neděle 4. listopadu 2012

1. kapitola

„POJĎ!“ EMMA mi zašeptala zprava, slova se jí linula z pusy v řídkém bílém oblaku. Zlostně se dívala před nás na otlučený ocelový panel, jako kdyby měla její vlastní netrpělivost přinutit ty dveře se otevřít. „Zapomněla, Kaylee. Měla jsem vědět, že to udělá.“ Více bílých obláčků vylétlo z Emmiiné perfektně namalované pusy, když poskakovala, aby jí bylo teplo, křivky jí stěží zakrývala červená třpytivá blůzka s velkým výstřihem, kterou si „půjčila“ od jedné ze svých sester.
Ano, trochu jsem jí záviděla; neměla jsem zrovna křivky a ani žádnou sestru, od které bych si mohla půjčit sexy oblečení. Ale měla jsem hodiny a jeden pohled na mobil mi řekl, že máme ještě pořád čtyři minuty do deváté. „Bude tu.“ Uhladila jsem si předek trička a vsunula jsem si mobil do kapsy, když Emma po třetí zaklepala. „Jsme tu brzy. Jen jí dej minutku.“

Můj vlastní obláček dechu ještě nezmizel, když kov zavrzal a dveře se pomalu zhouply směrem k nám, unikaly z nich do studené, tmavé uličky rytmické záblesky kouřového světla a hluboké dunivé rány. Traci Marshall – Emmiiná nejmladší starší sestra – stála s jednou rukou opřenou o dveře a držela je otevřené. Měla na sobě přiléhavé černé tričko s velkým výstřihem, ochotně předváděla rodinou podobnost, jakoby nestačily dlouhé blond vlasy.
„To je dost!“ odsekla Emma a chtěla se prosmíknout kolem své sestry. Ale Traci voulnou rukou uděřila o zárubeň dveří a tím zablokovala vchod.
Krátce mi vrátila úsměv, pak se zamračila na svou sestru. „Taky tě ráda vidím. Řekni mi pravidla.“
Emma protočila daleko posazenýma hnědýma očima a promnula si holé paže s husí kůží – nechaly jsme si bundy v mém autě. „Žádný alkohol, žádné chemikálie. Žádná legrace jakéhokoliv druhu.“ Poslední část zamumlala a já potlačila úsměv.
„Přijďte pohromadě, buďte pohromadě, odejtěte pohromadě,“ dodala jsem, recitovala stejné řádky, které opakujeme pokaždé, když nás pašuje dovnitř – jen dvakrát předtím. Ta pravidla byla sice ubohá, ale z vlastní zkušenosti jsem věděla, že se bez nich dovnitř nedostaneme.
„A…“
Emma podupávala nohama kvůli teplu, masivní podpadky rachotily na betonu. „Jestli nás chytí, neznáme tě.“
Jakoby tomu někdo věřil. Marshallovy holky jsou všechny vyrobené ze stejného těsta: z vysoké, vnadné formy, která mé vlastní skromné křivky zahanbuje.
Traci přikývla, zřejmě spokojená, a ruku ze zárubně spustila dolů. Emma udělala krok vpřed a její sestra se zamračila a dotáhla ji pod stropní světlo svítící z chodby. „Tohle je Cariino nové tričko?“
Emma se zamračila a vytrhla se jí. „Nikdy nezjistí, že je pryč.“
Traci se zasmála a jednou rukou nám pokynula směrem k přední části klubu, ze které světlo a hudba zaplavovaly zadní pokoje a kanceláře. Když jsme teď byly všechny uvnitř, musela křičet, aby ji přes muziku šlo slyšet. „Užij si zbytek svého života, dokud můžeš, protože tě v tomhle tričku pohřbí.“
Neznepokojená si Emma protančila cestičku dolů chodbou a do hlavní místnosti s rukama ve vzduchu a boky houpajícími se do rytmu písničky. Já ji následovala, nedočkavá energií davu sobotní noci od chvíle, kdy jsem poprvé uviděla hlouček hýbajících se těl.
