středa 14. listopadu 2012

1. část

Elena zírala na narcisy v okně. Začaly usychat, jako kdyby je hutná šedá obloha tlačila k zemi. Nesnášela, když květiny začaly vadnout – vypadaly tak smutně, jako kdyby plakaly a nikdo je nemohl utišit.
Energie v jejím těle vibrovala a proudila směrem k dlaním, zažehly nepatrnou zelenou záři, která jí byla tak povědomá. Instinktivně přistoupila k oknu.
Určitě to není to samé, jako přivést zpět k životu zvíře, že? Tohle jsou květiny – rostliny jsou jiné.
Koho se snažila přesvědčit? Proklatě dobře věděla, že pokud by na to přišla její matka, bylo by to dost zlé. Ale…
Naklonila se nad parapet a balancovala nad okenním výklenkem, její ruce se samy od sebe uvolnily, nebo se jí to tak zdálo. Sakra, nemohla si pomoct – tohle bylo to, co uměla nejlíp: léčit věci. Přivést k životu jednu drobnou rostlinu mohlo jen stěží narušit svět, že?
Její ruce zářily jasněji.
Auto, ženoucí se po silnici, odrazilo jejich barvu v okně. Ignorovala to, ale z jejích myšlenek a stejně tak uzdravujícího transu jí vytrhlo, když o pět pater níž uviděla Karla – napůl běžícího a napůl kulhajícího – vycházet z domu přes ulici. Za ním se vyhrnula celá tiráda slovních nadávek, která naplnila vzduch záští.
Jeden letmý pohled na vyděšený obličej jejího nejlepšího přítele byl dostačující. Hnala se ven z pokoje, dolů po schodech a vchodové dveře otevřela pomocí magie.
Další věc, za kterou by ji její matka zabila, zašklebila se. Magie se nesmí používat lehkovážně.
Srdce jí bušilo v hrudi. Karl nikdy nevypadal tak sklíčeně – ani v těch nejhorších chvílích. Vyděsila se – Karl byl otřesený.
Ke vchodovým dveřím se došla dříve, než se Karl dostal ke schodům vedoucím k verandě.
„Eleno…“ zalapal po dechu.
„Bože, Karle, co se stalo?“
„Táta…“
Víc říkat nemusel.
Elena ho vzala dovnitř a zavřela za ním dveře. Zdálo se , že ho nohy sotva nesou a když zakopl o svou vlastní nohu, chytla ho Elena pod paží a nabídla mu svá vlastní ramena. Možná byla o dva roky mladší než on, ale na patnáctku byla vysoká – měřila skoro stejně jako on – a její šlachovité tělo, které často nenáviděla, obzvlášť když viděla kamarádčiny rostoucí prsa a boky, ji pokaždé překvapilo, jakou fyzickou zátěž je schopno unést, i když na to nevypadalo.
Otec doma Karla bil. Tím si byla jistá, i když neviděla žádné modřiny.
„Musíme se dostat do mého pokoje,“ řekla mu
Při pohledu na schody zasténal. „Nejsem si jistý, jestli tam dojdu…“
„Za chvíli se vrátí mamka a víš, jaká je, když jsi někde poblíž. Nahoře budeme mít větší soukromí. Jen pojď – opři se o mě.“
Přestože nesnášel pomyšlení, že by na ni přenesl celou váhu svého těla, stejně to udělal a dovolil jí, aby ho podepřela, když nutil nohy stoupat po schodech. Když se konečně dostali do jejího pokoje, svalil se na postel. Ležel na zádech a rukama si zakrýval oči. Nepatrně se třásl. Elena přemýšlela, jestli se snaží neplakat.
Zavřela dveře do pokoje a židlí zaklínila kliku od dveří – její mamka byla trošku nepředvídatelná, když byl poblíž Karl a bezpochyby vycítí jeho přítomnost v domě v momentě, kdy vstoupí do domu.
S rukama v klíně se posadila na okraj postele a čekala.
Nakonec se přestal třást. Když se na ni podíval, jeho modré oči byly skelnaté, jako kdyby měl teplotu. Zadržoval slzy.
Z jejích očí vytryskly slzy. „Je mi to líto.“
Vzal ji za ruku. Jeho dotek byl něžný, ale když promluvil, jeho hlas byl plný zloby. „Už nikdy se za něj neomlouvej. Zkurvenej hajzl.“
Elena sebou trhla. Karl se málokdy rozzlobil. Vzteku se vyhýbal jako moru, protože vztek představoval vše, čím byl jeho otec. A on přísahal, že nikdy nebude jako on.
