže u okraje pokladny, sebrala pár Snickers tyčinek a hodila je do košíku.
„Dávám přednost Milky Way,“ ozval se tichý hlas povážlivě blízko levého ramene.
Miranda zadržela výkřik, zvedla hlavu, otočila se a podívala se.
Mladý muž nějak přišel přímo za ní a stál jen o pár metrů dál, pozoroval ji s nestrannou zvědavostí.
Ve světle zářivek byl podivně bledý a na sobě měl dlouhý, černý kabát, který ho kryl od krku ke kotníkům.
V Texasu, v srpnu.
Zírala na něj, srdce v hrudi jí bušilo šokem, že se za ní vplížil.
Nikdy nikdo nepřišel z její nebo do její přítomnosti, aniž by to cítila.
Cítila holuby mrkat na padesát kroků. Spoléhala se na poznání, i když to nenáviděla.
Zdálo se, že ho její reakce neovlivnila, jen ji stále pozoroval, bylo to, když si uvědomila, jaké má šíleně modré oči. Byly tmavé, téměř borůvkové barvy, takový odstín ještě nikdy neviděla.
Musely to být kontaktní čočky… nikdo neměl oči takové barvy. Kdyby nebyla tak vynervovaná, usmála by se; tohle si o jejích očích myslela většina lidí.
„ Jsi v pořádku?“ Zeptal se. Bylo tam něco hudebně přesvědčivého, v jeho hlase, téměř uklidňujícího a to obsahovalo i omluvu za to, že jí vyděsil.
Chtěla zavzlykat, Ne, jsem kurva daleko od veškerého pořádku, ale vše, co by jí vyšlo z úst, by bylo přiškrcené, skoro zakňourání.
Udělala nedobrovolně krok zpátky, a popruh její kytary začal sklouzávat z ramena.
Sáhla po něm, ale bylo to buď chytit kytaru anebo držet košík… žádné dilema, opravdu. Začala se pouštět madla… a bledá ruka s dlouhými prsty vystřelila a vzala košík, držel ho před sebou v opatrné vzdálenosti, zatímco se ona dávala zase dohromady. Byla to silná ruka, pěkně pěstěná, a nemohla si pomoci, ale srovnávala jí s její vlastní, stále se třesoucíma k rychlému ubití hřebíků.
Její pravá ruka měla slušné nehty, aby mohla hrát, ale levou si pár let okusovala.
Třásla se, vzala si košík zpět a zamumlala své díky, vrátila oči k zemi, kam patří. Pokladní k ní vysílal kousavý pohled, a ona si uvědomila, že je další na řadě. Klopýtla vpřed a zvedla košík na běžící pás, obrátila se sesklouzávajícím pásem od kytary po straně, současně vyndávala peněženku z modré vyšívané kabelky, kterou koupila na veletrhu na ulici zpátky když… zpátky když.
Takhle se věci neměly vyvíjet. Nikdo si jí neměl všímat. Znuděně vyhlížející blondýna, kroužící se ve svém jídle, si ani nepamatovala, že bych tam byla. Jediní lidé, kteří jí nikdy nevěnovali pozornost, byly ti, kteří platili patnáct dolarů krycí poplatek a postávali před a pod jejím zorným polem každou středu a pátek večer v Mel’s.
Viděli ji, a poslouchali. Náhodné cizince neřešila. Ohlédla se za sebe, téměř jistá, že bude pryč, ale on tam stále trpělivě čekal a pozoroval ji. Odvážila se na sekundu ohodnotit jeho velikost, jen pro případ, že by šel za ní po ulici. Byl vyšší než ona, to ale moc neznamenalo oproti 162cm vysoké ženě… Štíhlý, bledý… černé vlasy, které se leskly ve světle jako havraní peří. Žádné viditelné tetování nebo piercing. Kabát zapnutý až ke krku, téměř církevní.  Viděla černé, kožené boty.
Držel jednu položku: pintu Ben &Jerry’sCherryGarcia. Něco na tom, že ji překvapil, bylo mimořádně divné. 
Měla dvě plastové tašky, ale vyrazila z obchodu. Potila kulky, když vlezla do autobusu, a nikoliv z krátkého běhu, aby ho chytila dřív, než odjel pryč.
Nešil děvče. Soustřeď se. Jsi skoro doma. Přenesla svou mysl násilím zpět do současnosti od obchodu a soustředila se. Hudba. V hlavě si nacvičovala svou poslední titulní píseň a její prsty tiskly lehce stehno, jak napodobovalo akordy. Nebyla spokojená s přemostěním. The minor fall, the major lift… thebaffled king composingHallelujah… Vlastní myšlenky a Leonarda Cohena je spojily dohromady, jak autobus poskakoval po celé silnici.Hallelujah… dalších pětminut… Hallelujah… další třibloky… Hallelujah…
Posbírala své tašky a kytaru a vystoupila, ignorovala troubení klaksonů a křičící urážky, když běžela přes ulici ke světlu její budovy, klíče měla v ruce.

***
Byt měla v prvním patře s jednou ložnicí v rohu u bazénu. Byt byl malý, ale pohodlný, zařízení sem přitáhla kousek po kousku v přívětivější době a elektrický typ mixéru tu byl spíše pro pohodlí než pro sjednocení stylu.
Doma měla fantastický zvukový systém, který byl za víc, než všechen nábytek dohromady. Doma neměla žádné rostliny nebo domácí zvířata, nic co by požadovalo její náklonnost nebo pozornost.