Propracovávaly jsme si cestu do tlačenice a byly jí spolknuty, přizbůsobovaly jsme se rytmu, obemklo nás horko a náhodní partneři. Protančily jsme několik písniček, samy a v náhodných párech, dokud jsem težce nedýchala a nebyla provlhlá potem. Naznačila jsem Emmě, že si jdu pro pití a ona přikývla, znovu už se hýbala, když jsem si razila cestu na kraj davu.
Za barem pracovala Traci soubežně s jiným barmanem, velkým, tmavým mužem v upnutém černém triku, oba je podivně osvětloval pruh stropního modrého neonu. Obsadila jsem první uvolněnou barovou židli a muž v černém si přede mnou opřel obě široké dlaně o bar.
„Tuhle jsem přivedla já,“ řekla Traci s jednou rukou položenou na jeho paži. Přikývl a odešel za dalším zákazníkem. „Co to bude?“ Traci si zastrčila zpátky zatoulaný pramínek světlých, modře tónovaných vlasů.
Zazubila jsem se a oběma lokty se opřela o bar. „Jack a Colu?“ (pozn. př.: pravdepodobně whiskey Jack Daniels)
Zasmála se. „Donesu ti Colu.“ Natočila limonádu do sklenice s ledem a poslala ji ke mně. Poslala jsem pětku přes bar a otočila se na stoličce, abych viděla na taneční parket, prohledávala jsem dav, abych našla Emmu. Byla vmáčknutá mezi dva chlápky v ladících UT Dallas fraternity tričkách (pozn. př.: bratrstvo Texaské univezity v Dallasu) a s neonovými, piju-legálně náramky, všichni tři se současně na sebe mačkali.
Emma na sebe upozorňovala jako vlna přitahující elektřinu.
Stále s úsměvem jsem vypila limonádu a položila sklenici na bar.
„Kaylee Cavanaugh.“
Nadskočila jsem při zvuku mého jména a otočila se směrem ke stoličce po mojí levici. Pohled mi spočinal na nejvíc hypnotickém páru oříškově hnědých očích, jaké jsem kdy viděla a několik dalších sekund jsem mohla jen zírat, ztrácená v nejúžasnějších vírech hluboké hnědé a svěží zelené, které vypadaly, že tlučou stejně jako můj vlastní tep – ačkoli určitě jen odrážely světla blískající se nám nad hlavou. Soustředění se mi teprve vracelo, když jsem musela mrknout a ta chvilková ztráta kontaktu mě vrátila zpátky.
To bylo tehdy, kdy jsem si uvědomila, na koho to vlastně zírám.
Nash Hudson. Svatá krávo. Málem jsem se podívala dolů, jestli mi led nepřimrazil nohy k podlaze, protože peklo určitě zamrzlo. Nějak jsem se musela dostat na taneční parket a do nějaké podivně zkroucené zóny, kde duhy plavaly barvami a kde se na mě Nash Hudson usmál a já osaměla.
Zvedla jsem skleničku a doufala v poslední kapku, která by mohla zvlhčit můj najednou vyschlý krk – a letmo mě napadlo, jestli mi Traci nedolila Colu – ale našla jsem ji stejně tak prázdnou jak jsem očekávala.
„Potřebuješ dolít?“ Zeptal se Nash a tehdy jsem otevřela pusu. Koneckonců, jestli jsem snila – nebo byla v Twilight Zóně – neměla jsem co ztratit mluvením. Že?
„Jsem vpohodě. Díky.“ Troufla jsem si na zdráhavý úsměv a srdce mi málem vybuchlo, když jsem viděla můj úsměv odrážející se na jeho perfektně tvarovaných rtech zvednutých do úsměvu.
„Jak ses sem dostala?“ Vyklenul jedno obočí víc v pobavení než ze zvědavosti. „Prolezla jsi oknem?“
„Zadní dveře,“ zašeptala jsem a cítila, jak mi zrudnul obličej. Samozřejmě, že věděl, že jsem mladší – příliš mladá i pro klub nad-osmnáct-včetně, jako Taboo.
