středa 7. listopadu 2012

1. kapitola

„Cítím vše okolo sebe… pojď do toho… staň se jedním z nich…“
Byl to jeden z těch momentů, kdy se Elena snažila předstírat zájem. Nebyla to Amyina chyba. Amy byla jen… dobře, byla to Amy a byla to Wicca skupina.
Jo, všichni jsou Wiccané.
Tedy až na Elenu. Elena nebyla Wicca, ale stejně nemohla nikomu říct, kdo vlastně je – třináctá generace čarodějek. Její pokrevní linie jí dávala sílu, kterou ostatní čarodějky, ať už byly Wiccanky nebo ne, neměly – Elena byla skutečné řešení. Stokrát si sama sobě musela opakovat, proč vlastně přišla na shromáždění. Chtěla navázat kontakt s ostatními, udělat si přátelé.
Bylo naprosto vedlejší, že věděla, jak udělat to, co se Amy snažila naučit (a věděla, že k tomu bude potřebovat použít opravdovou magii). Ačkoliv se často ve společnosti lidí cítila šťastná, občas se cítila sama – tak sama a tak odlišná.
Zavřela oči a snažila se do toho dostat. Nechala se pohltil svým okolím. Bylo to jako vklouznout do teplého, oblíbeného kabátu a přicházelo to k ní až příliš snadno. 
Zadrž, Eleno, nenech se tím odvést pryč. Byl to její vlastní hlas. Nikdo nemusí vidět, co se stane, když ztratíš sama sebe v meditaci…
V ten moment zapípaly Amyiny stopky.
„Dobře všichni – dnešní shromáždění bylo skvělé. Nezapomeňte vaše kouzla osobnosti na příští týden,“ zavolala na skupinu lidí tlačících se ven ze dveří a těch pár, kteří se tu stále zdržovali v naději, že získají radu, možná pochvalu od skupinové vedoucí. Byli různého věku, od osmnácti do šedesáti.
„Eleno, můžu si s tebou krátce promluvit?“
Sakra, to není dobré…
Elena se vždy snažila vyhýbat lidem, zvláště nezapojovat se s nikým do konverzace. Nebylo to tím, že by neměla ráda lidi, ale proto, že nakonec dopadla tak, že ji lidé neměli rádi… a nebo se jí báli. Věděla ale také, že udržovat si odstup od lidí nijak zvlášť nepomáhá k nalezení přátel a omezení samotářství. A tak nasadila výraz Jsem-jedna-z-davu a řekla, „Jasně.“
„Eleno, chodíš sem už tři měsíce a ještě jsi shromáždění nevedla. Myslím, že bys to měla zkusit, nebo se nad tím alespoň zamyslet.“
„Jasně,“ řekla znova. Ani náhodou – jedině, že všechny připravíš na to, že mě uvidí vzdnášet se nad zemí a přijmou to jako realitu.
„Dobře… tak co třeba příští týden? Je úplněk – mohla bys nás provést přitažlivými kouzly“
„Ehh- “
„Výborně, dohodnuto!“ Amyin zářivý úsměv odhaloval bezchybné, bílé zuby, které nenechaly žádný prostor pro kompromis, a rychle se otočila od Eleny, aby si mohla popovídat se svými zapálenými stoupenci.
Elena se opravdu snažila mít Amy ráda, ale ať už vypadala jakkoliv, nemohla si pomoct a myslela na to, jak je falešná. Nepředstírala sice, že je čarodějka – to ne, z Amy vyzařovala magie – byla spíše falešná po lidské stránce. Předstírala soucit, tím si byla Elena jistá.
Hned jak vyšla z místnosti, sáhla do batohu a s nepatrným úsměvem vyndala pero. Na první pohled nebylo nijak zvláštní – klasické plnicí pero tmavě modré, metalické barvy. Mohla si ho koupit v místní trafice, ale ona ho nekoupila – našla ho uprostřed visutého mostu, který vede přes řeku. Nikdy by to pero nezvedla, ale v tu chvíli telefonovala s poznámkovým blokem v jedné ruce a potřebovala si zapsat jméno, které jí hláskovala její mamka. Druhou rukou se prohrabovala batohem a hledala pero, které stejně neměla… a potom se sluneční záře odrazila od pera…
Věděla, že by neměla, ale toužila si opravdu zakouzlit, vytáhla zápisník a začala psát…
Náhle a naprosto z ničeho nic,
Spadla sukně Amy Langdonové z pasu
A omotala se jí kolem kotníků.