Nechala sjet kytaru na zem spolu s kabelkou a strčila tašky s potravinami do ledničky bez toho, aby je rozbalila. Jediné, co vyndala, bylo pivo. Miranda se vrhla na gaučs touhou smýt ze sebe zatuchlý pach zablokovanýpřed světemprostřednictvímletneznělýchmodlitebzoufalství, bylojedinémísto, kdemohlapřemýšletvtichosti, kde sejínicnemohlodotknout.
Na jakdlouho? Její oči, tolik používané ke sledování země, pozvedla na zeď na trhlinu v laku, která tam byla stejně dlouho, jako ona. Bylo příjemné, že trhlina tam vždy byla, schopná popichovat její pohled vzhůru, aby jí připomněla, že svět je i výš než u pasu. Ne, že by toho měla hodně pod pasem. Dokonce i její kdysi věrný vibrátor, výkonný Hitachi pojmenovaný Kolísající, ležel pod postelí a sedal na něho prach, jak se den po dni život zkracoval a myšlenka starat se o orgasmus vypadala směšně daleko.
Zima. Byla jí znovu zima. Sáhla do strany pro přikrývku, která byla vždy na gauči, a natáhla si ji kolem sebe. Lidi, kteří neměli dost jídla, byli studení. Měla by jíst.
Její poslední přítel byl Mike. Před pěti lety. Poznali se u pojišťovny, kde pracovala v kanceláři, zatímco vesele vydělávala na svůj pokus o vysokou školu. Univerzita jí spolkla, její první ročník byl větší, než její rodné město, a ona se ztratila, možná to byla předzvěst jejího nynějšího života.Milenci byli jako by měli čerstvých patnáct; jen jste je měli na vejšce. Získala patnáct taky, ale ty libry byly dávno pryč.
Vypadala trochu vychrtlá,nyní ještě víc než její tajemný chlap z obchodu s potravinami. Otřásla se. Modré oči a havraní peří.
Nebyl kost a kůže, ačkoliv.
Opravdu dobře postavený, jen…
Vypila zbytek piva, aniž by ho vychutnala, a okamžitě otevřela další. V době, kdy usnula na gauči, stále oblečená a s botami, měla čtyři, a její mysl byla blaženě otupělá.
Byla slavná a byla šílená.
Její hlas stoupal nad publikem, držela je okouzlené a uchvácené, odevzdávala jim své naděje a strachy zapletené do akordů a rytmu. Říkali jí anděl, její hlas byl dar.
Byla slavná a byla lhářka.
Neměli tušení, odkud její talent přišel… kritici, novináři a odborníci z průmyslu předpokládali, že měla hudební rodinu, že začínala v evangelickém sboru,že se sama učila zpívat. Všichni byli hloupí a slepí.
Její mimořádný talent,jak tomu říkali, závisí na nich… a to bylo její zabíjení.
Miranda hrála na kytaru pouze šest let, ale bylo to,jako by se s ní narodila v ruce a přišlo to tak přirozeně, jako dýchání. Učila se sama z knih poháněná tím něco dělat, něco užitečného se svým životem. Přítel přítele vyběhl se svými spolubydlícími, zůstal mu třípokojový byt, který chtěl pronajmout, takže prodal veškerý jejich majetek. Koupila od něj pár reproduktorů a on jí k tomu přihodil kytaru zdarma jen proto, aby se na ní už nemusel dívat. Za méně než měsíc se už na ní také nechtěla dívat. Byl to kus hovna vhodný pro pozici amatéra. Dala ji na Craigslist (síť internetových stránek městského společenství, představuje  volné inzeráty- inzeráty (práce, ubytování, personálie, prodej/hledaný, služby, komunita, události) a fóra.),  vzala celou výplatu a vydala se do Strait Music  pro něco skutečného.
Když řekla obchodnímu zástupci, jak dlouho hraje, zamrkal na ni, jako kdyby mluvila v perštině.
Pak když odklepl její (podstatně levnější) koupi, si ze zvědavosti sedla za klavír.
„ Jste si jistá, že jste nikdy předtím nehrála?“ zeptal se prodavač.
No, nebyla okamžitě virtuosem, ale dělala na své cestě notami na displeji pomalu, jen s několika chybami.
Tajemné zápisy na stránce jí moc smyslu na její cestě nedávalo. Podruhé však zahrála dokonale.
Teď měla docela důmyslnou digitální klávesnici, na klavír byl její byt příliš malý.
Posadila jsem se na jednu noc s YouTube a pila, s tanečními videi zírala na ruce na klávesnici, a potom, to už bylo snadný.
To vše by jí mohlo vyděsit, ale potom z toho měla mnohem naléhavější starosti.
Jednou v noci, když ještě byla s Mikem a měla společenský život, seděla venku Austin Java a cvičila se v hraní a zpívání zároveň.
Byla smutná… smutněním strávila hodně času, a tak si nemohla vzpomenout, co jí straší v noci za konkrétní smutek… a zpívala tiše, nechtěla rušit ostatní patrony.
Místo bylo přeplněné studenty probírajících se v učebnicích. V jednu chvíli se zastavila a vzhlédla vzhůru. Každý člověk tam plakal.
Trochu ustrašená, ale fascinována, jsem opakovala situaci další noc, na jiném místě, s jinou skladbou, ale se stejným účinkem.
Bez ohledu na emoce, chtěla zvolat, všechno co udělala, dala do hudby a všichni kolem ní to cítili.
Mohla by mít šťastnou písničku a přimět lidi plakat nebo tančit jig (Irský tanec) skrz emo kecy, které si myslela.
Netrvalo dlouho přijít na to, že dokáže i víc než jen to. Pokud se soustředila, přitáhla lidi kolem sebe, cítila nárazy toho, co cítili.Mohla by je zesílit nebo i změnit. Jakmile věděla, co cítili, bylo mnohem snazší je ovlivňovat.
Zpočátku to bylo fantastické. Hrála na ulici za spropitné a její hrnek přetékal dolarovými bankovkami.
Pak se člověk, který vlastnil v centru města bar, Mel nabídl ve středu placený koncert.
Dav lidí napoprvé byl nepatrný, ale potom, co všichni odcházeli šťastní, jako draci vysoko na obloze, které do nich bylo načerpáno, se vrátili a přivedli přátele.
Brzy viděla své jméno v Austin Chronicle, a doporučili Mel, aby si našla agenta.
A když měla své pochybnosti, když ji napadlo, jestli by mohlo být etické manipulovat s city lidí, tak vědomě s tímhle legračním talentem, rychle na to zapomněla v záři světel a zbožňujícího davu jeviště.
Pomalu, jak měsíce plynuly, si všimla, že její ovládání proklouzávalo. Stále více a více emocí zřejmě protékalo její hlavou, ať už to chtěla či ne. Pořád navazovala náhodně na pocity lidí, a někdy byly tak hrozné, že se jí chtělo brečet… zoufalství, strach, nenávist, násilí, vztek, to vše se v ní řítilo, když to nejméně očekávala. Začala poznávat věci o lidech, nechtěla to vědět, ale nemohla to zastavit.
Nejhorší to bylo, když se podívala lidem do očí. Lidé drželi všechna svá tajemství ve svých očích. Mohly se usmívat a smát se, jako by jim byl svět ukradený, ale jeden pohled do očí a věděla to…věděla.
Cítila jejich vinu, jejich touhy, jejich ztráty… emoce byly jasnější než slova, pokud víš, jak naslouchat.
Tíhu jejich srdečních vzpomínek nesla sama.
Věděla, že kazatel byl v prdeli z jeho synovce. Věděla, že ten bezdomovec v autobuse byl vietnamský veterinář, který zachránil 10 mužů a měl ustřelenou nohu, která mohla za jeho problémy.
Věděla, že šílená kočičí ženská třetí dveře dole, stále mluví k fotografii svého manžela, jako by tam byl.
Věděla, že člen pouličního gangu vedle ní na ulici, má noční můry o psovi z dětství.

Všechna ta tajemství byla v její hlavě. Emoce a vzpomínky vázané v emocích, zaplnily celý prostor uvnitř ní. Pokud se někoho dotkla, dozvěděla se víc než to, jestli má zpocené dlaně. Dozvěděla se o nejhlubší temnotě uvnitř nich, a to se jí chtělo křičet a schovat se. Jediná doba, kdy to mohla kontrolovat, byla, když hrála. Pak mohla zmírnit tok emocí a pracovat s nimi. Jinak to byla jen ona a plíživé šílenství, které jí jedlo zaživa. Výhodu, kterou měla, bylo to, že bude za svou šílenou duševní nemoc dobře placená. Měla své dvě noci týdně v Mel’s a v pondělí večer v místní kavárně a ukazovalo se, že jí to dobře vydělávalo na živobytí, zejména proto, že téměř nejedla a neměla žádný společenský život. Nebyla schopná obcházet nekonečná kola úřednických zaměstnání v místnostech bez oken… žádné další punčocháče, žádná vůně spálené kávy, stříhání papíru. Byla doba, kdy byla nadšená, že od devíti do pěti může opustit svět.
Problém s pocity každého jiného bylo to, že už tam nebyl prostor pro její vlastní emoce. Jak její schopnosti sílily, měla stále méně a méně přítomnosti ve své vlastní mysli, nemohla se úplně oddělit od ostatních lidí bez vysátí sebe sama do bezvědomí. Cítila se jako tenká, prázdná skořápka nad cukrovím, s běžícími prasklinkami a připravená se každou chvíli roztříštit. V dnešní noci, když byl měsíc těžký a plný a všichni v Austinu vypadali připravení se zhroutit pod tíhou sto stupňů letního vzduchu, když stála v zákulisí čekajíc na povel, věděla, že čas přichází blíž a blíž.
Založila si ruce těsně kolem sebe. Zima, Vždycky zima. Její jevištní oblečení, černé a pevně vyrobené z lesklého černého patentu a lycry, se jí začalo zdát volné… jestli nezačne jíst, bude vypadat jako pytel na parohy. Vždycky byla hrdá na svoje tělo, nebylo to sice v žádném případě tělem supermodelky, ale měla ladnou postavu s dokonale vyplněným výstřihem a boky, kterými při chůzi houpala. S muži nikdy nebyl problém, když je situace vyžadovala. I když na vysoké bývala trošku baculatá, tak byla živá a oblíbená, známá svým břitkým vtipem a krásnými prsy. Teď začíná vypadat jako by se zatoulala ze skupiny Schindlerova seznamu. Mel ji představil, a přestože nemohla vidět dav, cítila jeho emoce.
Přeplněná kapacita, bar držel asi osmdesát lidí a to byl největší dav, jaký najednou mohla mít.
Nic víc než to a emoce byli jednoduše už moc a ona křičící upadla na zem, s pěstmi zbytečně blokující její uši.
Byla talentovaný muzikant, ale ne zrovna umělec. Neuměla žertovat s publikem, neuměla se chlubit nebo se nesnažila vypadat sexy. Ona to nepotřebovala. Když šla na jeviště, lidé se na ni dívali… cítila na sobě jejich oči jako lesknoucí se pot… ale jakmile začala zpívat první píseň, upoutala je všechny a všechny pochybnosti, které se rozpouštěli do snítek prachu.
Nenáviděla, jak snadné to bylo. Nenáviděla, že to dovolila.
Prostě chtěla jít domů.
Ale nemohla nic, teď už ne. Nemohla se vrátit k normální práci, ne takhle. Neměla by kam jít, pokud by nemohla platit nájem, s výjimkou vrácení se do domu svého otce, nebo možná k její sestře do Dallasu, a šílenství se zdálo malou cenou, aby se vyhýbala některému z těchto míst.
Jakákoliv naděje na skutečný život s přáteli a touha pracovat mimo další koncerty, už dávno zmizela z jejího pohledu na život. Byl tam jen tento dav, tato píseň, tato místnost plná tíživého horka a despotických emocí.
Musela si dávat pozor, aby se nevcítila do publika natolik, že už by se nevrátila.  Záměrně přepnula na další skladbu, vybrala coververzi SherylCrow, ječák, který se mohl vyrovnat jejímu hlasu a nadzvednout; brzy se dav houpal do rytmu, a v momentě tančili s úsměvem. Šťastni.
Byla to malá útěcha vědět, že alespoň tuto jedinou noc byly jejich problémy zapomenuty a šli domů ke svým rodinám a byli ve skvělé náladě, připravení přijmout svět. Nechtěla nikomu ublížit. Nikdy nechtěla.
Bylo těžké se dnes v noci soustředit. Držela se světlých a vzdušných tónů, krmila energii davu, přikládala, aniž by zahořel příliš horlivě, udělala tu chybu jen jednou a štěstí se přelilo do neklidu a pak do vzteku. Barové boje nebyly dobré pro obchod, řekl Mel zamračeně poté, co policie odešla. Měla si to pamatovat.
Asi v polovině skladby se jí podařilo získat dostatek kontroly zpátky, aby mohla objevovat jednotlivou energii v davu, a nevěděla, zda má být ráda nebo být rozzlobená… poznala alespoň jednu.
Kurva, kurva, kurva. Kat je tady. Miranda na ní úplně zapomněla.
Obrátila pozornost, ustupujíc od Kat, aby se zabránilo s manipulací s jejími emocemi, a vmetla je po místnosti, četla všechny ostatní, skoro korálek na tom, jak se noc odvíjela dál. Tak vzdáleně, tak dobře. Byli pozitivní, protože ona je tou cestou poslala…
…s výjimkou jednoho.
Snažila se zaměřit se na individuální existenci, ale nemohla, pokaždé když se dostala dost blízko, cítila, že její pozornost uklouzla na zledovatělé náplasti a sklouzla mu … nebo jí… na někoho jiného.
Zamračila se, hrála dál, snažila se jí ignorovat, ale její mysli se stále vracela na to místo, nemohla zastavit pokrytí sklizně. Všechno, co by s jistotou mohla říci, bylo, že ten, kdo to byl, byli… ve tmě.
Nebyli depresivní, nezlobili se, ale byli tmaví,s děsivým potenciálem k násilí. Ať už to byl, kdo chtěl, dívali se přímo na ni.
Nedívala se. Bála se podívat. Vytáhla svou pozornost pryč a dokončila soubor skladeb.
Ve chvíli, kdy přišla z jeviště do jiné bouřlivé ovace, byla přítomnost pryč, a cítila, jako by se nemohla nadechnout, jakoby ho zadržovala. Opustila jeviště se svou kytarou v ruce a scházela dolů po schodech ve svých zvýšených botách, mířila do malého prostoru za jeviště, která sloužila jako šatna.
Kat tam byla, čekala na ni.
„ Ahoj,“ řekla s úsměvem. „ Bylo to úžasné.“
„Ahoj,“ bylo úsilí mluvit, ale ona se snažila.
Kat ji neviděla týdny a byla nejbližší z Mirandiných přátel ještě před tím, postupným stahováním se do sebe pryč od kdysi širokého společenského okruhu.
Pořád se stýkaly přes email… email byl bezpečný. Bylo mnohem těžší vycítit emoce přes email… ale nebylo to nemožné.
Kat se ležérně opřela o stůl, kde si Miranda dělala svůj make-up, koukala se na každý centimetr Austinite v jejích vybledlých džínech, sandály, a indický potisk blůzky. Odpovídala obrazu hudebníka daleko líp než Miranda sama; měla tetování na pažích, pecku v nose a fialové proužky v jejích blonďatých dredech. Kat dělala jógu a jedla věci jako lopuch a pšenici. Byla také jednou z nejvíce dobře upravených lidí, s jakými se kdy Miranda setkala. Jak mohly zůstat přátelé pro ní bylo záhadou. 
„Vypadáš hrozně,“ řekla Kat, když Miranda ukládala svou kytaru do pouzdra a s bouchnutím ho zavřela. Potom se začala soustředit na své oblečení. Roztáhla závěs u převlékací kabinky a ohnula se, aby si rozepnula kozačky.
„Opravdu?“ zeptala se Miranda nepřítomně. Pás tlaku se jí začal stahovat kolem hlavy. Dneska to přehnala.
„Kdys naposledy jedla? Měly bychom zajít někam na jídlo. Palačinky?“
Mirandě se zatřásla ruka. Restaurace plná lidí… Bože, jen to ne. „Nemůžu,“ odpověděla. „Musím někde být.“
„No tak, Miro, neviděla jsem tě celou věčnost. Co se s tebou děje? Vždyť už nikam nechodíš, jen sem. Vypadáš jako chodící mrtvola. Chvěješ se.“ Kat ji objala. „Jsou to drogy?“
To je Kat, vždycky k věci. Miranda postrádala její otevřený humor a její bystré oči. Pod svou hipísáckou fasádou byla Kat tvrdá jako skála, trávila svůj čas prací s dětmi na East Side jejich vyučováním a mentorováním a snažila se je držet dál od gangů.
„Ne, Kat, nejde o drogy,“ odpověděla, zatímco ze sebe sloupávala lycru a nahrazovala ji džínami. Bože, kéž by to byly jen drogy! „Jsem v pohodě, vážně.“
„Všem nám chybíš, víš?“
„Já vím. Taky mi chybíte.“
Miranda se zarazila, protože hrozilo, že se rozbrečí. Nikdy si nedovolila přemýšlet o tom, kde jinde by právě teď mohla být, co všechno by v životě mohla mít. Bylo jí dvacet sedm, ale cítila se, jako by jí bylo devadesát. Měla by pracovat na své kariéře a hledat pana Pravého. Kat byla stejně stará – potkaly se na přednášce psychologie – a měla všechno, co by si Miranda přála, až na pana Pravého, ale jen proto, že Kat chtěla pana Dokonalého.
Jen na vteřinku se Miranda zamyslela nad tím, že by jí všechno řekla. Všechno. Kat měla zkušenosti a bylo těžké ji šokovat. Mohla by jí pomoct.
„No tak, Miro… pověz mi to. Můžu ti pomoct.“
Miranda se začala odtahovat od kamarádčiny soucitné ruky. Přišla s těmihle slovy sama, nebo jí je Miranda podsunula? Z pomyšlení na to, že Kat udělala to, co dělá publiku, se jí dělalo špatně.
Natáhla si triko přes hlavu a stáhla si vlasy zpět do culíku. „Jsem v pohodě, Kat. Opravdu. Napíšu ti mail – zajdeme na oběd příští týden nebo tak. Jen… prostě už musím jít.“
S tím popadla svou kytaru a svůj batoh a téměř utíkala k zadním dveřím, neohlížela se při tom na ustaraný obličej své kamarádky, ale stejně věděla, co si myslí. Katina touha pomáhat byla opravdová, bez nějakých postranních úmyslů, ale co by vlastně mohla udělat? Dokonce, i kdyby jí Kat uvěřila, kdo další by tomu taky věřil? Kdo na světě by mohl chápat, co se děje, aniž by si myslel, že je šílená?
Ty jsi šílená. Oni mají pravdu.
Sebrali by ji. Zavřeli by ji, stejně jako její mámu, a rýpali by se v ní a drogovali ji, dokud by se z ní nestala jen slintající hromada zakrnělých svalů a mozku.
Ne. Nikdy. To raději zemře.
To nepochybně.
Katin zájem ji neopouštěl, stále se motal kolem její mysli, když pospíchala podél čtyř bloků od klubu na autobusovou zastávku. Byla skoro jedna v noci a na páteční noc v centru Austinu bylo neobvykle ticho; neuvědomovala si proč, dokud neuslyšela třesk hromu, který ji vytrhl ze zamyšlení natolik, že vzhlédla a uviděla vlnící se temné mraky, které překryly měsíc.
„Úžasné,“ zamumlala a přidala do kroku. Klíče a pár volných mincí jí cinkaly v kabelce a pouzdro na kytaru jí naráželo do zadku, jak klusala po chodníku. Jeden pár jí v poslední chvíli uhnul z cesty, aby se vyhnul srážce s kytarou.
Prvních pár velkých kapek deště zanechalo temné kruhy na stále ještě horké vozovce a dopadaly jí na hlavu. Tlak v atmosféře byl ozvěnou tlaku, který se vytvářel v její mysli. Musela si pospíšit, aby se dostala domů před tím, než každé srdce v Austinu začne krvácet do toho jejího a ona se ztratí v jejich bolesti a malicherné zlosti.
Kdyby jen byly pozitivní emoce tak silné jako ty negativní. Svým způsobem byly, ale byly tak tiché, že je ty špatné úplně potopily. Někdy cítila lásku, někdy radost, ale ty se vždycky rychle zabořily do všudypřítomného strachu a vzteku každého v okolí. Těch pár zbytků krásy, které vykopala z té hromady hnoje, bývaly dost, aby mohla pokračovat dál – ten potenciál v lidech pro dobro byl to, co se z nich snažila vytáhnout, když hrála – ale postupem času se tyhle malé, sladké hlásky ztrácely a pláč světa se stal vším, co znala.
Začínalo to.
Another day in paradise. Není to písnička? Začala si broukat a zoufale se soustředila na něco, cokoli jiného: Hallelujah… Leonard Cohen jí dnes večer rozuměl. Její vlastní myšlenky se právě začaly nořit pod emoce zbytku města. Někdo dnes večer mlátil dítě… někdo chtěl k večeři steak a dostal sekanou… někdo to předstíral… někomu v hlavě uvízla píseň „Angel of the Morning“… někdo nenáviděl svou matku… někdo si to měl odskákat… někdo byl rád svázaný… někdo zapomněl nastavit DVD, aby nahrál Posla ztracených duší (Ghost Whisperer)… někdo –
– někdo ji sledoval.
Temnota. Cítila jen temno. To samé jako v klubu? Nejspíš. Příčetná žena by měla utíkat, ale byla tak unavená… tak unavená. Nohy měla najednou jako z olova. Připadalo jí, jako by se na sebe dívala z dálky a viděla, co se mělo stát, a nebylo nic, co by mohla udělat, aby se uhnula z téhle cesty svého osudu.
Hallelujah… hallelujah…­
Byli čtyři. Jeden ji sledoval z klubu, ostatní vyšli z jedné uličky. Jejich myšlenky byly jako kluzcí černí hadi, plazily se směrem k ní, otupělé chtíčem a potlačovaným vztekem. Jednomu z nich se líbily její vlasy; druhý myslel na její prsa. Třetí počítal s tím, že má v peněžence nějaké peníze.
Ruka, která jí sevřela rameno, byla silná a pevná a trhla s ní dozadu. Vykřikla, ale ten zvuk byl utlumený, když se jí druhá ruka přitiskla na pusu a potom ji přitáhla na zpocené tričko, pod nímž duněl srdeční tep. Žádný z nich nepromluvil, dokud ji neodvlekli z hlavní ulice do přilehlé uličky.
Sledovala temnotu uličky ve své blízkosti a slyšela škrábání pouzdra s kytarou po zemi. Jeden z těch mužů měl její kabelku a právě ji prohrabával, zatímco ten druhý ji táhnul a potom hodil na zem.
Nebála se. Strach pro ni byl něčím neznámým. Přesně věděla, k čemu dojde.
Hallelujah… hallelujah…­
Znepokojilo je, že nebojovala, ale stejně ji mlátili, ostré kopnutí do žaludku způsobilo, že se mimoděk schoulila, aby ochránila svoje břicho. Další kopnutí do ledvin ji donutilo vykřiknout bolestí. Jeden z mužů si kleknul na kolena a uhodil ji do obličeje a zasyčel na ni, ať je zticha, jinak je mrtvá. Zahlédla záblesk ostří a vzápětí ucítila čepel přitisknutou ke krku. Nekřič, nehýbej se. Udělej, co ti řekneme, a přežiješ.
Ale ona věděla víc.
Obrátili ji na záda a ona zírala vzhůru na bouřkové mraky, které mezi budovami sotva zahlédla. Silně pršelo, ale ani ona ani útočníci si lijáku nevšímali.
Noc byla horká a dusná, ale jí byla zima, když jí vyhrnuli oblečení – zima, pořád zima.
Tak takhle končí svět… ne třesknutím, ale kňouráním.
Zip. Smích. Ruce, které jí roztahují nohy.
Slzy jí naplnily oči a skanuly dolů, ale ona byla tichá, jen nepřítomně zírala mrtvým pohledem vzhůru přes rameno prvního muže, který první proniknul do jejího těla. Bolest byla na míle vzdálená stejně jako hlasy. Všechno, co cítila, byla zima a všechno, co slyšela, byla hudba, nekonečné řádky hudby, které jí naplňovaly hlavu, dokud svět nakonec nezčernal.
První byly pachy. Odpadky, výfukové plyny. Hnusný zatuchlý pach sexu s podtónem krve.
Potom přišly pocity, jeden za druhým: nejdřív bolest v rukou, potom v hrudním koši, potom ostrá a pálivá bolest mezi nohama. Připadalo jí, že její obličej je obrovský, jazyk jí v puse napuchnul.
Zvuky. Mužský hovor. Hlasy jí připadaly známé a ihned se jí do břicha zabodl nůž strachu.
Někdo ji šťouchal nohou do zad, ale ona se nehýbala, neprozradila, že je při vědomí. Věděla, že kdyby viděli, že je vzhůru, zabili by ji. Proč to už neudělali, netušila.
Uslyšela nějaké zabručení a ucítila něco horkého a mokrého na tváři. Och. To vysvětluje proč. Další zip, tentokrát zapínající se, a uchechtnutí. Byl hotový.
Nebylo po všem. Byla stále naživu a oni ještě neodcházeli. Bože. Bože.
Ta otupělost, která ji předtím obklopovala, ji už víc nezaštiťovala před tím, co se dělo – strach se jí plazil celým tělem a ona bojovala s panickou potřebou okamžitě utíkat. Neudělala by ani dva kroky, i kdyby se nějakým zázrakem dostala na nohy. Ta bolest jí docela dobře napovídala, že by měla být schopná se plazit, ale kdo ví jestli.
Pohyb, někdo ji chytil za vlasy a vytáhnul nahoru, odhalil při tom její krk. Nedokázala zadržet svůj výkřik v zárodku.
„Ale, podívejme se na to,“ řekl ten muž s nožem znovu přitisknutým k jejímu hrdlu, jeho smrdutý dech jí narážel do obličeje. „Naše krásná věcička je vzhůru.“
Pohladil ji čepelí po linii její čelisti. „Víš, zlatíčko, že jsi asi ta nejsladší kundička, jakou jsem kdy šukal? Že jo, kluci?“
Ode všech se ozvalo zabručení na souhlas. Zoufale chtěla bojovat, nakopnout ho kolenem do rozkroku, udělat cokoli; ale bylo už pozdě. Byla příliš zraněná, tak zesláblá. Čas na boj už dávno minul. Ona si ho nechala utéct. Vzdala svůj život, místo aby se pokusila přežít, a tohle byl konec.
Konec. Prosím, ať je to konec. Ať mě prostě zabijou… ať je to alespoň v poklidu… prosím…
Smál se a odtáhnul nůž. Cítila, jak přitisknul boky k jejím a k její nechuti měl znovu erekci. „Možná jsme ještě neskončili,“ řekl. „Myslím, že bych si to dal ještě jednou.“
„Gordone, tak už ji udělej a vypadneme odsud,“ řekl jiný z těch mužů úzkostně. „Někdo může jít kolem.“
„Tak hlídej,“ zavrčel na něj Gordon. Volnou rukou jí ohmatával prsa pod roztrhaným tričkem, potom se shýbnul, aby spustil kalhoty.
Ale v téhle části ztratil rovnováhu a uvolnil svoje sevření kolem jejího krku, aby ji zády přitisknul ke zdi. Jen na vteřinku spustil nůž.
Nějaký instinkt, o kterém doteď netušila, že ho má, se najednou vzedmul v jejím zbitém těle. Rudo-žhavý a ozubený vztek vyvřel odněkud z jejího nitra a zmocnil se příležitosti, která se naskytla. Z hrdla jí vyšel zvuk, o kterém nikdy nevěděla, že je ho schopná – napůl výkřik, napůl zavrčení.
Vrhla se na toho muže a vrazila do něj, aby ho vyvedla z rovnováhy, potom se otočila čelem k němu a podrápala mu obličej. Pod prsty ucítila něco měkkého, tak do toho vrazila nehty, z Gordona vyšel výkřik, když ji od sebe odstrčil. Spadla na bok a natáhla se pro nůž, uchopila ho hloupě za ostří; to se jí zařízlo do dlaně, ale vyprostila ho, rychle se přetočila na kolena, v tu chvíli se Gordon znovu rozkřičel, rukama si při tom zakrýval oko a krev se mu řinula zpod prstů.
Na svých prstech měla nabodnutou jeho oční bulvu.
Ostatní muži, kteří zpanikařili, proti ní vyběhli, ale při pohledu na ni, pokrytou krví, napůl nahou, máchající nožem, zatímco jejich vůdce ohmatával svoje vypíchnuté oko, je přinutil zastavit.
„Zabte tu zasranou kurvu!“ vřískal Gordon. „Zabte ji!“
Objevily se další zbraně. Více nožů, ale žádné pistole. Bezvýznamní kriminálníci používali k ovládání bezbranných žen svou sílu. Ona byla jejich dokonalá oběť – malá, křehká, sama a slabá. Dokonce ani nebojovala. Takhle v týmu přepadali ženy už roky, těla nechávali tady nebo tam v kontejnerech a popelnicích. Nikdo je nikdy nenahlásil na policii – protože si vybírali ženy, které nikdo nebude postrádat, které můžou být využity, zabity a vyhozeny. Jako ona.
Cítila, co cítili oni – Strach. Vztek. Nenávist. Ale nejvíce strach. Netušili, co mají dělat, ale neexistovala možnost, že by mohla bojovat s nimi se všemi, dokonce i kdyby nebyla zraněná a zahnaná do kouta. Zabijou ji.
Ale nehodlala jim to usnadňovat. Už ne.
Když postoupili směrem k ní, aby na ni všichni zaútočili, ustoupila zpět. Celá její bytost se rozkřičela „NE!“
Drtivá síla jejích pocitů se vyvalila ven, všechny je zasáhla jako perlík a jakmile tím byli zasaženi, nože jim upadly na betonovou zem. Švihala tím kolem sebe znovu a znovu, mlátila je svou bolestí tak, jako ji oni mlátili svými pěstmi, ubližovala jim svým znásilněním. Křičeli a svíjeli se. Nepřestávala.
Stála nad nimi v lijáku, krev jí stékala po stehnech, ruce zatnuté v pěsti měla opřené v bok, a vlévala do nich své emoce, jako kdyby si o ně típala cigaretu. Dala jim cítit strach a bolest každé ženy, kterou znásilnili a zabili, dala jim prožít jejich poslední myšlenky. Ty ženy měly matky, dcery, partnery, kteří na ně doma čekali a už nikdy je neuvidí. Měly naděje a strachy a možnosti, které Miranda nikdy neměla. A tihle ubozí červi tohle všechno zničili. Jejich nenávist k ženám z nich udělala bezostyšné zrůdy.
Jeden z nich žebral o život. Zírala dolů na něj a on uhnul pohledem z jejích očí, z očí, které nikdo neviděl celé měsíce. Měl ženu, děti. Prosím. Nabídnul jí všechno, co by chtěla, kdyby ho prostě nechala jít.
Zírala na něj, nic necítila. „Ne.“
Netušila, jak to ví, ale věděla, co má dělat. Mysl byla připoutaná k tělu a ona si představovala, že po ní sahá a pak ten provázek pojící ji k tělu přetrhla, jako by lámala vaz.
Přestal prosit.
Ostatní teď zírali. Dokonce i Gordon, který ležel v kaluži své vlastní krve, ne příliš vzdálené od její vlastní kaluže, na místě, kde jí cpal svůj tlustý, hrubý penis do těla znovu a znovu a kde se udělal, potom hlídal, zatímco ostatní dělali to samé, žebral o milost.
Prosily i ty ostatní ženy? Ano, většina z nich ano. Nebojovaly, ale apelovaly na jejich srdce, která nebyla o nic víc, než shnilé dřevo. Ženy se vždycky spoléhaly na emoce. Muži se spoléhali na pěsti. Takhle svět prostě funguje.
Křup. Křup. A najednou skelné oči upřeně zíraly do zdi. Bojující končetiny se uklidnily. Tahle shnilá srdce, která necítila nic než opovržení k těm, které zničila, se naposledy zachvěla a upadla do ticha.
Otočila se ke Gordonovi.
Neslyšela, co jí říkal, jeho žebrání jí nijak nepohnulo, dokonce i když se jí plazil u nohou a plakal. Kolik dalších ještě bylo? Kolik pro Gordona? Za ty roky nejméně tucet, cítila to. Tucet ženských hlasů vykřiknul spolu s ní, jako kdyby stály vedle ní. Chór smrti, její vlastní hlas se k němu přidal, kdysi andělská píseň, ale teď křik.
Křup.
Pomalu se otočila kolem sebe, pohled jí padnul na to jediné, co dávalo nějaký smysl: její kytara. Zůstala neporušená na zemi, blízko vysypaného obsahu její kabelky. Mobil odhozený, peněženka vyprázdněná; holka ošukaná.
Jednu její část napadlo se zajímat, kolik je asi hodin, jakou dobu strávila v téhle uličce čekáním na smrt. Stále bylo mokro, ale déšť už skončil. Byla promočená a zima jí postupně pronikala do mysli, tělo se jí třáslo tak silně, že ani nemohla stát na nohou.
Tvrdě dopadla na kolena, bolest vnímala nejasně. Ztratila se v řadě ostatních zranění. Celé její tělo bylo jako v ohni, dokonce i kůže.
Její pohled klesnul, jako vždycky, tentokrát na ruce. Byly celé od krve a umazané, její okousané nehty byly obalené zbytky Gordonova oka a pod nimi byla špína z jejího chabého zápasu na zemi. Takové malé ruce. Mike vždycky říkal, že má půvabné a roztomilé ruce. Miloval držet je, její dlaň se ztrácela v té jeho široké. Jednou její ruce mohly něco udělat. Chvíli studovala psychologii, antropologii, dokonce zvažovala medicínu. Chtěla změnu.  Jednoho dne se mohla stát poradcem přiděleným nějaké mladé ženě, jako je ona.
Potichu vzlykala, ale když uslyšela kroky, ztuhla.
Někdo přicházel k uličce. Někdo známý.
Hned to poznala: ta temnota předtím, v klubu, doba, která se zdála být před tisíci lety. Věděla, že je to ta samá osoba a přemýšlela, jak si ji mohla splést s těmi chlapi, kteří tu teď leží mrtví. Nebyli si v ničem podobní.
Znovu ji sevřel strach, ale nemohla se postavit. Nemohla se vůbec hýbat. Jestli si přišel pro její život, mohl si ho vzít. Už na tom nezáleželo.
Dopadl na ni stín.
Najednou se něco zmocnilo její mysli a kakofonie emocí a hlasů, která jí procházela celou noc, se přerušila, to ticho uvnitř ji zaplňovalo tak, že to bolelo. Chtěla křičet, ale krk měla plný úlomků ledu. Nevěděla, co má s tím tichem dělat. Už tomu nerozuměla.
Ale to ticho bylo následováno něčím dalším, něčím, co necítila celé měsíce: teplem.
Zkusila ustoupit od té ruky, která ji uchopila za bradu, ale už neměla žádnou sílu. Pamatovala si – štíhlé prsty, černé manžety, něco z ní sundávalo ten balvan. Ty samé prsty jí jemně otočily hlavu ze strany na stranu, prohlížely ji, zatímco cítila tu teplou energii, jak skrze ni klouže, zaznamenávala při tom všechna její zranění, zhodnocovala její drolící se duševní stav. Ten dotek byl tím nejintimnějším, co nezažila už celé roky, kromě toho, co jí udělali ti muži, ale tohle bylo tak odlišné, nemohla mít strach.
Nakonec se jí dotknul třetí pulz energie a bylo to, jako by celé její tělo někdo masíroval a natíral olejem. Bolest vybledla a ona se zhroutila do černé náruče, která se po ní natáhla.
Stěží viděla, ale její oči zaujalo nějaké červené světlo a ona do něj hleděla a přála si, aby tu záři mohla vtáhnout do sebe… zvedla jednu ruku a dotkla se toho světla, ucítila jen něco chladného a tvrdého, jako kámen.
Slyšela ho mluvit, ale nemluvil k ní. „Hvězda tři.“ Po chvilce pokračoval. „Faith, potřebuju tvůj tým okamžitě na těchhle souřadnicích.“
Slabě slyšela ženský hlas, který odpovídal: „Jak si přejete, pane.“
Potom jí jeho hlas promluvil přímo do ucha. „Klid, maličká. Už jsi v bezpečí.“
Spánek se přes ni přeléval ve sladkých temných vlnách a ona se mu s vděčností vzdala. Poslední věcí, kterou viděla, byly dvě půlnočně modré oči.



Žádné komentáře:

Okomentovat