„Co?“ Zakřenil se a naklonil blíž, aby mě slyšel přes hudbu. Jeho dech se mi otřel o krk a puls mi tloukl tak tvrdě, až jsem měla závrať. Voněl tááák dobře.
„Zadní dveře,“ zopakovala jsem mu do ucha. „Pracuje tu Emmiina sestra.“
„Emma je tu?“
Ukázala jsem na ni na tanečním parketu – teď se svíjela se třemi kluky najednou – a já předpokládala, že by to mohlo být naposledy, co jsem viděla Nashe Hudsona. Ale k mému skoro smrtelnému šoku, přelétl Em pohledem a vrátil se ke mně se zlomyslným leskem v těch úžasných očích.
„Půjdeš tancovat?“
Moje ruka byla najednou zpocená okolo prázdné sklenice. Znamenalo to, že chtěl tancovat se mnou? Nebo že chce barovou stoličku pro jeho přítelkyni?
Ne, počkat. Týden předtím dal kopačky jeho poslední přítelkyni a žraloci už kroužili kolem čerstvého masa. I když zrovna teď ne… Neviděla jsem nikoho z Nashovy obvyklé party, ani shluknutého okolo něj ani na tanečním parketu.
„Jo, půjdu tancovat,“ řekla jsem a znovu, jeho oči zavířily zelenou rozpuštěnou v hnědé a zpět, v neonové záři se občas zableskla modrá. Mohla bych se do jeho očí dívat hodiny. Ale on by si pravděpodobně myslel, že je to divné.
„Jdeme!“ Vzal mě za ruku a postavil se, jak jsem sklouzla z barové židličky a následovala ho na taneční parket. Na tváři mi rozkvetl svěží úsměv a moje hruď se zdála, že se samým očekáváním sevře okolo mého srdce. Přestože jsem ho znala – Emma si vyšla s několika jeho přáteli – tak ne nikdy jako výhradní objekt jeho zájmu. Nikdy jsem to nepovažovala i jen za možné.
Pokud by byla Eastlakeská Střední Škola vesmír, tak já bych mohla být jedním z měsíců kroužící kolem planety Emma, neustále skrytá v jejím stínu a jsem tu ráda. Nash Hudson by mohl být jednou z hvězd: příliš jasný pro pohled, příliš horký pro dotek a v centru jeho vlastní sluneční soustavy.
Ale na tanečním parketu jsem na tohle všechno zapomněla. Jeho světlo svítilo jen na mě a bylo taaak teplé.
Skončili jsme jen stopu od Emmy, ale s Nashovýma rukama na mě, jeho tělem přitlačeným do mého, sotva jsem si toho všimla. První písnička skončila a my se hýbali do další, než jsem si plně uvědomila, že se změnil rytmus.
O několik minut později jsem přes Nashova ramena zahlédla Emmu. Stála u baru s jedním z chlápků, ke kterým se mačkala a jak jsem viděla, tak Traci před každého z nich položila pití. Když se její sestra otočila, Emma popadla pití svého partnera – něco tmavého s limetkou na okraji – a vyprázdnilo ho do sebe ve třech hltech. Chlapec z bratrstva se usmál, pak ji zatáhl zpátky do davu.
Udělala jsem si duševní poznámku, že Emmu nesmím nechat řídit moje auto – nikdy – pak jsem očima putovala zpátky k Nashovi, kde chtěly být na prvním místě. Ale na cestě se mi pohled zasekl na kousku jahodově blonďatých vlasů zdobící hlavu jediné dívce v budově, která svou krásou konkuruje Emmině. Tahle holka si, také, mohla vybrat ze svých tanečních partnerů, a třebaže jí nemohlo být víc než osmnáct, viditelně měla mnohem víc drinků než Emma.
Ale navzdory tomu jak krásná a charizmatická byla, to, jak jsem sledovala její tanec, kroutilo něco hluboko uvnitř mého břicha a svíralo mi to hrudník, jako by se mi už nemělo dostat vzduchu. Něco s ní bylo špatně. Nebyla jsem si jistá, jak to vím, ale byla jsem si naprosto jistá, že s tou holkou bylo něco v nepořádku.