Ve snaze ho uklidnit mu stiskla ruku. „Co se stalo?“
Kousl se do rtů, zatřásl hlavou a zhluboka se nadechl. „Máma mu převrhla sklenici s whisky. Rozbila se. Rozzuřil se – uhodil ji, potom ji přitlačil na podlahu na střepy. Jeho hlas stoupl o oktávu výš, jak se snažil vyslovit slova. „Nemohl jsem… nemohl jsem, Eleno.“
„Ty za to nemůžeš.“
„Popadl jsem ho za triko, sundal jsem ho z ní a odtáhl do kuchyně, pryč od ní. Praštil jsem ho, ale… podívej se na mě…“
Karl nebyl zrovna sedmnáctiletý svalovec, navzdory všemu tomu času, který strávil na atletické dráze – jen se snažil trošku přibrat. Možná, že za několik let by mohl mít tak širokou hruď, jako je jeho natažená ruka – jeho otec, bývalý voják, ji měl – ale teď tomu tak nebylo.
„Zbil mě. Když mě srazil na kolena, začal mě kopat do žaludku, a potom… ježiši…“ Rukou si prohrábl svoje pískově blonďaté vlasy. „Začal na mě skákat – skákal mi po nohou.“
Eleně se při jeho příběhu stáhla tvář do bolestné grimasy a potom si uvědomila, že mu tiskne ruku moc pevně – nebo možná on tiskl ruku jí.
„Pořád skákal. Nezastavil se, dokud nezazvonil telefon. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem dokázal odejít.“
„Vlastně jsi trochu klopýtal,“ řekla ve snaze odlehčit jeho náladu. Kdokoliv jiný by bral její poznámku jako urážející, ale Karl ji znal jako svoje boty.
Koutky rtů se nadzvedly v nepatrném úsměvu. „Vážně jsem klopýtal, fakt?“
Přikývla. „Jako kdybys měl nohy jako hůlčičky.“
Zasmál se. „To musel být pro sousedy pohled.“
„Nemyslím, že by to viděl ještě někdo jiný.“
„Jsem si jistý, že to slyšeli.“
Položila mu ruku na stehno.
Svraštil obličej bolestí.
„Ukážeš mi nohy? Mohla bych je vyléčit.“
„Tak trochu jsem doufal, že se nabídneš… ale nerad tě o to žádám…“
„Nebuď hloupý. Vždy si řekni, dobře?“
Střelil po ní děkovným pohledem a potom si sundal kalhoty. Sykl bolestí, nadzvedl boky a stáhl si kalhoty přes zadek.
Elena mu je stáhla ke kotníkům a ignorovala červeň stoupající jí do tváří. Její pozornosti neuniklo, že v posledních týdnech byla občas z jeho přítomnosti nervózní a měla podezření, že ví, co to znamená. Bylo to sice trochu překvapivé, ale mnohem více to bylo odstrašující, protože se znali už od té doby, kdy jí bylo pět a jemu sedm. Chodili spolu do brouzdaliště a do bazénu, v kině si kupovali dohromady popcorn nebo si k domácím úkolům objednávali pizzu… nesnesla by, kdyby jejich přátelství skončilo.
Snažila se podobné myšlenky zahnat a doufala, že nevidí její červenající se tvář, zatímco znovu věnovala pozornost jeho nohám.
„Nemáš vidět ani nejmenší známku zranění,“ prohlásila, ale vůbec ji to nepřekvapilo. Karl patřil k těm lidem, kterým se nikdy nedělaly pohmožděniny. Za celou dobu co se znají, ho ani jednou neviděla, že by měl modřinu. Říznutí viděla – krvácel jako každý druhý – ale okraje říznutí se mu nikdy nezbarvily modře nebo fialově.
„Myslím, že to je zlomené,“ prohlásil s bolestí v hlase.
„Dobře… lež klidně.“ Položila na něj ruce, každou dlaň na jedno stehno a znovu se snažila ignorovat skutečnost, jak se jí rychleji rozběhlo srdce. Zavřela oči a soustředila se na energii, která jí do dlaní proudila tak přirozeně. Byly teplé – tak příjemně teplé. Snažila se svou energii usměrnit do dlaní. Prostupovala skrze ní přímo do jeho těla. V myšlenkách viděla uzdravující zelenou záři, jak obklopuje jeho nohy jako bandáž, světlo prosakovalo jeho kůží a spojovalo se s nervy a svaly… ale potřebovala se dostat hlouběji, aby vyléčila i kosti. Ještě urputněji se soustředila, posílala energii dál a dál… to je divné… kosti nevypadají zlomeně… Nevadí – uzdravování nebolí, a tak část energie poslala do kostí. Byl to trochu šokující pocit, být takhle uvnitř jeho těla. Bála se, spodní ret se jí chvěl a nepravidelně dýchala.
„Eleno…“
Cítila, jak jí cuklo zápěstí, donutila se duševně oprostit od Karla.
„Eleno, přestaň…“
„Já… za minutu.“
Whoa… bylo jí horko. Potřebovala sklenici vody.
Když otevřela oči, spočinula jimi na jeho tváři. Pohled do jeho očí ji přimrazil na místě. Propaloval ji pohledem. Oči měl přivřené, rty pootevřené, hruď mu rychle stoupala a zase klesala a krk mu zčervenal barvou západu slunce.
Žaludek se jí stáhl a její ruce sami od sebe stiskli jeho stehna ještě pevněji.
Také on pevněji uchopil její zápěstí. „Eleno,“ zašeptal, „nech toho.“
Zmateně se podívala dolu na svoje ruce a musela se přinutit rozvinout prsty. V tu samou chvíli si všimla, že na něj v určitém okamžiku hodila cíp pokrývky a on si jej teď pevně tiskl přes boxerky, jako kdyby na tom závisel jeho život.
Ach můj Bože!
„Fajn,“ zapištěla a rychle se postavila. „Promiň,“ vyhrkla.
Svraštil obočí. „Neomlouvej se… to je v pořádku – jsem v pořádku. Jen musím myslet na…ehh…“
„Příšerné věci, při kterých se ti chce zvracet?“
Pobaveně se na ní podíval. „Jo. Například na Margaret Thatcherovou v bikinách…“
Zahihňala se. „Na tvého tátu v bikinách?“ nadhodila.
„Slušelo by mu to víc, než sklenice whisky,“ odsekl.
Natáhl se pro kalhoty. „Nohy jsou už lepší – sice mě ještě pořád bolí, ale už méně – děkuju,“ usmál se na ni.
„To je dobře.“ Přikývla.
Nastalo trapné ticho. Její srdce se ztišilo. Jen zřídkakdy mezi nimi nastalo trapné ticho… byl to začátek konce? Nebylo tajemstvím, že k ní Karl něco cítil, i když o tom nikdy nemluvili. Co ale bylo opravdovým tajemstvím, byly její rozvíjející se city k němu. Co s nimi má dělat? Jestli měly znamenat konec jejich blízkého přátelství, byla připravena navždy je pohřbít. Bůh jí pomoz, on byl to nejbližší… k čemukoliv…co na světě měla. Když před dvěma lety poprvé dostala měsíčky, teda kdyby nebylo její bezcitné matky, běžela by nejprve za Karlem. Nemohla ho ztratit – prostě nemohla.
Jeho odkašlání ji odvedlo od tichého trápení. V jedné ruce držel kalhoty, v druhé stále svíral přikrývku a pobaveně se na ní díval. „Myslíš, že bys mohla…“
„Oh! Jasně, samozřejmě,“ otočila se obličejem ke dveřím, aby se mohl obléct. Šustící denim a klouzání zipu znělo tak směšně nahlas, když se oblékal.
„Co se stane, až se vrátíš zpátky domů?“ zeptala se, potěšená, že odvedla svoje myšlenky – myšlenky jich obou – úplně někam jinam.
Karl si odfrkl. „Táta bude dřepět před televizí a ignorovat všechno kromě fotbalu. Máma se bude točit okolo něj a předstírat, že se nic nestalo.“
„A co budeš dělat ty?“
„Dám si s tebou pizzu. Je čtvrtek – studijní noc. Přijdeš po večeři, ne?“
Její obavy se rozplynuly. Jejich studijní noci pro něj byly naprosto bezvýznamné, protože měl dva roky náskok a stejně všechno věděl. Stále ale trval na tom, aby je měli, a když se chtěl dnes večer sejít, znamenalo to, že nic nebylo ztraceno.
Otočila se, neschopná zastavit slzy kutálející se z očí. „Takže jsme stále přátelé?“
Překvapeně se na ni podíval a jeho tvář zjihla, když k ní kráčel a krátce ji sevřel v náručí. „Samozřejmě, že jsme, hlupáčku.“
Uchichtla se.
„Promiň, já…“ zmlkl, a uviděl její pohled naplněný otevřeností a upřímností. „ Občas je těžké kontrolovat se ve tvé přítomnosti. Ale nemusíš se bát.“
Usmál se na ni úsměvem, který tak dobře znala a poprvé za celou tu dobu se cítila sentimentální.
„Nemusíš se celou dobu ovládat.“ Vyšlo ji to z pusy dříve, než se mohla zastavit. V hlavě se jí spustili poplašné sirény.
Co že to sakra řekla?
Nejistě se usmál, a věnoval jí ten samý pohled, jako když ležel na posteli, chvilku před tím, než ho znova potlačil. „Ehm…“ Vypadal zmateně.
Ona byla ještě zmatenější… obzvlášť, když hned na to postoupila o pár kroků k němu, a tak stanula přímo proti jeho hrudníku.
„Sakra Eleno! Co to děláš?“
Co to dělala? Neměla ponětí. Bylo to, jako kdyby jí něco v hlavě dávalo rozkazy, vedlo její nohy, ovládalo rty, které teď měla pootevřené, a postávala jen pár centimetrů od něj.
Karlovi ruce ji objaly v pase – možná ji chtěl odstrčit, ale místo toho tam stál, přimražený, stejně jako ona.
Srdce jí splašeně tlouklo a krev pulzovala žilami rychlostí vichřice. Řev v uších byl ohlušující. Vnímala, jak vzduch mezi jejich rty zhoustnul, cítila to napětí…
Karlovi unikl ze rtů tichý vzdech a bez varování jí přesunul své ruce na záda, pohladil ji po dlouhých, tmavých vlasech, odhrnul pramínek vlasů, zaklonil hlavu… Přiblížil se rty, jejich nosy se o sebe otřely—
„Eleno!“ Vyčerpaný hlas její matky se ostře nesl z přízemí a něco uvnitř Eleny vykřiklo. Trvalo to jen chvilku a pak se dostavila panika.
Vyděšeně se na sebe koukali a následně od sebe odskočili. Začali synchronizovaně uklízet, Karl stlal postel, zatímco Elena odstranila židli z pod kliky. Uhladila si vlasy a on si srovnal tričko. Za dveřmi se ozýval zvuk matčiných podpatků.
„Mami?“ zavolala Elena a snažila se, aby to znělo co nejnormálněji. „Pojď dál.“
Katherine Green otevřela dveře. Podívala se ledově na Karla. „Myslela jsem si, že tu budeš.“ Její odměřený tón prořezával stále napjatou atmosféru a Elena se modlila, aby její matka nezjistila, co se tu odehrálo.
Její naděje umřely, když uviděla, že její matka přimhouřila oči, pak je lehce vykulila překvapením a nakonec se zamračila s výrazem, který Elena nedokázala pojmenovat.
„Koupila jsem nám čínu, Eleno. Bude hotová za patnáct minut.“ Otočila se na Karla. „Doufám, že jsi na odchodu, chlapče?“
Elena koutkem oka viděla, jak Karl pevně stiskl čelist a její vlastní vztek rostl, ačkoliv ne tak rychle jako panika. Karl nesnášel, když ho oslovovali „chlapče“ a její matka to věděla – což byl vlastně důvod, proč mu tak říkala. Bylo to rýpnutí, kvůli jeho mladistvému vzhledu, jeho hladké bradě… obecně kvůli jeho neschopnosti. Samozřejmě, že vůbec nebyl neschopný, ale dělat mu takové hrozné věci, když věděla, s jakými rodinnými problémy zápasí každý den?
Elena se naštvala. Přemýšlela, jestli se její matka rozhodla ji nenávidět, protože to přesně dělala.
„Samozřejmě, paní Greenová.“
Pomyslela si, že vzhledem k tomu, jak se cítil ve chvíli, kdy dokulhal k jejímu domu, to byl malý zázrak, že byl teď jeho hlas tak vyrovnaný.
Otočil se na ni. „Uvidíme se po večeři při učení?“ zeptal se jemně.
„Budu tam.“ odpověděla s lehkým úsměvem.
Karl držel její pohled o něco déle, pak se prosmýkl okolo její matky a sešel po schodech dolů. Z nějakého hloupého důvodu se Eleně chtělo plakat, když uslyšela bouchnutí dveří.
Znovu se podívala na matku a v jednu chvíli měla pocit, jako by v jejích očích viděla lítost, ale byla si téměř jistá, že se jí to vše jen zdálo.
„Patnáct minut, Eleno,“ uslyšela odměřený rozkaz, když se otočila a vycházela z pokoje. „Musíme si o pár věcech promluvit.“
Skvělé.
Prostě skvělé.

2 komentáře: