pondělí 5. listopadu 2012

1. kapitola


Ačkoli bylo pozdě, nebyl to hluk hádky, který by Helen vzbudil uprostřed noci. Byl to dobře známý zvuk, spíš uklidňující než znepokojující. Její matka a otec se často stýkali s jinými lidmi, i když pozdní schůzky byly častější a vzrušenější. Přesto dnešní noc bylo něco jinak, tón hlasů – jakkoli známě mohli znít – z toho Helen vibrovaly nervy, jako kdyby byly příliš blízko pod povrchem kůže.
Zpočátku se snažila rozluštit slova, která k ní proudila přes větrací otvory v podlaze jejího pokoje, zvlášť když slyšela známý baryton svého otce nebo silný, zřetelný hlas matky. Po chvíli to ale Helen vzdala a místo toho se zadívala na nebesa nad hlavou a nechala svou mysl volně bloudit.
Její myšlenky se zastavily u ranního tréninku šermu a hádky s otcem. Nebylo to poprvé, kdy se bouřila proti nedávnému přídavku ke svému učebnímu plánu. Stále se jí nedařilo zjistit, jak by šerm mohl přispívat k jejímu vzdělání, ale pokud se to týkalo její výuky, slovo jejího otce bylo zákonem. Dobře věděl, že byla dobrá ve strategii šachů, v řešení logických problémů a kryptogramy dokázala vyřešit rychleji než on, ale nebyla tak rychlá v hbitém pohybu vyžadovaným po ní na tanečním parketu, kde trénovali šerm. Stále na ni tlačil. Použití fólie, vzhledem k její nezkušenosti, byl jeho jediný ústupek. Pokud trénoval s jedním ze svých obvyklých sparing partnerů, chtěl, bez jakýchkoli námitek, používat svou šavli. Teď, v tlumeném tichu své ložnice, Helen napadlo, že časem by její otec mohl používat šavli i proti ní.
Nepamatovala si, kdy se propadla do prázdnoty spánku, ale byla probuzená ne zrovna jemně. Zvuk rychlých kroků na chodbě způsobil, že se posadila ve své posteli a srdce jí bilo jako o závod. Neměla ani čas přemýšlet o důvodech, když se její dveře otevřely a světlo svíček ze svícnu na chodbě vykreslilo podivné stíny na zdi a na podlaze jejího pokoje.
Opřela se o čelo postele a přitáhla si peřinu až k bradě, příliš vyděšená, než aby se styděla za tak dětinské gesto.
„Musíš vstávat, Helen. Hned teď.“
Ten hlas patřil její matce. Jak přešla do pokoje, strašidelné stíny mizely, a ona přistoupila k toaletnímu stolku. S něčím zápolila – skleněné nádoby a parfémové karafy hlasitě cinkaly.
„Ale… je hluboká noc.“
Její matka se na ní otočila a paprsek světla z chodby osvětlil kufřík v její ruce. To poznání, že její matka balí, balí Heleniny věci, byla jako hurikán způsobující zmatek v její mysli. Matka ve vteřině přešla přes pokoj, naklonila se nad postel a promluvila velmi blízko její tváře.
„Jsi ve smrtelném nebezpečí, Helen.“ Matka stáhla peřinu z jejího třesoucího se těla. Helen měla noční košili obtočenou kolem stehen a studený vzduch útočil na její holou kůži, když ji matka uchopila za paži a vytáhla ven z tepla postele. „Jdeme.“
Koberce pod jejíma bosýma nohama byly chladné, když ji matka vedla ke zdi vedle šatní skříně. Matka sáhla do živůtku svých šatů a vytáhla řetízek s přívěskem. Zatímco si ho matka sundávala z krku, přívěsek se zableskl ve světle svítícím z chodby. Strach se svíjel v Helenině žaludku jako had, zatímco její matka odtlačila zrcadlo velké zrcadlo do rohu a odkryla tím obložení zdi za ním. Pokračovala v mluvení, zatímco dál dělala něco se zdí.
„Vím, že tomu teď nemůžeš rozumět. Zatím ne. Ale jednoho dne pochopíš a do té doby mi budeš muset věřit.“
Helen nebyla schopna slova. Jednoduše měla tak moc otázek, že ji zaplavovaly jako vlny, jedna přes druhou. Neměla čas zformulovat jedinou otázku předtím, než ji další odnesla pryč. Nemohla vidět to, co dělala její matka předkloněná ve tmě s hlavou skloněnou ke zdi, ale slyšela, jak něco škrábe o tapetu. O chvíli později se její matka narovnala a dveře se zhouply směrem ven, odhalujíc tak otvor v omítce.
I ve tmě viděla bolest v očích své matky, když si ji přitáhla blíž k sobě. V jejích vlasech Helen ucítila růže ze zahrady a z jemné matčiny pokožky cítila knihy, nad kterými se často skláněla. To byla jejich společná vzpomínka.
„Helen… Helen,“ zašeptala její matka. „Musíš si pamatovat jednu věc.“ Odtáhla se a dívala se Helen přímo do očí. „Víš víc, než si myslíš. Ať se stane cokoliv, pamatuj si to.“
Hlasy v přízemí se zvyšovaly, a ačkoli slova sama byla nejasná, bylo zřejmé, že mluví ve zlosti nebo strachu. Matka kradmo pohlédla směrem ke dveřím a otočila se k Helen s novým zápalem.
„Vezmi si tohle.“ Vtiskla Helen do ruky kousek zmuchlaného papíru. „Vezmi si to a seď velmi potichu, dokud nebudeš vědět, že jsou pryč. Jsou tam schody, které vedou pod dům a pak zpátky nahoru a o kus dál na silnici. Spoj se s Dariem a Griffinem. Adresa je zde. Vezmou tě do Galizuru. Máš vše, co potřebuješ, ale musíš být potichu, jakmile začneš utíkat. Jestli tě uslyší, najdou tě.“ Odmlčela se a zvedla Helen hlavu tak, aby se jí dívala do očí. „Tohle je důležité, Helen. Jestli tě najdou, zabijí tě.“
„Nechci tě opustit!“ vykřikla Helen.
„Poslouchej mě.“ Hlas její matky začínal být důraznější, téměř nazlobený, když popadla Helen za ramena. „Ty to uděláš, Helen. Dostaneš se odsud živá, ať se bude dít cokoli. Jinak je všechno ztraceno. Rozumíš?“
Helen zavrtěla hlavou. „Ne! Mami, prosím, řekni mi, co se děje.“ Ale už věděla, že jim došel čas.
Matka si sundala řetízek z krku a pověsila ho na její. Klíč na konci klesl na přední část její noční košile.
Matka držela dceřinu tvář mezi svýma rukama, pak se naklonila a políbila ji na čelo. „Zamkni dveře zevnitř. Použij přívěsek jako světlo na cestu, ale nehýbej se, dokud si nebudeš jistá, že tě neuslyší. A dávej pozor, miláčku.“
Strčila Helen do otvoru ve zdi, tašku jí vtiskla do ruky. Helen se sehnula se, klopýtla přes malý dveřní prostor a snažila se nepraštit se do hlavy. Její matka ji naposled zastavila, jako kdyby to znovu zvažovala, a pak, bez dalších slov, začala zavírat dveře. Viděla z ní menší a menší kousek, dokud nebyla úplně pryč. Ozvalo se jen tiché klapnutí dveří.
„Zamkni to, Helen. Teď.“ Hlas její matky byl jen sykot z druhé strany zdi. Helen bojovala proti návalu paniky, když uslyšela narovnávání tapety přes klíčovou dírku, jak matka přitáhla zrcadlo před otvor jejího úkrytu.
To bylo horší, než jen tma uvnitř zdi. Bylo to, jakoby se propadla do nicoty. Sedla si na tašku a cítila pod sebou přezku. Neměla ani ponětí, co bylo na tom kousku papírku, co jí matka dala, ale byl vlhký od jejích zpocených dlaní. Nemohla si ho teď ani přečíst, tak ho uložila do tašky.
Sáhla po řetízku na krku a nahmatala klíč na jeho konci. Držela ho v jedné ruce, potýkala se se stěnou před sebou jako s protivníkem, snažila se určit polohu zámku, o kterém věděla, že tam musí být. Její ruce se třásly s rostoucím panikou. Dveře, které ji uzavřely ve zdi, byly téměř beze spár a bylo téměř nemožné najít to ve tmě. Až na třetí pokus ucítila tenkou škvíru v omítce. Přejížděla po ní pomalu prsty a snažila se nahmatat klíčovou dírku. Zdálo se to jako příliš dlouhá doba, než ji konečně našla.
Pokoušela se trefit klíč do zámku, když uslyšela hluk někde z druhé strany pokoje. Nemohla učit jeho přesný směr, když byla zalezlá ve svém úkrytu jako v kokonu ze dřeva a cihel, který tlumil všechny zvuky. Usilovně se snažila rozluštit ty zvuky. Myslela si, že slyšela křik… pláč. A pak pád, který ji vylekal. Klíč jí vypadl z ruky a dopadl s cinknutím na podlahu. Zaváhala jen na chvilku.
Cokoli se teď dělo, mohlo se ještě zhoršit, než tato noc skončí.
Šátrala po klíči na podlaze a pokoušela se nevnímat hluk, vycházející odkudsi z domu. Klíč ležel nedaleko, a tak trvalo jen pár okamžiků, než jej nahmatala. Vzala ho opatrně do ruky a znovu hledala klíčovou dírku. Tentokrát to netrvalo dlouho.
Oběma rukama se snažila strčit klíč do zámku, rychle s ním otočila a utíkala pryč od skrytých dveří, dokud se nezastavila o dřevěný panel. Měla jen pár chvil, pár vzácných okamžiků klidu, než uslyšela dusot kroků.
Ze začátku zněly z dálky.. Helen myslela, že se vzdalují, ale za chvilku zněly hlasitěji a ona věděla, že je někdo uvnitř jejího pokoje. Byl tu ale záblesk naděje, že je to její otec, který si pro ni přišel... Říct jí, že všechno nebezpečí z domu už zmizelo. Ale věděla, že to nebyl on, když kroky zpomalily. Nespěchaly ke dveřím jejího malého pokojíku, aby ji osvobodily ze tmy.
Místo toho kroky pomalu přecházely po pokoji, až se náhle zastavily před jejím úkrytem. Helen se pokoušela zpomalit svůj zrychlený dech, zatímco čekala, až kroky odejdou, ale ony neodešly. Kdokoli vešel do jejího pokoje, byl stále zde. Držela se, jak bylo potřeba, snažila se zklidnit svou mysl vědomím, že trávila ve svém pokoji spousty hodin a nebyl vidět ani náznak tajných dveří, ani v době jasného slunečního světla. Tento cizinec určitě není schopen vidět otvor ve tmě, navíc za tím obrovským zrcadlem před ním.
Chvíli se zdálo, že to funguje. Začala už dýchat lehčeji a klidněji.
Ale to bylo předtím, než pokoj venku s obrovským hlukem explodoval. Předtím, než slyšela třeskot rozbíjených skleniček a lahviček z toaletního stolku. Ještě než se převrhl i stůl, převrhla se také skříň. A ano, předtím, než se sklo rozletělo na milion kousků, slyšela , jak se její těžké, vyřezávané zrcadlo převrátilo.

Žádné komentáře:

Okomentovat