„Jseš v pohodě?“ Zakřičel Nash s jednou rukou položenou na mém rameni a já si najednou uvědomila, že jsem bez hnutí stála, zatímco se všichni okolo mě pořád ještě kroutili do rytmu.
„Jo!“ Setřásla jsem ze sebe nepříjemný pocit a uklidnila se, abych zjistila, že pohled do Nashových očí zaplaší ten pocit nesprávnosti, přičemž ho nahradí nový pocit klidu, strašidelný v jeho hloubce a dosahu. Protančili jsme několik dalších písniček, s každým dalším okamžikem, který uběhl, jsme se cítili pohodlněji. Za nějaký čas jsme přestali, abychom se napili, pot se mi nashromáždil vzadu na krku a měla jsem i vlhké paže.
Zvedla jsem si všechny vlasy, abych se ochladila, a volnou rukou jsem zamávala Emmě, jak jsem se obracela, abych následovala Nashe pryč z tanečního parketu – a málem jsem se srazila s tou stejnou jahodovou blondýnkou. Ne, že by to zaregistrovala. Avšak ve chvíli, kdy si jí mé oči všimly, byl ten pocit zpět jako ostří – to silné znepokojení, jako pachuť v puse, jen po celém mém těle. A tentokrát to doprovázel podivný smutek. Melancholie, která se specificky pojí k této konkrétní osobě. Kterou jsem nikdy nepotkala.
„Kaylee?“ Zařval Nash přes hudbu. Stál u baru a držel dvě vysoké, profesionálně orosené sklenice se sodou. Zmenšila jsem prostor mezi námi a vzala si nabízenou sklenici, byla jsem trochu vystrašená na to, abych si všimla, že přímý pohled do jeho očí mi úplně nepomáhá. Nemohl mi uvolnit krk, který hrozil, že se uzavře navzdory studenému pití, po kterém jsem tak zoufale prahla.
„Co se děje?“ Stáli jsme o kousek dál díky tlačenici, vždy mačkající se k baru, ale byl stále nakloněný ke mně, aby byl slyšet.
„Nevím. Něco na té holce, té zrzce naproti –“, kývla jsem směrem k tancující dotyčné „– – mi vadí.“ Sakra. Neměla jsem v úmyslu to připustit. Nahlas to znělo tak uboze.
Ale Nash k ní jen zalétl pohledem, pak se vrátil zpátky ke mně. „Zdá se mi v pořádku. Předpokládám, že má odvoz domů…“
„Jo, myslím.“ Ale pak skončila aktuální písnička a dívka klopýtla – vypadala tak nějak ladně, i když jasně opile – pryč z tanečního parketu a směrem k baru. Mířila přímo k nám.
S každým krokem, který udělala, mi srdce tlouklo těžčeji. Obtočila jsem dlaň okolo sklenice, až mi zbělely klouby. A ta povědomá melancholie se zvětšila do ohromujícího žalu. Do zlověstné předtuchy.
Zalapala jsem po dechu, překvapená náhlou, příšernou jistotou.
Znovu ne. Ne s Nashem Hudsonem, aby mě viděl totálně šílet. Moje zhroucení se do pondělí roznese po celé škole a já můžu políbit na rozloučenou to málo společenského postavení, které jsem nabyla.
Nash odložil skleničku a zadíval se mi do tváře. „Kaylee? Jsi v pohodě?“ Ale já mohla jen zatřepat hlavou, neschopná odpovědět. Byla jsem daleko od v pořádku, avšak nedokázala bych problém formulovat v žádné podobné souvislosti. A najednou potencionálně ničící drby vypadaly jako méně významné blikající body na mém metru katastrof v porovnání s rostoucí panikou uvnitř mě.
Každý nádech přišel rychleji než předchozí a křik mi narůstal hluboko uvnitř hrudníku. Sevřela jsem rty, abych to zadržela, bolestivě jsem si drtila zuby. Jahodová blondýnka se po mé levici postavila k baru a jen jediná stolička a její majitel stáli mezi námi. Barman si vzal její objednávku a ona se otočila bokem při čekání na její nápoj. Její oči potkaly moje. Lehce se usmála a pak uhnula pohledem na taneční parket.
Hrůza se přese mě přelila v devastující vlně tušení. Krk se mi uzavřel. Dusila jsem se křikem děsu. Sklenička mi vypadla z ruky a rozbila se na podlaze. Rusovlasá tanečnice zavřískla a uskočila jak ji, mě, Nashe a chlápka na židličce nalevo postříkala sodovka s ledem. Ale sotva jsem si všímala ledové tekutiny nebo zírajících lidí.
Viděla jsem jenom tu dívku a tmavé, průsvitné stíny, které ji obalovaly.
„Kaylee?“ Nash mi naklonil hlavu tak, až se naše oči setkaly. Jeho byly plné obav, barvy teď pod blikajícími světly pomalu nekontrolovatelně vířily. Dívat se do nich mi působilo závrať.
Něco… jsem mu chtěla říct. Cokoliv. Ale kdybych otevřela pusu, křik prorazí na svobodu a pak ten, kdo na mě ještě necivěl, začne. Mysleli by si, že jsem ztratila rozum.
Možná by měli pravdu.
„Co se děje?“ Dožadoval se Nash, došel ke mně blíž, nedbal na sklo a mokrou podlahu. „Máš záchvat?“ Ale já jen na něj mohla zakroutit hlavou, odmítala jsem přejít do nářku, který si zkoušel ze mě rozdrásat cestu ven, popírala jsem existenci úzké postele ve sterilní bílé místnosti, očekávající můj návrat.
A najednou tu byla Emma. Emma, s perfektním tělem, krásnou tváří a srdcem velikosti sloního. „Bude v pořádku.“ Emma mě odvedla od baru, když přišel barman s mopem a kyblíkem. „Jen potřebuje jít na vzduch.“ Zamávala Traci, která měla pohled plný obav a rukama hořečnatě gestikulovala, pak mě za jednu paži tahala davem.
Volnou dlaň jsem si přitiskla na pusu a zuřivě jsem třepala hlavou, když se Nash pokusil vzít mi ji do jeho. Měla bych se bát toho, co si pomyslí. Že by už se mnou teď nechtěl dělat nic dalšího, kdybych ho veřejně ponížila. Ale nemohla jsem se dost dlouho soustředit na to, abych si o něčem dělala starosti až na tu zrzku u baru. Tu, která by nás mohla sledovat odcházet skrz stínový závoj, který jsem mohla vidět jen já.
Emma mě vedla kolem koupelen a do zadní haly, Nash mi byl v patách. „Co se s ní děje?“ zeptal se.
„Nic.“ Emma se zastavila, aby se otočila a usmála se na nás oba a v momentě vděčnost prorazila skrz temnou hrůzu. „Je to panický záchvat. Jen potřebuje jít na čerstvý vzduch a čas na uklidnění.“
Ale ona se mýlila. Nebyl to čas, který jsem potřebovala tak moc jak prostor. Odsup, mezi mnou a příčinou paniky. Naneštěstí v celém klubu nebylo dost místa, které by mě doslalo dál od té dívky u baru. Dokonce, i když jsem stála za zadními dveřmi, panika byla tak silná jak nikdy. Nevyslovený křik mi spaloval hrdlo, a i kdybych neměla sevřené čelisti – kdybych ztratila kontrolu –-– můj křik všem v Taboo roztříští bubínky. Mohl by zahanbit i dunící taneční rytmus a možná rozbije reproduktory – ne-li okna.
Všechno kvůli nějaké zrzce, kterou jsem ani neznala.
Už jen to, že jsem na ni myslela, poslala přese mě čerstvou vlnu zkázy a podlomily se mi kolena. Můj pád zaskočil Emmu nepřipravenou a já bych jí stáhla s sebou dolů, kdyby mě Nash nechytil.
Úplně mě odlepil od země, držel mě jako dítě a následoval Emmu ven zadními dveřmi se mnou bezpečně uloženou v jeho náručí. Klub byl tmavý, ale ulička byla temná, a jakmile se za námi s bouchnutím zavřely dveře, bylo ticho, Emmiina kreditní karta držela západku, aby nevklouzla zpátky na své místo. Mrazivé, téměř úplné ticho by mě mělo uklidnit, ale rozruch v mojí hlavě dosáhl vrcholu. Křik, který jsem odmítla osvobodit, mi bušil okolo mozku, odrážel se, opakoval, přerušoval smutek, který byl v mém srdci stále silný.
Nash mě v uličce položil dolů, ale tou dobou se moje myšlenky ztratily veškerým zdáním logiky a porozumění. Pode mnou jsem cítila něco hladkého a suchého a teprve později jsem si uvědomila, že pro něj Emma našla zničenou krabici, abych si na něho sedla.
Když mě Nash donesl, džíny se mi vyhrnuly nahoru po nohách, lepenka byla proti mým lýtkům studená a zhrublá špínou.
„Kaylee?“ Emma si klekla naproti mně, tvář měla kousek od mé, ale slova, která řekla po mém jméně, mi nedávala smysl. Slyšela jsem jen své vlastní myšlenky. Vlastně jen jednu myšlenku. Paranoidní představu, shodující se s mým bývalým terapeutem, který to prezentoval s absolutní kompetencí dlouho přechovávané skutečnosti.
Pak Emminá tvář zmizela a já zírala na její kolena. Nash řekl něco, čemu jsem nerozuměla. Něco o pití…
Hudba se vrátila a pak byla Emma pryč. Nechala mě tu samotnou s nejvíc sexy klukem, s kterým jsem kdy tancovala – s poslední osobou na světě, kterou jsem chtěla, aby byla svědkem mého úplného zhroucení reality.
Nash klesl na kolena a podíval se mi do očí, zelená a hnědá v nich pořád jaksi zběsile vířila, ačkoliv tu už nebyla žádná stropní světla.
Představovala jsem si to. Musela jsem. Předtím jsem je viděla tančit se světlem a teď se má traumatizovaná mysl chopila Nashových očí jako hlavního bodu mých halušek. Zrovna tak jako jahodové blondýnky. Že?
Ale nebyl čas, abych o mé teorii popřemýšlela. Ztrácela jsem kontrolu. Následující vlna smutku hrozila, že mě skolí, vmáčkne mě do stěny neviditelným tlakem, jakoby tu Nash vůbec nebyl. Nemohla jsem zhluboka nadechnout, a přestose sevřenými rty mi z hrdla uniklo pronikavé lkaní. Vidění se mi zatemnilo ještě víc než v uličce – i když bych si neměla myslet, že je to možné – jak se celý svět pokryl divným šedým filtrem.
Nash se zamračil, stále se díval na mě, pak se otočil, aby si sedl vedle mě, zády se taky opřel o zeď. Na krajích mého šedého vidění cosi nehlučně cupitalo. Krysa nebo jiný mrchožrout přitahován klubovými popelnicemi? Ne. Cokoli jsem viděla, tak to bylo příliš velké na hlodavce – teda pokud jsme nešlápli do ohnivé bažiny Buttercup (pozn.př.: on-line počítačová hra) – a příliš nejasné pro mou roztříštěnou pozornost, abych se rozhodla.
Nash vzal moji volnou ruku do jeho a já zapomněla vše, co jsem viděla. Zastrčil mi vlasy zpátky za pravé ucho. Většinu, co mi šeptal, jsem nemohla pochopit, ale postupně jsem si uvědomila, že vlastně jeho skutečná slova nejsou důležitá. Na čem záleželo, byla jeho blízkost. Jeho dech na mém krku. Jeho teplo ztrácející se v mém. Jeho parfém, který mě obklopoval. Jeho hlas kroužící mi v hlavě, chránící mě před křikem, který se mi stále odrážel v lebce.
Uklidňoval mě ničím víc, než jen svou přítomností, trpělivostí a šeptanými slovy, které zněly jako dětská říkanka, založeném na tom málu, co jsem pochytila.
A fungovalo to. Moje úzkost postupně slábla a mdlé, realistické barvy prosákly zpátky do světa. Prsty se mi uvolnily okolo jeho ruky. Plíce se mi úplně rozšířily a já nasála ostrý, ledový vzduch, znenadání mrazící, jak mi pot z klubu usychal na kůži.
Panika tu stále byla, ve stínech v rozích mé mysli, v tmavých skvrnách na okraji mého vidění. Ale mohla jsem ji teď ovládat. Díky Nashovi.
„Jsi v pohodě?“ Zeptal se, když jsem otočila hlavu, abych mu viděla do obličeje, cihly mě studily a byly hrubé proti mé tváři.
Přikývla jsem. A to bylo tehdy, kdy přišla nová hrůza: naprosté, pohlcující, nevyhnutelné ztrapnění, mnohem horší v jeho trvanlivosti. Panický záchvat byl téměř u konce, ale ponížení bude trvat po celý život. Úplně jsem se před Nasham Hudsonem ztratila. Můj život byl u konce; ani přátelství s Emmou nebude stačit na opravení škod z takové hnusné rány.
Nash si natáhl nohy. „Chceš o tom mluvit?“
Ne. Chtěla jsem se jít zahrabat do díry nebo strčit hlavu do tašky nebo změnit si jméno a přestěhovat se do Peru.
Ale pak jsem najednou o tom chtěla mluvit. Se stále ozývajícím se Nashovým hlasem v mé hlavě, jeho slovy šumějícími přes mou kůži, jsem mu chtěla říct, co se stalo. Nedávalo to žádný smysl. Po tom co mě zná osm let a pomohla mi nejméně přes půl tuctu předešlých záchvatů paniky, Emma stále netuší, co je způsobuje. Nemohla jsem jí to říct. Vyděsilo by ji to. Nebo hůř, nakonec by ji to přesvědčilo, že jsem opravdu blázen.
Tak proč jsem to chtěla říct Nashovi? Neměla jsem na to žádnou odpověď, ale to nutkání bylo nesporné.
„… ta jahodová blondýnka.“ Tak, řekla jsem to nahlas a odhodlala jsem se k nějakému druhu vysvětlení.
Nashovo obočí se svraštilo zmatkem. „Znáš ji?“
„Ne.“ Naštěstí. Jenom to, že bych s ní sdílela kyslík, mě téměř vyhnalo z hlavy.
„Ale něco je s ní špatně, Nashi. Ona je… temná.“
Kaylee, zmlkni! Jestli ho to pořád nepřesvědčilo, že jsem vyšinutá, tak brzo ano…
„Co?“ Jeho zamračení se prohloubilo, ale spíše než zmateně nebo skepticky vypadal překvapeně. Pak přišlo nejasné porozumění. Porozumění a… strach. On možná netuší, co tím přesně myslím, ale ani nevypadal, že by byl úplně bezradný. „Co myslíš tím ‚temná‘?“
Zavřela jsem oči, na poslední chvíli jsem zaváhala. Co když mě špatně pochopí? Co když si bude myslet, že jsem blázen?
Ještě horší je, co kdyby měl pravdu?
Nakonec jsem otevřela oči a rovnou jsem se setkala s jeho pohledem, protože jsem mu něco musela říct a určitě jsem nemohla poškodit jeho názor na mě tak moc, jak už jsem to stejně udělala. Že?

„Dobře, bude to znít divně,“ začala jsem, „ale něco je s tou holkou u baru špatně. Když jsem se na ni podívala, tak… zešedla.“Zaváhala jsem, přála jsem si odvahu, abych dokončila to, co jsem začala. „Ona zemře, Nashi. Ta dívka zemře velmi, velmi brzo.“

Žádné komentáře:

Okomentovat