Z místnosti, ze které právě odešla, se ozval Amyin hororový jekot a tlumený chichot ostatních.
„Tak fajn, oficiálně jsem zlá čarodějka,“ zamumlala Elena, „ale byla to taková sranda!“
Jakmile vešla do bytu, uvítala ji vůně pečeného vepřového. Že by Karl pekl pečeni?
„Hej! Jsem doma!“
„V kuchyni!“
„Ty děláš pečeni?“
„Jo, proč?“
„Je sobota.“
„A co? Je proti zákonu péct vepřové v sobotu?“
„Ne, já jen, že ty neděláš pečeni – já ji dělám. Ty děláš jen sýrový toust.“
„No, možná je tu pár věcí, které o mě nevíš,“ popíchl ji. „Jaká byla tvoje falešná čarodějnická skupina?
„Neptej se,“ zaúpěla. „Amy chce, abych příští týden vedla shromáždění.“
Karl vyprskl smíchy, za což si vysloužil plácnutí do ramene od Eleny.
„A ví, že bys tu její malou bandu následovníků odstrašila, pokud bys měla povoleno dělat tyto věci?“
„Ne. Nevím, jak se z toho vykroutit. Je to šílený – je mi pětadvacet a teď mě ta ženská nutí k tomu, abych se cítila, jako nemotorný, oněmělý teenager.“
„Tak se z toho dostaň pomocí kouzla.“
Což není to, co bych chtěla použít. No tak, znáš pravidla.“
„Pravidla jsou tu od toho, aby se porušovala.“
„Hmm – pravda vyřčena třináctou generací ne-čarodějů.“
„Dobře, pokud chceš mít tu čest bláznivě, vášnivě mě milovat, budu čarodějem stejně, jako jsi ty.“
Elena si povzdechla. Samozřejmě, že tohle není naposledy, co vedou tento rozhovor.
Elena znala Karla, „kluka od vedle“, od doby, kdy jí bylo pět a jemu sedm. Prohlašoval, že se do ní zamiloval, už když mu bylo deset let a uviděl ji, jak vrátila život motýlkovi. Tento čin tak šokoval její mamku, až samým údivem prapodivně  zmlkla. Elena nikdy jeho lásku neopětovala – alespoň si nemyslela, že ho miluje. Nepochybně ho měla ráda jako kamaráda, ale nebyla do něho zamilovaná. Vlastně tu byla možnost, že je pro ni naprosto nemožné, vůbec moci být schopná s někým být, že jednoduše popírá všechny city, které by mohla mít – nakonec, je to lepší než si přiznat pravdu. Pravda by mohla vést jen k zármutku.
„Ty nechceš mě, ale jen moje schopnosti.“ Věděla, že by neměla hrát tuto hru, ale zoufale chtěla celou situaci odlehčit. Karl byl ten nejméně po schopnostech toužící člověk, kterého znala.
Jo, dobře, vyhrála jsi – chci tvoje schopnosti, máš naprostou pravdu… tak mi je dej!“
Zapištěla, napůl frustrovaná a napůl potěšená, jak si ji vyhodil na ramena a utíkal k pohovce v obýváku.
„Dej mě dolů!“
„Nepustím tě, dokud to nepřiznáš, ženská!“
„Nikdy! Nikdy, nikdy, nikdy!“
Bez ohledu na její protesty, ji upustil na pohovku. Nebyla velká, ale byla vyšší než jakákoliv průměrná žena a Karl byl jen o polovinu hlavy vyšší než ona.
„Došel ti dech?“
„Děláš si srandu? Jsi chudinka.“ Klekl si na zem a položil si hlavu do jejího klína. „Eleno?“
„Ano?“
„Jaké máš plány do budoucna?“
Místností se rozprostřelo ticho. Houstlo každým úderem srdce.
„Nespálíš tu pečeni?“
„Mám tam časovač. A neměň téma. Vím, že se nechceš bavit o mě, nebo o nás, ale ještě pořád jsi tu ty. Co budeš dělat?
„Karle…“ Opravdu se o tom nechtěla bavit.
„Je ti pětadvacet a jsi stále panna.“
„Hej!“
„Hej ty – je to pravda. Vím, že to není tvoje chyba, ale… je to vážně tak? Nikdy ses nikomu neoddala kvůli předpokladu?“
„Moje pokrevní linie není předpoklad.“
„Pokud to znamená, že nikdy nebudeš moct mít sex… nebo někomu projevit lásku.“
„A ty doufáš, že ten někdo jsi ty, nemám pravdu?“ Bylo to trošku posměšné a věděla, že to byla podpásovka, ale její podráždění rostlo, jakmile to zmínil. Ano, byla stále ještě panna. Ve skutečnosti neměla na výběr. Pokud by se rozhodla s někým vyspat…
„Doufám, že jednou skončíš šťastně vdaná za muže svých snů a budeš mít hromadu krásných dětí, které tě budou držet na nohou tím, že budou vymýšlet různé vylomeniny na sousedy. Potom nasadil svůj typický úsměv. „Ale pokud by se to stalo mně, neřekl bych ne.“
Jeho úsměv byl vážně nakažlivý. Byla to první věc, které si na něm všimla ještě jako kluka. Ten úsměv, který je při mnoha příležitostech dostal do problémů, byl zasazen do obličeje, který nikdy neztratil klukovský vzhled, od ďolíčků ve tvářích až po jeho rozcuchané, pískově blonďaté vlasy a jeho pomněnkově modré oči. Byl  to typický kluk od vedle právě pro tebe – až bude jednoho dne tvoje mamka chtít, aby ses vdala, tedy pokud to není Elenina mamka. Elenina matka, Katherine Green, která nikdy nebyla moc společenská, po Eleně nikdy nechtěla, aby se vzdala nějakého kluka, kterého ona shledávala alespoň trošičku zajímavým. Když jí bylo patnáct, začala Elena mluvit víc o Karlovi – možná ji prozradilo něco v jejích očích, protože si s ní tehdy Katherine sedla a řekla ji strašnou pravdu o jejím magickém dědictví.
„Potřebuji si s tebou promluvit, Eleno, o sexu.“
„Ehh, mami –“
„Prosím nepřerušovat. Děsí mě to celý den…“ Její mamka se posadila vedle ní u snídaně a vzala ji za ruku. „Eleno… jsi zvláštní. Být třináctou v našem rodě je něco, co tě dělá zvláštní… a s tím přicházejí určité závazky.“
Elena protočila oči v sloup. „Mami, já znám kondomy a ostatní věci.“
„Dobře, ale nevíš o tomhle… nikdy nemůžeš být s nikým ve vztahu.“
„Cože?“
„Sex je silný zážitek pro každou čarodějku, stejně jako první menstruace, ale pro tebe to je desetkrát silnější.“
Pamatovala si svoje první měsíčky. Bylo jí třináct a v ten moment cítila, jak ji krev po kapkách stéká dolů po vnitřní straně stehna. Oblaka se nadpřirozeně zbarvila a nebem se ozvalo zahřmění – „Dubnové deště nečekaně velkých rozměrů“, tak to nazvali noviny, ale ona věděla svoje. To brnění vzadu na krku ji vždy upozorní, když se chystá něco magického. Následující dva týdny sama sebe viděla, jak odráží útoky mužů – všech mužů – zřejmě se stala čerstvým masem k ošukání. Místností se magicky linuly feromony. Jediný člověk, který se zdál být naprosto lhostejný k její změně, byl Karl. Dokonce ji napadlo, jestli není gay.
Naštěstí celé to utrpení trvalo pouze přes její první menstruaci. Následující měsíce neměla žádný problém.
„Eleno,“ stiskla jí matka ruce, snažíc se jí tak vrátit zpět do přítomnosti. „Když budeš mít sex, odevzdáš svoje schopnosti – doslova. Muž, který se s tebou vyspí, přijme všechnu tvou magii a zůstane jí naplněný. Ty ztratíš svoje schopnosti a už je nikdy nebudeš moct získat zpět.“
„Je to trochu jako, když se Arwen z Pána Prstenů vzdá své nesmrtelnosti, aby mohla být s mužem, kterého miluje…“ Sklopila oči na Karla. Jeho úsměv byl pryč.
„Jsi krásný člověk, Eleno, a zasloužíš si muže, který tě bude milovat. Možná by stálo za uvážení, že by ses vzdala čarování kvůli štěstí v životě… pro budoucí rodinu.“
„Myslíš, že jsem o tom nikdy neuvažovala?“ smutně se usmála. „Kdyby to vedlo k normálnímu životu… ale potom pomyslím na ostatní, kteří mají schopnosti uvnitř sebe a jaká velká zodpovědnost to je. Vyrostla jsem s nimi – byla jsem na to připravována – někdo jiný… jak by se vypořádádal s takovou mocí? Sama to sotva zvládám. Jsou tu určitá pravidla, která se musí dodržovat, musí se naučit celé rukopisy… Navždy bych je změnila, Karle, zničila bych jejich životy. Jak bych to mohla někomu udělat… jak bych to mohla udělat tobě?“
Neměla v úmyslu se rozplakat, ale najednou tu byly, ty drobné, slané potůčky si probojovávali cestu po její tváři.
Karl ji políbil na koleno. Jeho ruce jí třely stehna ve snaze ji utěšit. Nebylo to poprvé, kdy proklínala svůj život – proklínala, že nemůže jen tak sedět a odpočívat v mužské náklonnosti.
„Neměl by sis tohle dělat,“ zašeptala a ochutnala tak slzy, které ji stekly na rty. „Nevím, jak to můžeš vydržet, být se mnou celou tu dobu, vědět, co ke mně cítíš a zároveň vědět, že nikdy nebudeš…“
„Shhh, to je v pořádku.“ Vstal a pošoupnul se vedle ní na pohovce a přehodil si její nohy přes klín. „Vím, to, Eleno – lépe než kdokoliv jiný. Vím, co můžeš dělat a co ne, v každé části tvého života. Vím, že jsi strašná v zahradničení – “
Pohrdavě si odfrkla.
„Ale jestli je někdy rozhodneš, že toho máš dost, že už nechceš svoji magickou část tebe, budu tady. Viděl jsem, co můžeš dělat se svými schopnostmi, sakra, vždyť jsem ti pomohl s několika kouzly – s tímhle mi můžeš věřit.“
Prohlížela si ho, dovolila si topit se v modři jeho očí, což neudělala od doby, kdy s mámou mluvili o sexu. Byl opravdu pohledný. Přistihla se, jak natahuje ruku a hladí ho po tváři.
„Jsi gay?“
„Cože? Gay?“
Jeho zmatení se rychle proměnilo v podráždění – vlastně byl docela naštvaný. Elena se neúspěšně snažila potlačit chichot, který způsobil jeho výraz. Nestávalo se často, že by byl Karl zaskočen. Znovu se jí zadíval do očí a pozvedl obočí. „Myslíš si, že jsem gay?“
„Jeden čas jsem si to myslela, před hodně dlouhou dobou- “
Popadl ji za boky a stáhl ji dolu na záda. Jeho úsměv se proměnil do šibalského úšklebku, jak ji přitiskl svým tělem na pohovku. Na vteřinu jí zamrzl úsměv na rtech, byl tu jen Karl, jeho oči tančili jako vlny oceánu a jeho vlasy měly zlatavou barvu písku. Jeho nos se otíral o ten její, jeho rty se pootevřely a naklonil se k ní –
Píp … píp… pííííííííp.
Oba ztuhli, potom Karl zamrkal – moment byl pryč.
„Pečeně je hotová.“
Dole na ulici se zhmotnil stín. Měl tvar muže, vysokého a svalnatého. Ale nebyl to obyčejný muž. Jeho popraskaný obličej, šedý a tvrdý jako kámen se otočil k oknu v druhém patře, jeho oči – nejzelenější, jaké jste kdy viděli – se plně zaměřili to, co se děje na druhé straně toho okna.
Pokud by jeho tělo mohlo ještě zesílit, určitě by to udělal. Ze smaragdově zelených očí vyzařovala zuřivost.
Co si to dovoluje – jak se opovažuje dotýkat se toho, co je moje.
Opodál zaštěkal pes. Umlčel ho myslí, myšlenkami to zvíře utěšoval, dokud se neneslo vzduchem jen žalostné naříkání. Tak – teď se už cílit lépe.
Jeho tělo se zase začalo rozplývat. Nikdy nemohl zůstat na tomto světě moc dlouho, ale než se znovu stal jedním ze stínů, vydechl malé slůvko a ujistil se, že utkvělo ve větru, který jej donese až k oknu, které jej dělilo od čarodějky – jeho čarodějky…
„Eleno…“

2 komentáře: